Josef Mlejnek jr.: Loutky na provázku

Loutky na provázku

Josef Mlejnek jr.

21.4.2009 MF Dnes

Od vzniku republiky roku 1918 jsme zažili několik úřednických vlád. Ústavy však ten pojem neznaly

Kdyby se o vznikající vládě Jana Fischera říkalo, že půjde o vládu ufounů, námořníků nebo třeba golfistů, nebude to mít o moc větší smysl než všeobecně užívaný titul „úřednická vláda“. Česká ústava totiž žádný takový pojem nezná, popisuje pouze jeden způsob vzniku vlády - prezident někoho navrhne za premiéra, ten sestaví vládu a tato vláda musí předstoupit před Sněmovnu a požádat o důvěru. O nějakém specifickém režimu vzniku či zvláštních pravomocích pro těleso zvané úřednická (odbornická) vláda není v platné ústavě ani čárka. Označení „úřednická“ či „vláda odborníků“ je tak věcí úzu, dohody, takže když se dohodneme na pojmu vláda vodnická, dostaneme se do stejného souladu či nesouladu s ústavou jako v případě kabinetu úřednického.

Ale termín hastrmanská vláda by byl přece jen obsahově vzdálenější skutečnosti, může zaznít námitka. Těžko ji však věcně posoudit, neboť mezi chystanou vládní realitou a pojmy „úředník“ nebo „odborník“ zeje taktéž dosti hluboká propast. Úředník je někdo, kdo sedí v kanceláři, vyplňuje lejstra, uděluje razítka nebo zamítá žádosti. Musí poslouchat, a když interní směrnice přikazují v budově úřadu topit až do konce dubna, tak se prostě topí, i kdyby bylo venku pětadvacet stupňů jako letos. Z dosahu byrokratů prchá každý, kdo může, a kdo nemůže, ten zpravidla pláče. Podřídit se jejich moci dobrovolně, to může učinit jen naprostý šílenec. Však také ani Mirek Topolánek, ani Jiří Paroubek něco podobného učinit nehodlají, z jejich pohledu budou vybraní byrokratémarionetami a oni loutkovodiči s nitkami od hlav i údů pevně v rukou. Alespoň v to doufají.

Černé divadlo Lépe by tedy bylo zváti úřednickou vládu kabinetem loutkovým. Anebo třeba černým divadlem, to podle divadelního vkusu toho, kdo pojmenovává. Samozřejmě nelze vyloučit variantu, že se taková vláda - zčásti nebo zcela - takříkajíc „utrhne z nitek“. Což se možná stane, ale analyzujme to až ve chvíli, kdy se skutečně někdo utrhne, teoreticky to není moc zajímavé.

Zajímavější je otázka vzrůstu nadcházejících ministrů. Čeští cimrmanologové tvrdí, že průkopník české politologie Jára Cimrman chtěl kdesi v Jižní Americe vysvětlit negramotným rolníkům pojem „loutková vláda“ (v daných končinách jde většinou o kabinet, za jehož nitky tahají velkokapitál, velkostatkáři, americké tajné služby a armáda). Nejprve to zkusil s normálními loutkami, avšak rolníci prý projevovali nespokojenost a volali: „Takhle malí ale ministři nejsou!“ Cimrman tak musel vodit na drátkách živé herce v životní velikosti. Jsou však potenciální ministři Fischerovy vlády, jejichž jména padají v médiích, skutečně jen malými úředníčky? Samozřejmě nikoliv - jde o ředitele (předsedy) významných státních úřadů či o náměstky ministrů. Tedy, když už hovořit o úřednické vládě, přesnější by bylo použití termínů jako vláda vysokých komisařů, velebyrokratů nebo mandarínů.

