Rozhodnutí soudu respektuji

Marek Benda

Říká se, že kdo chce psa bít, hůl si najde. A v pondělním vydání MF DNES to ukázkově udělal v komentáři šéfredaktor Robert Čásenský, který mne kritizoval za to, že předem vyzývám k nerespektování rozhodnutí Ústavního soudu. A co že by to bylo za pořádek tam, kde by si každý mohl dovolit ignorovat soudy.

Vřele s ním souhlasím! Soudy respektovat musíme, i když se nám jejich rozhodování může nelíbit. Z toho však neplyne, že je nemůžeme kritizovat a s jejich rozhodováním polemizovat. Naopak, smyslem svobodné společnosti je, že mohu nesouhlasit i se státními institucemi a mohu je kritizovat. A tam, kde to jde, dosáhnout svojí kritikou změny jejich rozhodnutí nebo alespoň přemýšlení o budoucích řešeních.

O ignorování Ústavního soudu jsem mluvil pouze v souvislosti s jeho předběžným rozhodnutím a v údivu nad nejednoznačností rozhodování soudců o tak citlivé věci, jakou je konání voleb, navíc v době, kdy se naplno rozběhly jejich přípravy. Poukazoval jsem na skutečnost, že nikdo neví, jaké mají být právní důsledky jejich „pozastavení rozhodnutí prezidenta republiky“. V tom mi pak dala za pravdu i Ústřední volební komise, která v přípravě voleb nadále pokračuje. Dále jsem kritizoval výroky soudkyně Elišky Wagnerové, že rozhodování soudu může trvat měsíce. Zde mi dal zase za pravdu sám Ústavní soud, který vzápětí nařídil veřejné líčení na tento čtvrtek.
Doslova jsem byl LN citován: „Kdyby zákon o zkrácení volebního období prohlásili za neústavní, jsme v bodě nula a můžeme se začít nějak chovat. Takhle ale není nic jasné.“

Je opravdu chyba žádat od soudů včetně soudu Ústavního, aby jejich rozhodnutí byla jasná a vykonatelná? Je to opravdu nesmysl bourající základy státu? Zlobil jsem se, že rozhodnutí Ústavního soudu bylo nerozhodnutím, které jen vyvolalo chaos.

Na tomto místě nelze podrobně celou kauzu rozebírat. Má pozice je ve zkratce taková, že Ústavní soud pravomoc přezkoumávat ústavní zákony má, ale má ji využívat jen v případech jasného nabourání podstatných náležitostí demokratického právního státu, kterým – při vší úctě k poslanci Miloši Melčákovi – dokončení jeho mandátu není. K tomu se však detailněji vrátím po definitivním rozhodnutí Ústavního soudu.

Zkrátka, obviňovat mě, založením konzervativce, který respektuje státní instituce včetně soudů, protože pokládá dělbu moci a úctu k pravidlům za nejpodstatnější smysl moderní demokracie, z anarchie a rozbíjení státu, se mi zdá nespravedlivé.