Pochybná oživení okurkové sezóny
Miroslav Červenka
Již to vypadalo, že i začátek letošní "okurkové sezóny" proběhne v tradičním duchu a hlavním tématem sdělovacích prostředků bude udělení či neudělení medaile Gottovi, podaří-li se ministru Němcovi pomstít vrchní státní zástupkyni Benešové(ta se činí, co může, aby mu k tomu napomohla) za její neústupnost v kauze katarského "prasečkáře" a exhibice tučně honorovaných celebrit na karlovarském festivalu, ale najednou došlo k takovým událostem, jež budou zaručeně po delší dobu zajišťovat potravu pro rozežraný chřtán našich médií. Jednak nám do té doby bezproblémoví vyznavači islámu v Londýně ukázali, jaký je rozdíl mezi tím, jak vystupují "na oko" a tím, čeho chtějí skutečně dosáhnout, jednak nová česká politická médiální "star" premiér Paroubek zašla na pokec s bývalým miláčkem našich komentátorů a investigativců exprezidentem Havlem a takto inspirována vyhlásila úmysl odškodnit v tu danou historickou chvíli zrovna "politicky korektní" část sudetských Němců.
Události v Londýně, byť i ony skýtají bezpočet příležitostí pro kritický šleh vůči vznikající multikulturní společnosti prozatím ponechám stranou. Dovolím si pouze krátce se pozastavit nad jedním jejich opomíjeným aspektem. Nikdo totiž dle mého neupozornil na podstatný rozdíl mezi vnímáním útoků z 11.září a útoků v Madridu a Londýně. Zatímco se nedloho po útocích na dvojčata objevilo bezpočet kreslených, animovaných či obrázkových vtipů(na některých serverech zaměřených na humor vznikaly za tímto účelem dokonce celé sekce), po útocích na evropská velkoměsta jako by vtipálkům došel humor. Nebo že by si anerické životy zasluhovaly menší pietu než ty evropské? Nelze vyloučit ani variantu, že ony netransparentní síly, které určují hranice a obsah našeho mediálního prostoru, jsou ve svých vlastních názorech v drtivé míře protiamerické a zatímco se jim útok na Ameriku jako "centrum odporného kapitalismu" hodil, tak útoky na socializující se multikulturní Evropu vnímají jako napadení svých zájmů.
U premiéra Paroubka a jeho omluvy bych si dovolil pozastavit se důkladněji.Již sám způsob, jakým je nám tento bývalý předlistopadový náměstek ředitele pražských restaurací a dlouhodobý neplatič nájemného podáván rozhodujícími médii by stál za samostatnou studii. Povšimněme si pouze podstatného rozdílu mezi přístupem netransparentní moci k němu a přístupem těch samých struktur k jeho předchůdci. Je až zarážející, jak od určité chvíle novináři po svém bývalém oblíbenci Grossovi šli(a dosud stále jdou). Porovnejme, jak kontrastní je přístup těch samých nejvlivnějších médií k současnému premiérovi. Přitom na internetu lze nalézt bezpočet svědectví, která týkala-li by se Grosse, by byla ihned využita k jeho skandalizaci. Co asi bývalý premiér provedl tak zásadního, že byl takovým způsobem "odstřelen". Že by někomu ve funkci ministra vnitra či premiéra šlápl na "kuří oko". Těch kauz mohlo být evidentně několik a mezi ekonomicky postiženými mohlo být skutečně i několik neobyčejně vlivných osob. Jenom kauza fotbalových úplatků se jistě dotkla zájmů velkého počtu vlivných lidí. Další oblastí pro spekulace jsou poměry uvnitř ČSSD, kde "přítel příteli" bývá nejednou vlkem a kde se vlivným zastáncům spolupráce socanů s komouši mohla zdát Grossova orientace příliš "pravicová".