Předpokládá se též, že úřednická vláda bude vládou odborníků. Třeba navrhovaní ministři zahraničí Jan Kohout a pro evropské záležitosti Štefan Füle, dosavadní český velvyslanec při NATO, oba bývalí členové KSČ, studovali v 80. letech na moskevském Mezinárodním institutu mezinárodních vztahů (MGIMO). Do KSČ prý Füle vstoupil z naivity, když mu to na gymnáziu nabídli coby nejlepšímu studentovi. Jde o zajímavý rys, sdílený mnoha kandidáty na funkce v úřednické vládě - údajně z mladické nerozvážnosti, z naivity či z idealismu vstoupili za normalizace do KSČ, pilně studovali, často i v Sovětském svazu, a ani sametová revoluce jim nemohla zabránit ve skvělé kariéře. Stali se nepostradatelnými pro chod mnoha ministerstev. Ministři se mění, oni zůstávají, ba stoupají vzhůru, a když na to přijde a mediálně viditelné politično se ocitne v krizi (nebo, v terminologii Václava Klause, dostane chřipku), hodí se najednou i pro funkce nejvyšší. A když se Kohout a Füle hodili Topolánkovi a Schwarzenbergovi, proč by se nehodili nyní?

Co je to polopolitický?
Svého času se dobře hodil i Josef Tošovský, předseda předchozí úřednické vlády. Či přesněji řečeno, poněvadž v jeho kabinetu zasedali i někteří prvosledoví politici, vlády poloúřednické nebo, jak se také říká, polopolitické. Termín „polopolitická vláda“ vysvětlit nedovedu, rozhodně ne nějak stručně, srozumitelně čili polopaticky. Raději zpět k Tošovskému - ten začínal svou úřednickoodbornou kariéru rovněž za normalizace, ve Státní bance československé (SBČS), později na postu náměstka ředitele londýnské pobočky Živnobanky. A též jako spolupracovník Státní bezpečnosti. „Součinnost s ním bude bez problémů. Má nezbytnou odbornou kvalifikaci, chápe význam této součinnosti pro SBČS a československou ekonomiku a má o tuto práci zájem. Důležité je, že tyto záležitosti vidí a chápe také ve správných stranicko-politických souvislostech,“ napsal tehdy o Tošovskémjeho řídící důstojník Sojka. Jeho moudrá slova lze zobecnit i jako základní zadání pro práci každého premiéra úřednické vlády.

Václav Havel nám dosud dluží vysvětlení, proč si vybral právě Tošovského jako člověka, jenž měl být znamením nových a lepších časů v politice. Není divu, že nepřišly, když je měl zvěstovat právě tento odborník.

Ale Živnobanka též asociuje první republiku, s níž je pojem „úřednická vláda“ pevně spojen v historickém povědomí. Proto ji - myslím Živnobanku - komunisté nezrušili, neb se jim její přetrvávající dobrý zvuk hodil pro jejich temné finanční transakce provozované v jednom z hlavních center západního imperialismu. I za přispění Tošovského.

První republika zažila tři úřednické vlády. Podobně jako v případě dnešní České republiky, ani prvorepubliková ústava z roku 1920 pojem „úřednická vláda“ neznala. Poprvé však tento vládní model přišel ke slovu v září 1920, když rozkol v sociální demokracii, v níž chtělo převzít moc levicové křídlo, ze kterého se záhy vyklubala KSČ, způsobil pád dosavadní Tusarovy koaliční vlády sociálních demokratů a agrárníků. O úřednické vládě Jana Černého, prezidenta politické zemské správy na Moravě, se ve svém Budování státu podrobně rozepisuje Ferdinand Peroutka, a to způsobem, který je natolik výstižný, že z něj lze s takřka stoprocentní jistotou odvodit i povahu a osud nadcházející vlády Fischerovy.

