29.06.2009, MEDIAFAX

Byl jste přes čtyři měsíce Panem Evropou, české předsednictví zaznamenalo nesporně řadu úspěchů, ale co Vám osobně přineslo předsednictví?

Přineslo mi to spoustu práce, ubralo mi to spoustu energie, tu musím zase doplnit. Předsednictví mi ale přineslo také celou řadu zkušeností a kontaktů. Rozhodně je to čas, kterého nelituju. Tím, že vláda skončila předčasně, byla oslabená a nemohla předsednictví dokončit, tak to určitě byla svým způsobem promarněná příležitost, ale přesto si myslím, že jsme odvedli profesionální výkon. Takže já na předsednictví nebudu určitě vzpomínat ve zlém. Byl to čas zvýšené hladiny adrenalinu, ale já to mám v podstatě rád. Vždycky musím dělat práci, která má nějaký smysl, nějaké poslání. Nemohl bych dělat něco, co mě nebaví.



Nastalo během předsednictví něco, co Vás zcela vyvedlo z míry, něco s čím jste ani v nejhorších snech nepočítal?

Až si za dva tři roky někdo vzpomene na české předsednictví, tak se mu zřejmě vybaví dvě věci. Jednak se mu vybaví Entropa a myslím, že ta se vybaví pozitivně. Provokovala, ale zároveň zaujala a oslovila. A za druhé se samozřejmě vybaví to, že si česká politika dovolila ten luxus přepřahání uprostřed předsednictví, a na to se samozřejmě bude vzpomínat ve zlém.



Takže pád vlády pro Vás byl nejhorším okamžikem předsednictví?

Byl to projev nezodpovědnosti, povýšení domácích politických intrik a pletichaření nad státní, národní a také evropský zájem. A pokud to mám měřit já osobně, tak ano, to byly asi dva klíčové okamžiky. Když byla vyslovena nedůvěra vládě, tak jsem to vnímal jako určitý nůž do zad a výraz nezodpovědnosti. A když jsme čelili tlaku kvůli Entropě, tak přiznávám, ten tlak byl dost velký, ale nakonec jsme ho ustáli. Možná ještě třetí moment, plynová krize, ta přišla hned na začátku a byl to fičák od prvních minut, ale myslím si, že jsme na to byli připraveni a že jsme se ukázali jako krizoví manažeři.



Bezprostředně po pádu vlády a projevu premiéra Mirka Topolánka na Evropské radě o neblahém vlivu USA na světovou ekonomiku a finanční krizi, se hovořilo o tom, že se k vám mnozí vaši evropští partneři otočili zády a ledasco s vámi přestali úplně konzultovat.

Oni samozřejmě vnímali situaci, že tu došlo k vládní krizi, že jsme byli oslabeni vyslovením nedůvěry. Samozřejmě logicky už neočekávali žádné zázraky. Výrok o cestě do pekel byl učiněn hned druhý den po hlasování v českém parlamentu a je samozřejmě rozdílné, pokud takovýto výrok padne den poté, nebo pokud padne z úst premiéra, který doma podporu má. Samozřejmě "cesta do pekel" je výrok nediplomatický, je výraz silný a možná, že v kontextu anglosaské komunikace má tvrdší význam než tady u nás v agnostickém Česku. Ale z druhé strany, následný vývoj dal do jisté míry Mirkovi Topolánkovi za pravdu.



Domníváte se tedy, že Topolánkův výrok o cestě do pekel byl tedy nakonec přínosný?

Ty astronomické deficity, které dneska hrozí v USA a ve Velké Británii, jsou problém. My jsme celou dobu v duchu tradice české obezřetné fiskální politiky vyzývali k rozumu a k rozvaze. Nebyli jsme sami, totéž činili Němci, Skandinávské země, Holanďané, a pokud si dnes čtu závěry červnové Evropské rady, tam se dá vyčíst mezi řádky totéž, tedy výzva k rozvaze a umírněnosti. Čili možná to bylo řečeno nediplomatickými a ostrými slovy, ale koneckonců má-li si český představitel vysloužit pozornost, někdy mu třeba ani nic jiného nezbyde, než to říct trochu vyhraněně a ostře. Přeci jenom jsme středně velká země a nemáme sílu jako Elysejský palác nebo Downing Street, kde před každou tiskovkou jsou věnce světových novinářů a výroky se pak šíří jako lavina dál.



Jak byste vlastně zhodnotil roli médií během předsednictví?

Myslím, že něco vytýkat médiím nemá moc velký smysl. Média jsou, jaká jsou, a my s nimi prostě musíme umět pracovat. Já jsem si tak jenom někdy povzdychl, když jsem viděl francouzské noviny, zejména Le Figaro, do jaké míry má francouzský establishment situaci pod kontrolou. Do jaké míry jdou tamní média vládě na ruku, to je něco, o čem se nám tady v Praze může akorát zdát."



A řekněte, Vy byste snad chtěl, aby takhle fungovala česká média?

Ale to asi ne, samozřejmě. Každý politik je rád, když o něm píší dobře, a zuří, když o něm píší špatně. Tak to prostě je. Ale rozhodně bych se nechtěl vrátit do situace, kdy jsou státem řízená média. To ne.



