Černého utrpení: chybějící miligram
Ladislav Jakl
Hudební publicista Jiří Černý trpí Václavem Klausem už léta. Důvod ani z desítek jeho článků s touto tématikou patrný není, protože ty jsou plny jen spravedlivého rozhořčení a přirovnání k diktátorům, tyranům a dalším obskurním postavám dějin. Čtenáři z Černého pravidelného bolestného sténání pochopí jen to, že se dávno se svými kamarády usnesl, že Klaus je zlo a to je třeba pravidelně čas od času vykřičet do světa.
A tak i Hospodářské noviny přinesly 29. dubna Černého text s příznačným titulkem „Klaus i Chruščov se nerozpakují“. Černý jako obvykle nepolemizuje s názory či argumenty. Proč taky. Každý přece ví, že Chruščov, Klaus a bostonský škrtič jsou ti oškliví. Černý se pozastavil nad jedním přirovnáním Václava Klause z nedávného projevu v Berlíně, kde se prezident republiky opět zamýšlel nad evropskou integrací, opět varoval před přílišnou měrou unifikace a centralizace a pomohl si tentokrát podobenstvím z oblasti hudby. Přirovnal skoro dnes už povinné jednohlasé jásání nad evropskou jednotou k Beethovenové Ódě na radost, zatímco složitou evropskou realitu by daleko lépe mohla symbolizovat třeba Schönbergova dodekafonická tvorba. Stačí miligram dobré vůle, aby toto přirovnání bylo pochopeno. Těžké to není. Jenže i ten miligram si rozohněný klausobijec Černý dávno zakázal.
Na několika odstavcích svého textu se snaží čtenářům předvést, že o věci něco ví, aby se konečně v tom posledním odhodlal k zásadnímu útoku hodnému mistru pera. Klausovo větu o tom, že Beethovenova Óda na radost je lehce srozumitelným oblíbeným dílem vhodným i na závěr Pražského jara (na to se těžká avantgarda asi nehodí), vyložil čtenářům takto: „Což je postřeh na úrovni čecháčků, kteří vyčítali Wagnerově hudbě, že ji na svých sjezdech hráli nacisté.“ Slovo „čecháček“ je oblíbeným výrazem českých světáčků, kteří jím častují jakýkoli projev vlastenectví či podpory suverenity státu. Na tom nic nového.
Nového je jen to, že se Černý snaží mystifikovat čtenáře, že jako kdysi někdo „vyčítal“ cosi Wagnerově hudbě, dnes Klaus cosi vyčítá hudbě Beethovenově. A tak píše: „vytýkat dílu starému bezmála dvě stě let…, že neodráží realitu…“ Může normální a soudný člověk napsat, že Václav Klaus vytýkal něco Beethovenovi a jeho dílu? Fakt něco takového Jiří Černý ve slovech Václava Klause našel? Nenašel. Nehledal totiž. Má černo před očima, když uslyší jméno Klaus. Kdyby docela normálně četl psaný text a zkusil mu rozumět jako každý jiný čtenář, v životě by ho nenapadlo vykládat ho jako kritiku Beethovena a jeho díla. Našel by tam spíše kritiku dnešní doby. Dnešních lidí. Těch, kteří mají představu o společné budoucnosti Evropy jako o jednom harmonickém, z Bruselu dirigovaném celku. Problém není v Ódě na radost. Copak je to tak těžké pochopit? Problém je v tom, jakou symboliku do ní chce promítat dnes žijící a konkrétní ideologii sdílející skupina lidí.
Můžeme si představit tisíce jiných přirovnání (a pak – je-li dost zlé vůle -tato přirovnání cupovat jako nedostatečně kopírující skutečnost). Třeba evropskou budoucnost jako přísně vyrovnaný pochodující útvar kontra kolotání chodců na Václavském náměstí. Každý jde svobodně za svým cílem nebo každý se zařadí a nevyčuhuje o milimetr. Pokud by někdo z pochodového tvaru dělal symbol evropské budoucnosti a někoho jiný tuto představu kritizoval, byla by to kritika vojáků? Nebo vojenských přehlídek? Ne, pouze kritika zvolené symboliky.
Jiří Černý svým čtenářům docela obyčejně lže, když se jim snaží namluvit, že Václav Klaus vytýkal Beethovenovu dílu, že neodráží dnešní realitu. Lže proto, aby za tuto lež mohl přilepit následující divokou konstrukci: „takových nároků jsem se naposlouchal od marxistických estetiků až do umdlení.“ Je jedno, jestli je Černý umdlený od poslouchání marxistů nebo od něčeho jiného. V každým případě umdlený trochu je. Jinak by začal přemýšlet, proč ho začne bolet břicho, kdykoli slyší slovo Klaus. Několik desítek stránek jen za dva poslední roky čítají Černého texty, ve kterých se vyrovnává se zlem jménem Klaus. Zaujatost je to tak vybičovaná, že se mu už začíná vtiskávat do tváře.
Jiří Černý, zahoďte tohle své propíchané vúdú. Rituální pálení a leptání Klausovy fotografie evidentně nezabírá a Vám to jen kazí životní pohodu. Zkuste si projev pana prezidenta přečíst normálníma, ne krví podlitýma očima. A s miligramem dobré vůle. Možná si pak řeknete: „No, asi autor chce trochu méně evropské unifikace a centralizace, než bych si přál já. Ale co, do veřejné debaty se různých představ o míře povinné jednotě států EU vejde víc, nejen naše dvě.“
psáno pro iDnes (poté, co polemiku odmítly HN)
Ladislav JaklTajemník a šéf sekretariátu prezidenta Václava Klause
