Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Chceme přeměnit Evropskou unii ve federaci?

Michal Petřík

Historik Jan Rychlík ve svém textu pro Lidové noviny (Máme jen dvě možnosti: Lisabon nebo opustit EU; LN, 12. 12. 2008) připomíná období dělení československého federálního státu v roce 1992. Tehdejší slovenská politická reprezentace zcela jednoznačně požadovala, aby mohlo Slovensko vystupovat jako samostatný subjekt mezinárodního práva.

Nakolik byl ale například i náš původní federální stát samostatným subjektem mezinárodního práva, nebylo dost dobře možné, aby jeho vnitřní součástí byl celek, který by byl identickým způsobem rovněž subjektem mezinárodního práva. Úvaha vede analogickým způsobem i pro Unii a její součásti. Něco takového není logicky možné podobně, jako nelze vzít obálku a vložit do ní bez jediného záhybu, zlomu, pokrčení či prostě jakéhokoliv umenšení jinou obálku identického rozměru a typu.

Obvyklé atributy federálních států má ale EU přijetím Lisabonské smlouvy (LS) získat: zastupování státu navenek předsedou Rady (obdoba premiéra či prezidenta), včetně ministra zahraničních věcí (jen se má jmenovat vysoký představitel Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku.) Unie má dále po LS získat právo sjednávat mezinárodní smlouvy se třetími zeměmi, které budou pro členské státy EU závazné, aniž by ale musely tyto smlouvy být podrobeny běžnému ratifikačnímu postupu v členských státech EU. K tomu je kromě dalšího posílení orgánů EU novými kompetencemi nově zaveden i princip přímé přednosti práva Unie před právem členských států, který by ale až teprve přijetím LS získal sílu a vymahatelnost na úrovni Smluv. Tím by byla do EU zavedena hierarchie právních norem typická pro všechny federální státy na světě.

LS prý nemá alternativu a jediným dalším řešením je podle Jana Rychlíka prý opustit EU vůbec, nebo případně být v budoucnu z EU ostatními členy vyloučen.“ Tato úvaha stojí za zamyšlení: LS je mezinárodní smlouva, která se součástí primárního práva EU nestane dříne, než bude ratifikována ve všech 27 členských státech EU.

Ratifikační proces je pak výrazem svobodné vůle každé členské země EU k nové smluvní úpravě přistoupit nebo nepřistoupit. Historik Rychlík však není ani zdaleka jediný, kdo říká: buď země návrh na novou smluvní úpravu přijme, nebo by měla Unii opustit, a pokud by se jí nechtělo, mohla by být i vyloučena. Vymáhat souhlas se zásadními změnami pravidel (navíc směrem k nedemokratickému uspořádání) pod pohrůžkou vyloučení z Unie je ovšem natolik nehorázné, že podobné vyhrožování může najít obdobu snad jen v nedemokratických systémech.

Ač nepřímo a jen tak mimochodem, autor svým textem přiznává něco zcela zásadního: přeje si, aby byla Evropská unie opravdu funkční federací
(kterou např. v roce 1992 federace československá být přestávala.) A to si slibuje od přijetí LS. Vysvětluje a obhajuje to, co se tvůrci a největší oficiální zastánci Lisabonské smlouvy z institucí EU stále obávají a stydí přiznat.

Přejí si ale něco takového občané jednotlivých členských zemí EU? A ptal se jich na to vůbec někdo?



Michal Petřík
Autor je poradce prezidenta
 
  Přístupy: 29826 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA