Ještě k paměti národa a opatrnosti

Jiří Liška

Právo, 01.08.2005

S potěšením jsem zaznamenal, že jako jeden z prvních vstoupil do veřejné diskuse o zřízení Ústavu paměti národa Petr Uhl, jeden z nejvýznamnějších odpůrců komunistické totality a neúnavný bojovník za lidská práva. Ještě více mě potěšilo, že ve svém článku S pamětí národa opatrně (Právo 18. 7.) vyslovuje řadu soudů, s kterými se ztotožňuji a které jsou pro mě důvodem k zřízení zmíněné instituce. A nikterak mě neznepokojuje, že Petr Uhl nakonec navrhuje poněkud jiný instituční rámec ústavu, neboť to je podle mého soudu technická podružnost, o níž jsem připraven kdykoli diskutovat.

Pojďme se tedy podívat na jednotlivé argumenty, jak je předkládá pan Uhl: souhlasí s tím, že "současný stav zpřístupňování a zveřejňování materiálů někdejší Státní bezpečnosti je neúnosný". Výborně! Dále kritizuje stav, v němž jsou více chráněni bývalí příslušníci StB než jejich oběti, včetně tajných spolupracovníků. I zde s panem Uhlem vřele souhlasím, tuto praxi je třeba změnit. Dále se zamýšlí nad potřebou vyvážit zájem o poznání pravdy o minulosti s ochranou osobnosti obětí. Ochrana osobnosti obětí je nadřazena historickému bádání, o tom není nejmenšího sporu.

Jediné, v čem bych patrně s panem Uhlem polemizoval, je míra ochrany svazků spolupracovníků StB. Určitě jsme zajedno v tom, že řada tajných spolupracovníků nebyla nectnými udavači, ale spíše zlomenými oběťmi zrůdné mašinérie. Ovšem jejich jména jsou již dávno veřejná. Nejlepší očistou pro takové lidi je maximální otevřenost a objektivní probádání jejich svazků, ba v případě již skartovaných svazků jejich rekonstrukce. Tak se nejlépe ukáže, kdo byl aktivní "práskač", kdo jen jednou něco ze strachu podepsal a pak již dále neškodil či -možná - byl i do seznamu zapsán zcela nevědomky. Rozhodně souhlasím s panem Uhlem, že nosnou vizí ústavu nesmí být touha po odplatě.

V našem pojetí je základním posláním ústavu prozkoumání systému, struktury totalitní moci, zjištění, jak se vůbec něco takového mohlo stát, a předávání tohoto varovného mementa dalším generacím. Osobní prohřešky nechť hodnotí orgány činné v trestním řízení, konkrétní vyšetřovací činnost by ústavu vůbec nepříslušela.

Patrně nejvýznamnější myšlenkou, kterou Petr Uhl vyslovil, je jeho volání po státní instituci, která by centralizovala materiály StB, které jsou doposud rozesety po "archívech-spisovnách ministerstva vnitra, jeho rozvědky a v archívu obrany a všechny tyto ,archívy` jsou pracovišti sloužícími také, a přednostně, tajným službám". Přesně toto je stav, který považujeme za neúnosný a který hodláme změnit zřízením ústavu.

Jen v jediné věci se s panem Uhlem rozcházím - ač, jak výše uvedeno, ji nepokládám za klíčovou. Netuším, z čeho pan Uhl vyvozuje, že zřízením nezávislé instituce dojde k její politizaci či k její "antikomunizaci". Domnívám se, že pravý opak je pravdou. Ve chvíli, kdy bude tato instituce přímo ovládána exekutivou, může se snadno stát, že její výstupy budou vznikat na základě politické objednávky té které vládnoucí strany - i kdyby byla v extrémních případech ostře antikomunistická či naopak komunistická. Naopak relativní nezávislost ústavu na konkrétní politické situaci mu podle mého soudu umožní pokud možno objektivní badatelskou i osvětovou činnost.

Jsme přesvědčeni, že se náš záměr podaří a že Ústav paměti národa se začne naší nedávnou minulostí aktivně zabývat. Pevně věřím, že čas ukáže jeho potřebnost a že s jeho činností bude i pan Uhl nakonec spokojen.