Evropská integrace z hlediska demokratické legitimity

Lukáš Petřík

50. výročí založení evropských společenství by nás mělo vést k hlubšímu zamyšlení v širších perspektivách, zda-li je evropská integrace pod dostatečnou demokratickou kontrolou a zda-li jsou instituce Evropské unie z hlediska liberálně demokratické formy vlády legitimní a pokud ne, zda-li neexistují jiné alternativy k členství v této nadnárodní instituci.

Instituce Evropské unie

V souvislosti s fungováním Evropské unie se často hovoří o demokratickém deficitu. Demokratický deficit EU bývá kritizován jak ze strany tzv. eurooptimistů, tak ze strany euroskeptiků. Pokud by měla Unie dle představ eurooptimistů fungovat jako jeden stát, měla by mít tradiční oddělení mocí na moc zákonodárnou, výkonnou a soudní, avšak Unie takto nefunguje. Evropský parlament, který by měl vykonávat funkci zákonodárnou, nemůže např. rozhodovat o téměř polovině rozpočtu EU, protože Společná zemědělská politika je vyjmuta z jeho agendy. Taktéž nemůže rozhodovat o valné většině legislativních aktů, protože o nich rozhoduje Evropská rada, v níž zasedají premiéři a prezidenti členských států, a Rada EU, složená z ministrů jednotlivých států. Prezidenti, premiéři a ministři jsou představiteli exekutivy. V případě Evropské rady a Rady EU tedy vidíme nepřípustné vměšování moci výkonné do moci zákonodárné. Obě rady totiž vydávají legislativní akty-směrnice, které jednotlivé parlamenty národních států musí přijmout a zakomponovat do legislativy daného státu.

Předání legislativní funkce parlamentů zástupcům exekutivy je obdobou zmocňovacích zákonů, které známe z historie. Jedním z takových zákonů byl např. zmocňovací zákon z 30. 1. 1933, kterým byla exekutiva Adolfa Hitlera zmocněna vydávat zákony na období 4 let. Podobným zmocňovacím zákonem z prosince 1938 byla v pomnichovské československé republice parlamentem rovněž předána pravomoc vydávat zákony vládě včele s Rudolfem Beranem.

Dalším problémem ohledně fungování Evropské rady a Rady EU je, že jejich členové jako hlavy států a ministři mají řadu povinností ve svých zemích a na místo nich zde v zastoupení funguje stálý výbor úředníků, tzv. COREPER, jehož působením se moc předává do rukou byrokratů.

Komise, jako „vláda“ EU by podle tradičních demokratických měřítek měla mít většinu v Parlamentu a být složena ze zástupců strany, či koalice, která vyhraje v evropských volbách, ale tak tomu také není, neboť každá země má svého komisaře jmenovaného národní vládou.

Politický národ a demokracie

Euroskeptici a eurorealisté ale tvrdí, že problém demokratického deficitu spočívá úplně v něčem jiném. Demokracie jako taková totiž znamená vládu lidu. Avšak jak může fungovat demokracie na evropské úrovni, pokud zde neexistuje evropský lid a evropská veřejnost? Dívají se obyvatelé evropských států na evropské televizní noviny? Čtou celoevropský deník? Existuje zde společný evropský jazyk, společně interpretovaná historie, společná tradice, společné hodnoty, solidarita a společný zájem? Odpověď musí znít, že nikoliv. Lidé si ráno koupí Lidové noviny nebo Mladou frontu, večer se podívají na zprávy na Nově nebo na Primě. Jednoduše je zajímá to, co se děje doma, a ne někde ve vzdáleném „Bruselu“, kde sídlí úředníci, které nikdo nevolí, kde sedí komisaři, které nikdo nezná a kde zasedá Evropský parlament, který je volen při minimální účasti voličů.

