Nejsme tak chudí

Alena Páralová

Právo, 24.08.2004

Všude je chleba o dvou kůrkách, říká staré přísloví. Měli bychom je mít na paměti, i když se v naší vnitropolitické diskusi objevují různá účelová tvrzení vytržená z kontextu, která nám dávají za vzor tu či onu zemi.

Jednou se z médií dozvíme, že naši zaměstnanci jsou diskriminováni oproti zaměstnancům v ostatních zemích EU. Jindy zástupci zájmových profesních skupin při vyjednávání o mzdách kladou na misku vah výši mezd svých kolegů například ve Francii. Onehdy nám dával ve Sněmovně tehdejší premiér Vladimír Špidla Francii za vzor, když tvrdil, že produktivita práce je tam vyšší než produktivita práce v USA.

Naši odboráři nám dávali Francii za vzor, když poukazovali na týdenní 35hodinovou pracovní dobu. Když vláda ve Francii nakonec odbory vyslyšela a tuto dobu zavedla, slibovala si od toho především snížení nezaměstnanosti. Ta se však nesnížila, jak ostatně očekával každý člověk obdařený zdravým selským rozumem.

Proto jsem velmi ocenila zajímavý článek Mzdy a náklady v EU, který vyšel 9. srpna na tematické stránce Práva Hledáme práci v EU. Článek obsahuje návod, jak hledat práci ve Francii včetně informací o výši mzdy za určitý druh práce. Právě takové informace stoupají v ceně nejen pro ty, kdo chtějí ve Francii pracovat, ale i pro ostatní občany. Jsme spolu s Francií a ostatními 23 zeměmi ve společné EU, a tak je pro každého zajímavé srovnávat poměry u nás a jinde.

Chtěla bych se proto přimluvit, aby údaje o mzdě, pracovní době či o nárocích zaměstnance byly doplněny také o náklady potřebné pro normální život jednotlivce i rodiny v dané zemi. Náklady studenta na prázdninové brigádě či pendlera, který přežívá určitý čas v nejlacinější ubytovně, je jedna věc, ale životní náklady rodiny s průměrnými příjmy je věc jiná.

Při srovnávání výše mezd je důležité vědět, kolik vydá průměrná rodina např. ve Francii za měsíční nájem bytu, za elektřinu, plyn, dopravu a vybraný sortiment potravin, oblečení a služeb. Nedávno jsem měla příležitost hovořit se zaměstnanci středně velké francouzské firmy. Překvapilo mne, že cena nájmu standardního bytu 3+1 v okolí Paříže je asi 1200 eur za měsíc. Úplně jinak pak v této souvislosti vyhodnotíme informaci Práva o tom, že průměrná měsíční mzda ve Francii je 1747 eur měsíčně (20 964 eur ročně). Potraviny, oblečení a služby jsou v průměru třikrát dražší než u nás. Třikrát více si totiž vydělá nejen zaměstnanec, který je brán jako vzor pro mzdové nároky některé naší profesní skupiny, ale třikrát více si vydělá i zaměstnanec nebo živnostník, který tomuto zaměstnanci poskytuje třikrát dražší služby.

Z tohoto úhlu pohledu jsem posléze nabyla dojmu, že se skutečná životní úroveň průměrného Čecha od životní úrovně průměrného Francouze příliš neliší a že tudíž nemáme důvod cítit se jako chudí příbuzní.

Úplné a porovnatelné údaje nejen o mzdách, ale i o životních nákladech v dané zemi, převzaté navíc ze solidních a porovnatelných zdrojů, které použilo Právo, mají pro naše občany cenu zlata. Čím dříve se všichni správně zorientujeme, uvědomíme si svou cenu, sílu, pozici na evropských trzích, opřenou o tvrdá fakta, tím lépe pro nás. Tím lépe obstojíme v evropské konkurenci a tím dříve vzrostou naše šance na dosažení vyšší životní úrovně obyvatel.

25. srpna 2004

Alena Páralová
Poslankyně PSP ČR (ODS), stínová ministryně práce a sociálních záležitostí