Jan Schwippel: Žába na prameni aneb demokracie nebo Paroubek

Žába na prameni aneb demokracie nebo Paroubek

Jan Schwippel

Názorový veletoč Miroslava Kalouska a jeho následné odstoupení z čela KDU-ČSL, konec jednání o menšinové vládě ČSSD a KDU-ČSL a další bouřlivé události na naší politické scéně jakoby poněkud zamlžily reálný pohled na to, kdo je svým přístupem, taktikou a jednáním jejich „hybatelem“ a původcem. Jsem přesvědčen, že viníkem krachu všech povolebních jednání a reálnou „žábou na prameni“ v jedné osobě, zamezující jakémukoli konstruktivnímu vývoji u nás, je jednoznačně pan Jiří Paroubek.

Někteří komentátoři neváhali nedohodu mezi ODS a ČSSD označit za „krach“ a položit si otázku, kdy se ODS a ČSSD „konečně“ dohodnou. Já jsem naopak možnost dohody sledoval s obavami a nedohodu jsem uvítal, neboť souhlasím s Tomášem Haasem – vezmu-li jeho text jako varování, spíše než jako unáhlený a předčasný odsudek – že ODS nesmí v zájmu svého vládnutí ustoupit z jistých základních a nepřekročitelných principů. Domnívám se, že ve hře je mnohem více, než jen slib daný vlastním voličům: je jím osud demokracie v této zemi.

Jsem přesvědčen, že zatímco ODS se v povolebních vyjednáváních chovala a dosud chová korektně a demokraticky, postupuje ČSSD pod diktátem Jiřího Paroubka přesně opačně. Je to vlastně logické a začalo to již více než před rokem jeho jasnou sázkou na nedemokratickou KSČM: kdo neváhá spolupracovat s antisystémovou totalitní stranou, nemůže být demokrat, ať už se demokratickými principy jakkoli halasně zaklíná.

Mnohé odhalil Jiří Paroubek ve svém povolebním projevu: věřím, že nešlo o žádný emocionální úlet, ale naopak poodhalení jeho skutečné osobnosti. Slova jako „agenti přilsuhovači“, pracující „v žoldu ODS“, i s vyjmenováním příslušných novinářů jako určených na odstřel, v jiných paralelních vystoupeních slova o „mobilizaci měšťanských vrstev“ tak, aby volily ODS, varovně se blížící pojmům „buržoazie“ a „třídního nepřítele“, ukazují, dle mého soudu, něco mnohem závažnějšího než je pouhá neúcta k demokracii: ukazují, že je tato hodnota jejich autorovi zcela lhostejná. Proto také v momentě, kdy se domníval, že nadchází epocha ještě užší spolupráce s KSČM, přizpůsobil tomu zcela spontánně i svůj slovník.

Na dobře známé skutečnosti (byť médii nedostatečně „sankcionované“), že Jiří Paroubek v rozporu s Ústavou i zákonem o Jednacím řádu Sněmovny nedovolil svým poslancům svobodně a tajně hlasovat v několika volbách předsedy Poslanecké sněmovny, považuji za nezávažnější jeho poněkud podrážděnou a arogantní odpověď na dotaz novinářů, proč takový postup zvolil: „Důležitý přece není způsob, ale výsledek.“ Zde nelze nevzpomenout Jana Masaryka, který si všiml: „Neboť pokud mají komunisté a jezuité něco společného, pak je to víra, že konečný účel může ospravedlnit jakékoli prostředky.“

Je možné Paroubkovi připomenout jeho výroky, kterými kritizoval „údajné nabídky některých pražských obchodů“, které prý nabízely vykupovat hlasovací lístky ČSSD a KSČM, když to označil za „posun někam k banánovým republikám.“ Jeho zákaz hlasovat vlastním poslancům není totiž posunem takto geografickým, ale spíše zpětným krokem v čase: vždyť jaký je rozdíl mezi vynucenou jednotou sociálně-demokratického poslaneckého klubu a manifestační, 99.99-procentní volbou za minulého režimu? Jaký je rozdíl mezi hrozbou existenční v případě neochoty hlasovat pro Národní frontu a hrozbou existenční (ztrátou mandátu a vyloučením z ČSSD) pro poslance, nezachovají-li se podle stranického diktátu Jiřího Paroubka?