Stále zde také existují velice rozdílné zájmy jednotlivých národů, což se ukázalo např. při krachu euroústavy nebo při vyjednávání o evropském rozpočtu. Argumenty eurooptimistů, že euroústava nebyla přijata kvůli domácím tématům a v každé zemi z rozličných důvodů, přece dávají za pravdu těm, kteří tvrdí, že obyvatelé evropských států stále především zajímá dění, které se týká jejich osudu v národních státech. Václav Klaus má pravdu, když říká: „Historie nám … tisíckrát připomněla, že lidé na svou vlastní zemi bývají hrdi právem, že se s ní často v kladném slova smyslu identifikují, a že jde o přirozený celek, se kterým je spojeno mnoho pozitivních, nezastupitelných věcí (ekonom by řekl „veřejných statků“). Plně souhlasím s Johnem Fontem (v National Review, říjen 1997), že „národní státy (já bych pro pořádek řekl „kolem národa vytvořené“ státy-V.K.) jsou pro přetrvání moderní konstituční demokracie nutnou podmínkou“… Milujeme svou vlast z řady důvodů. Z pocitu vzájemně sdílených hodnot, z pocitu úcty k našim předkům, ze společně prožité a leckdy protrpěné minulosti, ze společné kultury, v neposlední řadě i jazyka a z mnoha dalších věcí.“

Britský filosof Michael Oakeshott říká, že bychom se při správě věcí veřejných a ve svém životě obecně měli řídit principem anglicky zvaným familiarity, jenž se dá přeložit jako důvěrná znalost. Abychom se vyznali a orientovali v nějaké situaci a dokázali něco používat, potřebujeme to důvěrně znát. Jako příklad familiarity ve věcech veřejných můžeme právě uvést národní stát, protože ten je položen na základech, které většina občanů důvěrně zná: společná historie, jazyk, hudba, literatura, divadlo, národní fotbalový tým, národní kuchyně, hospody, folklór, národní deníky, politické osobnosti, veřejné mínění, národní vláda, národní parlament a tak dále. Národní stát je prostor, v němž se občan orientuje a v němž může fungovat demokracie a zastupitelská forma vlády, rozhodování o věcech veřejných. Nadnárodní organizace jako Evropská unie tyto prvky familiarity postrádají, jsou odtažité a pro občana cizí. Proto bude konzervativec oakeshottovského typu k takovýmto institucím krajně nedůvěřivý.

Další britský konzervativec Roger Scruton připomíná, že vazby upevňující občanství a loajalitu k národu a národnímu státu sice nejsou tak silné jako u kmenových a náboženských vazeb, ale jsou silnější než u představy čistě klasicky liberálního a svým způsobem chladného a odtažitého státu. Existuje tu burkovské vědomí práv a povinností vůči předkům a potomkům, protože to, že tu funguje politické společenství, znamená vědomí nějakých společných a zděděných předpolitických zvyklostí a hodnot nabytých ve společné minulosti. Vlastenectví (či Scrutonovými slovy umírněná forma nacionalismu) a vědomí si těchto vazeb práv a povinností je nutné proto, že jinak by občan neměl v případě napadení státu vůli bránit jiného občana, který není jeho příbuzný a který ani třeba nesdílí jeho náboženství.

Tvrzení o tom, že např. Evropský parlament je volen „demokraticky“ , je naprosto liché, protože Evropský parlament je pouze konglomerát poslanců z jednotlivých národních států, kteří získávají hlasy podle toho, jakou popularitu mají doma. Sčítání hlasů je potom jenom sčítáním jablek a hrušek a jednotlivé národní delegace jak v Parlamentu, tak i v Radě mohou být prostě a brutálně přehlasovány. Pokud bychom dali dohromady poslance z Ugandy, Velké Británie a Izraele, toto shromáždění nemůže rozhodovat demokraticky, protože neexistuje žádný ugandsko-britsko-izraelský národ. Evropský parlament je podobně nelegitimním orgánem, jako byla Říšská rada v době Rakouska-Uherska, protože v ní nezasedali zástupci rakouského politického národa, ale zástupci jednotlivých politických národů žijících v habsburské monarchii. Čeští poslanci ze staročeské Národní strany a strany státoprávní šlechty nejprve praktikovali politiku pasivní rezistence a později při svém vstupu opakovali vždy státoprávní ohrazení, při kterém požadovali navrácení suverénních práv Koruny české.



