Díky, Džamilo a Martine!

Josef Provazník

Dlouho již přemýšlím nad tím, jestli nenazrál čas stát se otcem. Za rok mi
bude 30 let, a tak by se to snad i slušelo. Můj otec i oba dědové v mých
letech už rodičovské povinnosti plnili. Jistě, na to se dá říci, že byla
jiná doba. Dnes má člověk nepochybně více lákadel, které ho odvádí od jeho
„svaté povinnosti„(jak tady o tom nedávno psal jeden z renomovaných autorů).


Jenže kromě toho, že „se to tak nějak má" mi tam při mém rozhodování chyběl
ten pověstný jazýček na vahách. Ten jsem díky Džamile Stehlíkové a řediteli
Ligy otevřených mužů Martinu Járovi konečně získal!

Nebudu to dále natahovat a prozradím vám věc, kterou beztak už víte.

Existuje velká šance, že by otcové mohli konečně mít také svůj svátek. Takže
nejenom ten zpropadený Den matek, ale i Den otců!

Není pochyb o tom, že dobrá věc se podařila. Nejlepší zpráva na tom je, že
Rada vlády pro rovné příležitosti žen a mužů jde do toho s námi! Škoda jen,
že se podobný svátek neujal už před rokem 89. Mohlo být o další divokou
pijatiku více.

Já osobně jsem samozřejmě bezvýhradně pro. Byl bych naprostý hlupák, kdybych
se chtěl nechat připravit o takovou příležitost.

Dobře jsem si totiž spočítal, co mohu z oné třetí červnové neděle (právě na
toto datum by mohl svátek padnout) všechno vytřískat. Nebudu muset mít
nádobí, dostanu dárek a má přítelkyně mi navíc upeče dortík. Večer mě možná
i pozve na večeři do některého z lepších podniků. Nevzdávám se ani varianty,
že půjdu oslavovat se „svými" do hospůdky, tedy s přáteli, kteří se pyšní
titulem otec. Ideálně by se dalo stihnout obojí.

Ale uznávám, že to jsou jen přízemní důvody. Tady jde přeci úplně o něco
jiného, než o to, že člověku přibude další svátek a on si tak napere břuch
dobrotami.

Jedná se o něco mnohem hlubšího a závažnějšího. To je jasné i mně, který
myslí především na to, co mu z toho kápne.

Pokud totiž všechno klapne a ministři návrh Rady pro rovné příležitosti žen
a mužů přijmou, tak půjde obrovsky záslužný čin. A nejsem si jist, jestli ho
naši současníci dokážou ocenit. Snad až našim vnukům by se to mohlo podařit…

Rada si tím navždy vydobyla své místo v historii rovnoprávnosti mezi muži a
ženami. Posunula tuto problematiku o pořádný kus dál a dala nám tak všem
naději, že už brzy si budeme všichni rovni.

Vedle moudrého rozhodnutí Džamily Stehlíkové patří můj obdiv také Lize
otevřených mužů. Jsem pyšný na to, že chlapi dokázali prosadit tak velkou
věc. Rovněž pro ně musí být tyto dny opravdu přelomovými. Poté, co neuspěli
v těžkých bojích o to, aby muži nemuseli při vykonávání malé potřeby sedět
na míse, se jim jejich vytrvalost a až buldočí zavilost vyplatila. Několik
generací členů Ligy otevřených mužů snilo tento sen, ale až moudří sofisté
obklopeni kolem Martina Járy uspěli. To si zaslouží neskonalý obdiv!

Jediného, čeho lituji, je fakt, že se toho nedožili moji dědové. Mohli jsme
slavit společně všichni tři. Babička, máma i přítelkyně (také vlastně už
máma) by nás po celý den obskakovaly, byly by na nás jako med a vůbec by si
nás pěkně hýčkaly.

Nemusím snad ani dodávat, že po mém rozhodnutí se nadšenými příznivci
Džamily Stehlíkové a Martina Járy rázem stali i moji rodiče a přítelkyně.

Jménem mých rodičů i přítelkyně vám chci, Džamilo a Martine, ještě jednou
moc a moc poděkovat. Pokračujte i nadále ve svých nápadech a jednou nám všem
bude na tom světě možná fakt skvěle!



PS: Na závěr bych si dovolil již jen seriózně míněnou otázku ke čtenářům:
Myslíte si, že ženy výrazně feministicky založené dokážou podobné pitomé
nápady (pocházející z nějaké té ženské varianty Ligy otevřených mužů) také
parodovat?