A že si náklonností rozhodujících médií může být Paroubek i do budoucna jist, o tom svědčí i první ohlasy na jeho stupidně vstřícný krok vůči určité části sudetských Němců. Již sám fakt, že se s komunismem v minulosti tak těsně spjatý předseda vlády pustí po šedesáti letech(!) do kádrování tak problémové národnostní skupiny, působí sám o sobě úsměvně v době, kdy i my sami nemáme dostatečně přesně určeny parametry, kdo u nás v posledních 30-40 letech v období jiné totality obstál se ctí a kdo je hoden opovržení. Jak tato kritéria chce Paroubek nastavit po více jak půl století a vyhnout se při tom při hodnocení lidských osudů fatálním omylům je vskutku záhadou. Daleko větší záhadou je ovšem fakt, že si tento problém "neuvědomují" naši novináři. To zůstává již opravdu rozum stát.
Rád bych v této souvislosti rovněž připojil svůj názor do diskuze o sudetských Němcích a Benešových dekretech. Již snad jenom proto, že se mě celá tato problematika bytostně dotýká. Matka se před válkou narodila v Ústí nad Labem. Sem se i po válce spolu s rodiči a sestrou vrátila, když po Mnichovu pohraničí museli opustit. Otcovi rodiče sem pak z Chorvatska přišli osídlovat pohraničí po odsunu sudetských Němců. Tehdy k tomu vláda krajany vyzývala. Sám pak jsem po roce 1989 získal v malé privatizaci pronájem nebytového prostoru v činžovním domě, který jsem posléze koupil. Musím upozornit, že se jedná o dům postavený v roce 1932 sudetským Němcem p. Hegenbartem. Patřím tedy v dané problematice mezi lidi nanejvýš zainteresované. Přesto se však musím přiznat, že mám pochopení i pro sudetské Němce.
Umím si představit, že Československo upřímně nenáviděli a že pro to měli pro ně logické své důvody. Předně to byl novotvar, žádný takový stát zde v minulosti nebyl a oproti čteřsetleté Rakouské(Rakousko-Uherské) tradici to byla zásadní změna, kterou prostě nemohli jen tak ze dne na den akceptovat. Vždyť byli po staletí zvyklí být v zemi hegemonem a najednou se měli stát menšinou? A nic si nenalhávejme, všechny menšiny ve svých zemích nebyly v oné době v rovnoprávném postavení vůči většinovému národu, a sudetští Němci v Československu nebyli v tomto směru žádnou vyjímkou. Celkem logicky je toto jejich postavení v drtivé většině přivedlo ve druhé polovině třicátých let k protistátnímu chování .Ruku na srdce, kdybysme se v oné době narodili v sudetoněmeckých rodinách, asi bysme se nechovali jinak. Sudetští Němci měli prostě smůlu, historie je přejela stejně jako třeba krymské Tatary nebo později, jak se zatím zdá i kosovské Srby. Tak to prostě je, dějiny ne vždy jsou spravedlivé, někdo má smůlu, že se v nevhodnou dobu postavil na nesprávnou stranu a vítěz často bere vše(i historii). Nelze také pominout, že si sudetští Němci za svůj poválečný osud mohli vzhledem ke svému přmknutí se k Němcům říšským v mnohém i sami. Vždyť to byli právě ti Němci, s nimiž se identifikovali, kdo rozpoutal v Evropě rasové a národnostní čistky a kdo plánoval odsun Čechů z tohoto prostoru. A v tehdejší době o spravedlivosti jejich odsunu pochyboval málokdo.
Měřeno dnešní optikou se samozřejmě jednalo o národnostní čistku, ale měřit dnešní optikou historii je vždy ošidné. Jak by asi dopadly americké koncentrační tábory, ve kterých byli za války soustředěni všichni v Americe žijící Japonci nebo německé rodiny bývalých nacistických prominentů uvězněné po válce v koncentrácích? A již vůbec nelze dnešní optikou historii soudit, natož kádrovat, jak se o to pokouší za podpory těch komentátorů, kteří dostávají prostor v médiích, náš dočasný premiér.
www.narmyslenka.cz
Miroslav Červenka