Vstup České republiky do EU

Vstup České republiky do Evropské unie byl po našem soudu nelegitimní, a to z několika důvodů. Jako první, spíše podpůrný, argument můžeme uvést, že vládní tzv. „informační“ kampaň ohledně vstupu byla pouze evropeistickou propagandou, kdy např. Cyril Svoboda vědomě lhal, když tvrdil, že Česká republika nepřijde o svou suverenitu. Druhým argumentem je, že současné fungování politického systému Evropské unie je v nesouladu s naší ústavou. V české ústavě se totiž píše (Článek 1): „Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana.“ (Článek 2 (1)): „Lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní.“ Po vstupu do EU již však Česká republika není svrchovaný a demokratický stát, protože o velké většině zákonů platných v ČR již nerozhoduje český lid (démos) a právo evropské je nadřazeno právu českému. Demokratickou procedurou skrze referendum byla protiústavně zrušena demokracie, ačkoliv, jak jsme již poznamenali, i sama legitimita referenda při agresivní europropagandě je velmi pochybná.

S Johnem Laughlandem se totiž domníváme, že suverenita buď je, nebo není. Buď všechny zákony schvaluje suverénní parlament zvolený lidem (politickým národem) a systém je demokratický, nebo ne a systém není demokratický. Nelze argumentovat, že jsme prostřednictvím demokratické procedury předali některé zákonodárné pravomoci na evropskou úroveň. Zde byla právě demokratická pouze procedura. To, že jsme předali legislativní moc národního parlamentu nevolené exekutivě Rady ministrů, je vlastně formou zmocňovacího zákona Říšského sněmu z roku 1933, kterým dostala exekutiva Adolfa Hitlera zákonodárné pravomoci. V Německu byl tedy demokratickou procedurou zrušen demokratický obsah vlády. Podobně se prostřednictvím relativně demokratické procedury dostali k moci v Československu 1948 komunisté, aby pak demokracii jako takovou zrušili. V momentě, kdy dle odhadů Petra Macha rozhodují instituce EU o 60% našich zákonů, nikdo nemůže tvrdit, že žijeme v suverénní a demokratické zemi. Český lid již není suverénem této země a nerozhoduje suverénně o všech svých zákonech.

Jako třetí argument lze použít argument „otce konzervatismu“ Edmunda Burka či českého patriotaViktora Dyka, že národ je společenstvím mrtvých, žijících a těch ještě nenarozených a my, nyní žijící, máme závazky jak vůči předkům, tak vůči potomkům. Česká knížata a králové, národní obrozenci, česká státoprávní šlechta, příslušníci prvního, druhého, i třetího odboje nepracovali a nebojovali a neumírali za to, abychom ztratili svou nezávislost a předali kontrolu nad naší zemí do Bruselu. Demokracie v národním státě a jeho suverenita je dědictví, které bychom měli předat dalším generacím. Nemáme právo rozhodovat za naše budoucí potomky stejně tak jako nemáme právo rozprodat dědictví, které nám přenechali předkové. Jako vhodné přirovnání můžeme zvolit instituci šlechtického fidei komis. Fidei komis je soubor majetku, který patří šlechtickému rodu a jeho majitelé s ním nemohou naprosto volně nakládat. Jsou spíše správci, kteří žijí z plodů těchto statků, ale nesmí je rozprodat a jejich povinností je zanechat toto dědictví dalším generacím rodu. Na dokreslení této myšlenky bych chtěl uvést úryvek z rozhovoru, který jsem vedl s českým odbojářem, plk. RAF ve výslužbě Dalimilem Matusem, který již bohužel není mezi námi. Na dotaz, jak hodnotil situaci u nás, poté co se po listopadové revoluci vrátil z exilu v Austrálii (v ČSR ho komunisté zavřeli do uranových dolů, a tak emigroval), odpověděl: „Byl jsem zklamaný z jistých věcí. Například, když jistý redaktor MF Dnes prohlašoval, že je hrdý na to, že nemá národní hrdost. Ale mladá generace by měla být hrdá na své otce a dědy, kteří prodělali válku pod československými prapory. Musí být! Musí vědět, že zahraniční vojáci byli součástí svého národa. Musí vědět, že národ doma i za hranicemi bojoval za svou záchranu, že nacistům a kolaborantům se nepodařilo zlomit odpor národa. Co sledovali Lidové noviny, když před jistou dobou bez komentáře uveřejnily dopis jednoho Němce, ve kterém označoval české vojáky za historické zrádce a věrolomníky? Musím důrazně protestovat proti těmto snahám, protože jsem tím povinen památce kamarádů, kteří ve službě národu položili své životy na bojištích první a druhé světové války. Dnes jsme se alespoň stali členy NATO. Měli bychom podporovat naší armádu, protože ta je garantem naší národní svrchovanosti i do budoucna. Jen ten národ, který je ochoten svou svobodu bránit se zbraní v ruce, tak ten na ní má potom právo.“ Na obsah těchto moudrých slov člověka, který byl ochoten položit život za nezávislost naší vlasti, bychom neměli zapomínat.