Paroubkův skutečný vztah k demokracii konečně dokládají i jeho nedávné přezíravé výroky, v nichž národu sděluje, že „za dva roky bude znovu premiérem“, bez jakékoli zmínky o přání voličů, i jeho požadavky, jimiž chce diktovat personální a programové podmínky potenciální menšinové vládě ODS. Tady se totiž skrývá jádro celého povolebního vývoje: člověk, pro nějž není demokracie žádnou hodnotou, samozřejmě neuznává výsledek demokratických voleb (a jedině proto je může srovnat s totalitním komunistickým pučem) a diktátorsky si nárokuje vládnutí zcela bez ohledu na přání voličů.

Proto Jiří Paroubek svou porážku nikdy neuznal, a to ačkoli byla mnohem výraznější než v případě řady evropských států, kde jednoznačně platilo: vládní strana, resp. koalice, která volby prohrála, zkrátka musí „jít od válu“. Připomeňme, že „šel od válu“ José Maria Aznar ve Španělsku, a to ačkoli si jen stěží lze představit někoho, kdo by měl větší právo stěžovat si na „nestandardní průběh kampaně“. Výsledky voleb ve Španělsku byly zřejmě velmi silně ovlivněny teroristickými útoky, které jim bezprostředně předcházely; přesto José Maria Aznar svou porážku uznal a „šel od válu“. I Paroubkův spřízněnec Gerhard Schröder, a to ačkoli s tím měl, jak ukázal jeho povolební projev, velké problémy (i on hovořil o vládě pro celé čtyřleté období s ním v jejím čele), svou porážku nakonec uznal a „šel od válu“.

„Od válu“ šel i Mikuláš Dzurinda na Slovensku, a to ačkoli vzniklá vláda má daleko k evropsky respektované podobě a ačkoli byla ve hře řada jiných matematických kombinací, podle nichž by mohl dále vládnout. Dokonce i tolik kritizovaný Silvio Berlusconi – a to ačkoli s blokem Prodiho prohrál mnohem méně výrazně než ČSSD s ODS (o pouhopouhých čtyřicet tisíc hlasů, což je pouze asi jedna desetina procenta všech odevzdaných platných hlasů!), svou porážku ve srovnání s Paroubkem astronomicky rychle uznal a „šel od válu“.

Proto jsem také přesvědčen, že ODS nemůže s Jiřím Paroubkem ani s ČSSD s ním ve svém čele přistoupit na žádnou dohodu – nejen kvůli svým voličům, ale i proto, že partner, který postrádá respekt k elementárním demokratickým zásadám, není a ani nemůže být partnerem důvěryhodným. Byl jsem o tom přesvědčen již před událostmi posledních dnů, ale právě situace, kdy sociální demokraté ještě jednali s ODS a jejich předseda již – bez ústavního mandátu - projednával podrobnosti koalice s KDU-ČSL, myslím, správnost tohoto názoru dramatickým způsobem potvrdily.

Česká televize nám ve volební odpoledne dne 3. června nabídla zajímavý pořad „Jak jsme volili“ (v letech 1948-2002), v němž byla zaznamenána odpověď Miloše Zemana z roku 1998, co by udělal, kdyby ve volbách prohrál: „Samozřejmě bych uznal svou porážku, odstoupil a uvolnil místo schopnějším.“ Dokud se Jiří Paroubek od svého guru nenaučí pouze to, jak vtahovat komunisty do ústavních funkcí, ale také jak uznat svou porážku a umožnit vítězi voleb vládnout – do té doby bude v této zemi demokracie v ohrožení, a to zcela bez ohledu na to, jaká vládní konstelace nakonec vznikne.