Vývozy revoluce

Pavel Kopecký

Je to jako v neustále variovaných vtipech o třech státnících: sešli se Kohl, Gorbačov a Bush starší… Tentokrát však reálně, aby zavzpomínali na výročí konce studené války. Připomněli „pohřeb“ Berlínské zdi, u nějž tak či onak všichni byli. Prostřední ze zmíněného tria politických penzistů, první a poslední sovětský prezident, svou účast zpeněžil, ale nakonec zaplatil vlastním politickým funusem, na němž se podílel pozdější „alkoholokrat“ Jelcin. Bizarní politik podivně respektovaný Západem, včetně Helmutha Kohla, jehož po provalení domácích volebních machinací před většími problémy zachránilo právě to, že byl „kancléřem sjednotitelem“. Když dva dělají totéž, není to totéž.

Leccos se od konce bipolárního uspořádání planety změnilo a stojí za hlubokou diskuzi. Desítky let obávaný SSSR se rozpadl, což mělo být – dle slov nových kremelských vůdců – největší geopolitickou katastrofou 20. století. Evropou se poté například rozšířila pro Moskvu (a netoliko pro ní) nebezpečná „nákaza“, starým kontinentem pojednou obcházelo strašidlo NATO a Evropského společenství.

Ze zhruba dvacetiletí staré éry nicméně zůstalo několik pozoruhodných politických stálic. Včetně silného islámského fundamentalismu, jejž „kapitalistický tábor“ tak usilovně podporoval v boji proti komunistickým vládám a výpadům. Ačkoliv kupříkladu USA měly ponižující zkušenost například s islámskou revolucí v nejprve přísně spojeneckém Íránu, což vedlo ještě k posílení frustrace z nedlouho předtím prohrané války s komunistickými radikály Vietnamu.

Do vakua po bipolárním soutěžení se samozřejmě (mezinárodní vztahy mnohdy nejvíce připomínají zápolení živočichů v džungli) nacpaly různé nové, nebo dosud nepříliš významné síly. Včetně islamismu. Jedním z dalekosáhlých důsledků se proto stala hořká bezpečnostní sklizeň Západu, která stále nekončí, jako neustává bohatá sklizeň afghánského opia. A přitom je tomu právě třicet let, co se okupační síly sovětské armády vydaly do chudobné země metropole Kábulu, aby záhy stanuly ve slepé uličce. Z ní se se ztrátami vyprostily až během reformní vlády Michaila Gorbačova.

Sovětský Vietnam, jak se potupnému vojenskému dobrodružství v Afghánistánu někdy říká, získal své trefné přízvisko také kvůli protimoskevským tajným operacím západních států. Pro otevřenou, de facto odvednou podporu mudžáhidů, otců nynější mladé generace povstalců. Ani aktuální situace nenasvědčuje šťastné hvězdě cizích sil a úspěšnému vývozu protentokrát liberálně demokratické revoluce. – Jediný vážný protikandidát „amerického koně“, prezidenta Karzáího, jehož bratr údajně obchoduje narkotiky a je v úzkém kontaktu se CIA, protestně odstoupil od druhého kola zápolení. Už první hlasování přineslo olbřímí falšování volebních lístků, takže mediální oslava nebojácnosti většinou negramotného, klanům oddaného obyvatelstva, zapůsobilo trapně. Hovoří se o různých tajných úmluvách a zákulisních jednáních, ale na každý pád je legitimita klání ta tam. Příznivé výhledy tažení přinejmenším v nedohlednu. Za obzorem afghánských hor.

Vyšlo v Hospodářských novinách