Od eurorealismu k euroskepticismu

Dle německého ministerstva spravedlnosti pocházelo v období 1998-2004 84% zákonů platných v Německu z Evropské unie. Podle údajů poslance britské Dolní sněmovny a ředitele European Foundation Billa Cashe přichází v současnosti 74% britských zákonů z Bruselu. Společně s bývalým německým prezidentem Romanem Herzogem si můžeme znovu položit otázku, zda-li v evropských národních státech existuje ještě systém, který se nazývá liberální demokracie.

Evropská nedemokratická nadnárodní centralizace není však něčím nelogickým. Jak ukazují Christopher Booker a Richardem Northem ve své skvělé knize Skryté dějiny evropské integrace, byla evropská společenství od počátku zamýšlena jako cesta k superstátu a byla založena na nadnárodní unifikaci s předností evropského práva před právem národním . Od počátku se hovořilo o ever closer union. Stále těsnější svěrací kazajka Unie tedy logicky více a více svazuje demokracii v národních státech. Margaret Thatcherová podpořila v sedmdesátých letech vstup Británie do Unie, protože se domnívala, že Británie neztratí suverenitu. Na tuto lživou propagandu tehdejšího konzervativního eurofanatického premiéra již tehdy upozorňoval zakladatel thatcherismu Enoch Powell, což je po mém soudu osoba v konzervativních kruzích poněkud opomíjená, protože stejně jako by bez Barryho Goldwatera nebyl Ronald Reagan tím, čím se později stal, to samé můžeme říci o vztahu Thatcherové a Powella. Enoch Powell při rozpravě Dolní sněmovny projednávající vstup do EHS prohlásil: „Nevěřím, že tento národ, který po tisíc let bránil svou svobodu, ji bude nyní ochoten rozmělnit nebo zcela ztratit. Stejně tak jsem se já nestal členem svrchovaného parlamentu proto, abych nyní podpořil likvidaci nebo přenos této svrchovanosti na jiný orgán.“

Margaret Thatcherová se postupně posunula od eurorealismu, který věří, že se evropská společenství a Evropská unie dají reformovat, k euroskepticismu, který by sice proti mezistátní spolupráci národních států nic neměl, ale již nevěří v reformovatelnost Evropské unie a chce dosáhnout obnovení demokratické formy vlády cestou vystoupení z EU.

Pakliže ve svým pamětech Roky na Downing Street ještě obhajovala Jednotný evropský akt, dnes přiznává, že při jeho podpoře udělala chybu a přiznává, že měl Enoch Powell od počátku pravdu. Souhlasíme s tvrzením Thatcherové v její knize Umění vládnout, že „neexistuje způsob, jak ´zdemokratizovat´ EU: jít za tímto iluzorním cílem by velmi pravděpodobně znamenalo další omezení moci národního voličstva. Stejně tak neexistuje žádný plán reforem, které by přiměly politiky a funkcionáře EU ke skutečné odpovědnosti. To nejlepší, co mohou v současné chvíli udělat Británie a další členské státy, které si cení své demokracie, je postavit se šikanám a zneužívání postupů, které si EU tak oblíbila-bez ohledu na to, proti komu jsou tyto kroky namířeny.“

Měli bychom si otevřeně přiznat, že eurorealismus jako politický směr selhal. Od svého počátku je tato chvályhodná vize svobodných evropských států spolupracujících v rámci evropských společenství stále v defenzivě. Po Jednotném evropském aktu přišel Maastricht, pak Amsterodam a Nice. Ještě se nestalo, že by se nějaké pravomoci vrátily zpět na národní úroveň. Princip subsidiarity není ničím jiným než fíkovým listem evropské centralizace. Nyní se sice „euroexpress“ poněkud přibrzdil na francouzském a holandském NE v referendu o euroústavě, ale evropeisté se neštítí pohrdat demokracií a odmítnutou a pouze lehce upravenou euroústavu chtějí předložit znovu. Tentokráte raději nebudou předkládat novou smlouvu ke schválení v referendech, aby jim jejich vysněný eurostát náhodou neodmítli voliči v lidovém hlasování. V souvislosti s tím je potřeba připomenout dosti podivný postoj ODS s premiérem Topolánkem včele, která evropskou reformní smlouvu obhajuje a naprosto mylně interpretuje jako opuštění cesty k superstrátu, a to i přesto, že Michal Petřík, Tomáš Haas a Jiří Weigl ve svých statích jasně prokázali, že se v případě Evropské reformní smlouvy jedná o laciný podvod.