Jak se Vám vlastně spolupracovalo s ministrem zahraničních věcí Karlem Schwarzenbergem?

Osobně se mi s ním spolupracovalo velmi dobře, protože my se známe asi pětadvacet let. On je kmotr mého nejstaršího syna, máme se rádi, respektujeme se, vzájemně si sebe vážíme, víme, co od sebe můžeme očekávat, a umíme se dohodnout. Samozřejmě, pokud bychom neměli takový vztah, tak sám fakt, že každý jsme byli nominováni jinou politickou stranou a někde se třeba některé naše kompetence přeci jenom překrývaly, tak by ta spolupráce mohla být složitější. To, že jsme se znali a že jsme se uměli dohodnout, bylo naší výhodou.



Ve funkci ministra pro evropské záležitosti Vás vystřídal Štefan Fűle. Jak byste zhodnotil jeho dosavadní činnost v této funkci? Je něco, co byste mu vytkl?

Myslím, že se těžko hodnotí práce po šesti týdnech, to je příliš krátké období. Fischerova vláda předsednictví převzala v nelehký okamžik. Myslím si, že udělal maximum, aby předsednictví skončilo pro republiku se ctí. Jeho vládě teď vytýkat nic nechci a nebylo by to ani vhodné. Faktem je, že její role byla těžká, došlo k oslabení našeho vlivu v Evropě. A nebylo by korektní, je kritizovat za to, že tu odpovědnost na sebe vzali. Myslím si, že udělali všechno proto, aby jejich výkon byl maximálně profesionální.



Vlajkovou lodí předsednictví bylo Východní partnerství. Jak se díváte na jeho další vývoj, nemůže se stát, že nakonec vyjde do ztracena?

Já myslím, že ne. V posledních dvou letech Unie šla do dvou velkých projektů. Jednak je to Středomořská unie, kterou prosazovali Francouzi, druhou větví je Východní partnerství, u jehož zrodu stáli Švédi, Češi a Poláci. Na rozdíl od Středomořské unie, která je kvůli krizi na Blízkém východě zamrzlá, Východní partnerství bude pokračovat. Všichni máme zájem, aby na Ukrajině byla stabilizovaná situace. My Ukrajinu potřebujeme, to ukázala například plynová krize, kdy netransparentní vztahy v byznysu a komplikace v rusko-ukrajinských vztazích vedly až k přerušení dodávek. Celá EU má zájem, aby spolupráce s východní periferií byla dobrá. Pokud k tomu Východní partnerství přispěje, tak je to jedině dobře.



Jak se Vám jeví další vývoj Běloruska a jeho zapojení se do Východního partnerství?

Rusko se snaží na Bělorusko tlačit. Objevují se tam až prvky vydírání. A je to myslím pro EU výzva, aby se Bělorusku ještě více otevřela. Ještě více je to ale výzva pro tamní vládu, aby se více otevřela svým vlastním občanům, aby se více otevřela svobodě a demokracii. Jinak tam hrozí, že tato země všechnu emancipaci a nezávislost, kterou získala v 90. letech, že o ni může znovu přijít.



Jak byste zhodnotil roli prezidenta Václava Klause během předsednictví?

Jeho pozice byla určitě ambivalentní. On na jedné straně mnohokrát zdůrazňoval, že o nic ani zas až tak nejde a že je to jenom ceremoniální záležitost, kde jde spíš o propisovačky a dárky než o faktickou politiku. Z druhé strany, pokud měl příležitost se slunit na summitech s Čínou, Ruskem a podobně, tak si ji samozřejmě nenechal ujít a velmi o ní usiloval. Čili zanechalo to ve mně dojem, že mu šlo spíše o PR stránku. Jen škoda, že v rozhodujících chvílích, kdy se tu hrálo o osud předsednictví po pádu vlády, neudělal víc proto, aby pověst země neutrpěla. A myslím si, že z definice funkce prezidenta republiky by mělo jit zejména o dobrý obraz země, které vládne, a teprve v druhé řadě o dobrý obraz jeho osoby.



V souvislosti s určitými kroky prezidenta hovořili někteří čeští politici dokonce o možnosti impeachmentu. Jak Vy se na to díváte?

Ne, já si myslím, že ta situace rozhodně na impeachment není. To neodpovídá realitě. Prezident se svým podpisem pod Lisabonskou smlouvu vyčkává, protože samozřejmě asi nechce krátit na ústavních právech skupinku senátorů, kteří avizovali, že se chtějí s nějakým dotazem obrátit na ústavní soud. Faktem je také to, že Česká republika zatím není žábou na prameni. Čeká se na výrok německého ústavního soudu, čeká se na druhé irské referendum, čili není to tak, že by Česká republika nebo její prezident v tuto chvíli bránili vstupu smlouvy v platnost.



Nemohou evropští partneři chápat prezidentovo rozhodnutí být poslední při podpisu negativně?

Já sám nemám žádný dobrý pocit z toho, že on dopředu oznamuje, že bude poslední, protože může nastat situace, kdy se jako stát budeme obracet o pomoc na naše spojence v Evropě a určitě bychom pak nebyli rádi, kdybychom pak slyšeli: Jo, jo, my možná půjdeme pomoct, ale až jako poslední.