Zelené pučení

Pavel Bárta

Dana Kuchtová konečně oznámila, že se Martinu Bursíkovi postaví jako muž muži ve sjezdovém boji o post zeleného předsedy. Nic jiného jí ani nezbývá. Jakákoli prohra pro ní bude přijatelnější, než kapitulace bez boje. Její krok je vynucený stejnou logikou věci, jako byl před několika lety posun Stanislava Grosse do premiérského křesla nebo třeba Bursíkovo rozhodnutí svolat sjezd před volby, které mají rozhodnout o tom, zda v zelených opravdu něco je, či zda jde o další prskavku z ateliéru Václava Havla.

Jde o standardní problém špatného kroku ve chvíli, kdy alternativou jsou kroky ještě horší. Ač je to téměř k nevíře, Martin Bursík je ve skutečnosti tím jediným, kdo zajišťuje jakousi širší přijatelnost party vybavené ideologií, která může směle soupeřit s komunisty. Spíše než představitelem zelené revoluce je exponentem zeleného byznysu a jako takový slyší i na funkční kompromis, což jej činí použitelným. Stěží se to dá ovšem říci o „užitečných“ Kuchtové nebo Stropnickém.

Evidentně sází na to, že ta pragmatická část zelených, která pochopili Bursíkův nástup jako možnou cestu k lizu, se před volbami nezbaví jediné přijatelné tváře. Tato hrozba mu může pomoci odstřelit ve stranickém vedení soupeře a pokud spojí svoje setrvání v čele se změnou stanov, také schizma v řízení strany.

Takto sice ponese zodpovědnost za (možný, až pravděpodobný) krach v podzimních volbách, ale pokud by se sjezd konal, až po nich, nejenže by měl tu samou zodpovědnost, ale současně by se s ní i musel vypořádat. V případě opačném, volebním úspěchu, ať si ho zelení představují jakkoli, bude pouze jedním z jeho otců v zástupu úspěšných senátorů, hejtmanů a krajských zastupitelů a také v situaci, kdy naléhavou potřebu změn jen těžko vysvětlí euforizovaným delegátům.

Pokud by na sjezdu prohrál a do prohraných voleb vedla zelené šiky Dana Kuchtová, bude jeho argument – co jste si zvolili, teď máte – znovu výhodnější, než předstoupit s prázdnýma rukama osobně. Samozřejmě, stále tu je šance, že nová předsedkyně provede svoje věrné volbami, jak Jana z Arku a Bursík bude mít jen oči pro pláč, ale zřejmě s takovou alternativou příliš nepočítá.

Protože na zelenou v říjnu nesází ani Bursík, je zřejmé, že to zajímavé pro občany (protože to si platíme) se bude nadále odehrávat v poslaneckém klubu. Pro přehlednost tam lze najít tři dvoučlenné skupiny. Jednu tvoří Martin Bursík se svojí oblíbenkyní Kateřinou Jacques, ve druhé skupině jsou Olga Zubová a Věra Jakubková, též žádoucí ženy, a nakonec oba muži, Přemysl Rabas a Ondřej Liška, zatím spíše na straně Bursíkově. Jen stěží lze předpokládat, že oba antagonistické tábory změní po sjezdu svoje pozice, spíše ještě prohloubí zákopy, pouze oba zelení panáčci by v případě vítězství Kuchtové mohli začít lavírovat.

Pro koaliční matematiku by to znamenalo, že zelené trosky dále rozšíří skupinu vypuzených socialistů a vydělující se frakci Vlastimila Tlustého. Vláda by dál fungovala fakticky jako menšinová s ad hoc podporou z této šedé zóny, protože ani rozpad zelených nevytváří žádnou matematickou alternativu vlády bez ODS nebo KSČM. ODS + KSČM = 107, bez Tlustého 104 a to spolehlivě blokuje jakékoli „středové řešení“. Pro úplnost, Paroubkovi dnes do oné povolební levé stovky chybí čtyři vyhnanci, i kdyby Kuchtová chtěla doplnit sjednocenou levici, zase to nevyjde na sto a jedna.


Dopad zeleného sjezdu na vnitropolitickou situaci bude tedy minimální, pokud něčemu prospěje, tak funkčnosti povolebních krajských koalic. Z hlediska dlouhodobého bude dobré sledovat, jak se v dalších volbách zachovají voliči věčné naděje, kteří od ODA a OH přešli k US a Koalici a dnes litují hlasů pro SNK-ED a SZ. Odumírání KDU-ČSL a vytrvalý propad hlasů na pravém středu totiž skutečně slibuje, že sjednocená levice projde do Strakovky hlavním vchodem a dlouho tam zůstane.