I kdyby však Evropská reformní smlouva byla odmítnuta, není to žádná extra výhra. Jak jsme již napsali výše, v současnosti Brusel rozhoduje o více než polovině zákonů a stále přibývají další směrnice a i bez nových smluv dochází k další centralizaci.



Cesta k obnovení demokracie -vystoupení z EU

Dle mého názoru jedinou šancí, jak zachránit naši suverenitu a s ní spojenou demokracii, je opustit Evropskou unii a podílet se na možné integraci v jiné organizaci na mezistátní úrovni. Mezistátní spolupráce se liší jak od mezivládního přístupu, tak i od federalistického přístupu k evropské integraci. Pomýlenost federalistického postoje k integraci jsme si již vysvětlili výše, podívejme se krátce na přístup mezivládní. Ten sice bere jako základ integrace jednotlivé státy, avšak jeho postoj je špatný v tom, že o legislativních aktech rozhodují zástupci vlád členských států (exekutivy) a jimi přijaté akty mají nadřazenost nad národním právem. Jediný demokraticky legitimní princip integrace je princip mezistátní, kdy mezi sebou jednotlivé národní vlády uzavírají mezinárodní smlouvy a ty pak schvalují národní parlamenty. Takovou smlouvou vznikne jeden právní akt a národní stát nepředává právo vydávat legislativní akty nadnárodnímu orgánu.

Podpůrným argumentem vystoupení z EU je i její současné ideologické směřování. Po mém soudu tyto tendence nejlépe shrnul ve své teorii evropeistické metaideologie Václav Klaus. Margaret Thatcherová též poměrně pěkně vystihla synergii různých evropeistických ideových proudů: „Zdá se, že evropská idea je nekonečně proměnlivá; a tím je také přitažlivá. Pokud jste zbožný, rovná se to křesťanství ; pokud jste liberál, ztělesňuje to osvícenství; když jste pravičák, představuje to baštu proti černému světadílu; když jste levičák, symbolizuje to internacionalismus, lidská práva a pomoc třetímu světu. Ale protože je toto pompézní pojetí Evropy tak nekonečně tvárné, znamená to, že je ve skutečnosti prázdné.”

Významný ideolog thatcherismu John O´Sullivan vidí ohrožení liberální (či ústavní) demokracie 1) v nárůstu moci nevolených byrokratů a soudců uvnitř národního státu, 2) v supranacionálních organizacích typu evropských společenství, jež nemají svůj démos, 3) v multikulturalismu balkanizujícím společnost. Evropeistická podpora multikulturalismu, regionalismu a neototalitní politické korektnosti znamená různé strany téhož fenoménu, který se nazývá destrukce liberálně demokratického národního státu. O´Sullivan také dobře rozlišuje mezi internacionální integrací, při níž mezi sebou spolupracují suverénní státy, a supranacionální integrací, při které vzniká entita nadřazená národním státům. O´Sullivanův princip internacionální integrace se shoduje s námi prosazovaným principem mezistátní integrace.

Jak tedy můžeme obnovit naší demokracii? Obecně jsem již zmínil, že by bylo vhodné vystoupit z Evropské unie. Daniel Hannan z Brugges Group Ronald Stewart Brown z Trade Policy Research Centre navrhli, že konkrétním řešením by mohlo být uzavřít s Evropskou unií dvoustrannou dohodu o volném obchodu nebo vstoupit do Evropského sdružení volného obchodu. Těm, kteří zakrývají své vlastní imperiální euronacionalistické choutky a nás straší tím, že by opuštěním Unie byla ohrožena naše bezpečnost, můžeme namítnout, že naše členství v mezinárodní organizaci NATO pro zajištění bezpečnosti naprosto postačuje. Ti, co bijí na poplach, že bez EU budou války, je dobré připomenout Hitlerovu snahu vytvořit evropský superstát a že jeho porážka byla zapříčiněna odbojovou obranou národní suverenity jednotlivých států. Pokud někdo upozorňuje na ekonomickou nevýhodnost našeho vystoupení, tak je vhodné připomenout fakt, že dle eurokomisaře Verheugena jsou roční náklady evropských regulací cca 600 miliard euro, zatímco dle propočtů Evropské komise z roku 2002 se přínosy jednotného trhu dají vyčíslit na 165 miliard euro.