„Odstupující Tusar předložil prezidentovi nejen ideu úřednické vlády, nýbrž navrhl mu hned i jejího předsedu. Sám jsa z Brna, znal dr. Černého ještě z doby válečné,“ píše Peroutka. Stejné jako dnes, pouze s tím rozdílem, že Topolánek není z Brna a Fischera znal přímo z vlády, kam předseda ČSÚ dochází z titulu své funkce. „Nepřišel s novým ministerským předsedou silný, nýbrž poslušný muž,“ píše Peroutka a pokračuje: „Tusar sotva mohl objevit dokonalejšího politického neutrála. Není známo, byl-li dr. Černý skutečně tak nepolitickým typem, nebo pochopil-li jen, že se to od něho žádá a očekává. Fakt je, že se politice vyhýbal a před ní ustupoval, jak jen mohl. Vůdcové československých stran, kteří za kulisami tento kabinet ovládali a před veřejností proti němu bouřili, neměli s dr. Černým po této stránce žádných nepříjemností. Jako mnozí svědomití a dobří úředníci, měl i on trému před politikou, a viděl-li blížit se k sobě politika, nemohl se zbavit dojmu, že se blíží nesnáz.“ Přesto pak po mnoho let zastával post ministra vnitra v několika politických vládách, čili mu čistokrevní politici - oproti Peroutkově charakteristice - nemohli tolik vadit. Nebo si na ně postupem doby, i jako úřednický premiér, zvykl.

Jen takový klam Jako nesnáz vnímaly úřednický kabinet i některé politické strany, ale, jak uvádí Peroutka: „Ať byla vláda Černého stranám příjemná nebo nepříjemná, nemohly ... učinit nic jiného, než ji udržovat, neboť koneckonců byla jejich vlastním výtvorem (ne ovšem výtvorem jejich vůle, nýbrž plodem nepořádku, který způsobily) a měla za ně vykonávat určité služby. ... Zdá se, že bylo s ministerským předsedou Černým přímo vyjednáno, že jeho vláda žádné politické cti nemá a že je dovoleno ji tupit podle toho, jak toho bude ta či ona strana potřebovat, aby se mohla objevit v příznivé podobě před voliči. ... Situace byla tedy taková: úřednická vláda nebyla než optickým klamem aranžovaným pro veřejnost, kulisou, za níž si koalice schopné strany měly vyřídit své těžkosti.“

Tolik Peroutka. Co k němu vlastně ještě dodat? Snad jen to, že první Černého úřednická vláda vydržela rok, druhý úřednický kabinet pod jeho vedením vládl v roce 1926 jen několik měsíců. Poslední úřednickou vládou první republiky se stala vláda generála Syrového v ponurém čase mnichovské krize. Na ní je pravý smysl úřednických kabinetů patrný velmi zřetelně: když se stane nějaký pořádný průšvih, politici se z čelných míst rádi stáhnou a nastrčí do nich někoho jiného.

Dále od Hradu, dále...
Hrdina od Zborova Syrový pak posloužil i jako předseda první (též úřednické) vlády druhé republiky a ve vládě Rudolfa Berana zastával post ministra obrany. Podílel se tak i na poklidném obsazení zbytku Čech německou armádou v březnu 1939 - vydal mimo jiné příkaz, aby nepříteli nebyl kladen odpor. Za okupace se do odboje nezapojil, ale ani nekolaboroval. Přesto mu to nebylo nic platné, neboť byl v květnu 1945 zatčen a odsouzen na dvacet let za vlastizradu. Osudným se mu stal především rozkaz z března 1939, ačkoliv ho vydal dle instrukce svého vrchního velitele, prezidenta Háchy, jehož bychom mohli označit za úřednického prezidenta. Svůj osud pochopitelně nesl velmi těžce a hájil se tím, že přece jako voják vždy jen plnil příkazy svých nadřízených - politiků.

Syrový, odborník na válku, doplatil na to, co Peroutka kulantně nazývá jako „melodramatické efekty politického života“. Edvard Beneš, do nějž obyvatelstvo poMnichovu hanlivě rýpalo, že měl „plán aeroplán“, potřeboval obětovat domnělé viníky, aby se sám mohl těšit legitimitě válečného vítěze odčiňujícího mnichovskou dohodu od samého počátku. Známé rčení „dále od Hradu, dále, nebo vás potká neštěstí nenadálé“ lze proto použít i jako metaforické memento pro všechny horlivé ambiciózní úředníky či odborníky, kteří se dají politiky nalákat do úřednických vlád.