Z našeho pohledu jsou však otázky ekonomické výhodnosti či nevýhodnosti sekundární. Souhlasíme s výrokem Edmunda Burka citovaným ve Znečištěném pramenu Johna Laughlanda , že „stateční lidé zajisté dají přednost svobodě v počestné chudobě před hanebným a blahobytným otroctvím.“ Navíc je dosti pochybné, zda-li evropské „otroctví“, k němuž vede současný vývoj, bude otroctvím blahobytným. Politici, kterým záleží na osudu a svobodě naší země, by se neměli bát ukázat, že k členství v EU existují alternativy, které jsme zde zmínili, protože, než se nadějeme, nemusí zde již existovat český stát, ale provincie evropského superstátu zvoucí se Čechy a Morava, která sice bude mít vládu a parlament, ale ty budou pouze poslušně poslouchat příkazy z Bruselu a budou pouhou vzpomínkou na to, že zde kdysi existoval svobodný, suverénní, nezávislý a demokratický stát, za jehož nezávislost položilo mnoho Čechů své životy, aby pak během několika let byla oběť těchto lidí zapomenuta a obrácena vniveč.


Ve zkrácené a upravené verzi vyšlo ve Sborníku Centra pro ekonomiku a politiku č. 62/2007 Maastrichtská smlouva - patnáct let poté

Seznam použité a doporučené literatury

- BEDNÁŘ, Miloslav: Evropanská tyranie. Česká státní idea, Evropská unie a demokratická civilizace, Centrum pro ekonomiku a politiku, Praha 2003.
- BELLING, Vojtěch: Ideologie politické korektnosti a západní civilizace, in: Distance. Revue pro kritické myšlení, ročník 8., 2006/3
- BOOKER, Christopher-NORTH, Richard: Skryté dějiny evropské integrace od roku 1918 do současnosti, Barrister & Principal, Brno 2006
- BUCHANAN, Patrick J.: Smrt Západu. Jak vymírání obyvatel a invaze přistěhovalců ohrožují naši civilizaci a naši zemi, Mladá fronta, Praha 2004

- BURKE, Edmund: Úvahy o revoluci ve Francii, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 1997
- FAJMON, Hynek: Margaret Thatcherová a její politika, Barrister & Principal, Brno 1999
- FIALA, Petr: Evropský mezičas. Nové otázky evropské integrace, Barrister & Principal, Brno 2007
- GELLNER, Ernst: Národy a nacionalismus, Nakladatelství Josef Hříbal, Praha 1993
- HANNAN, Daniel: Proč je EFTA lepší volba než EU, in: Laissez Faire květen 2007, s. 1-4
- HERZOG, Roman-GERKEN, Lüder: Evropská unie ohrožuje parlamentní demokracii, in: Newsletter Centra pro ekonomiku a politiku, březen 2007, s. 1-5
- HOBSBAWM, Eric J.: Národy a nacionalismus od roku 1780. Program, mýtus, realita, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2000.

- HOLMES, Martin: The Conservative Party and Europe, The Bruges Group Occasional Papers, Paper No. 17
- HROCH, Miroslav: V národním zájmu. Požadavky a cíle evropských národních hnutí devatenáctého století ve srovnávací perspektivě, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 1999
- CHELČICKÝ, Petr: Evropské instituce jsou naprosto nedemokratické. Rozhovor s Johnem Laughlandem, in: Revue Proglas 2/2002
- CHMAITILLIOVÁ Dina- MACH, Petr (eds.): Budoucnost Evropské unie. Sborník textů č. 60/2007, Centrum pro ekonomiku a politiku, Praha 2007
- JANÁČKOVÁ, Stanislava: Svazující integrace. Česká republika ve stále těsnější Evropské unii, Centrum pro ekonomiku a politiku, Praha 2005.
- KIRK, Russel: Konzervativní smýšlení, Občanský institut, Praha 2000