Konec televizního socialismu
Petr Štěpánek
Jestliže platí teze, že volná soutěž, konkurence a pluralita jsou definičními znaky kapitalismu, pak lze ve zkratce učinit závěr, že teprve schválením digitální novely zákona o vysílání se otevírá prostor k ukončení televizního socialismu v českých zemích. Dlouhých osmnáct let po Listopadu a čtrnáct let po spuštění první komerční celoplošné televizní stanice.
Je v tom trochu dějinný paradox. Když televize Nova spouštěla své vysílání, vypadalo to na závan z jiného světa. I Vladimír Železný s některými svými promluvami ve Volejte řediteli působil jako věrozvěst kapitalistických zítřků. Jenže pozdější praxe českých komerčních televizí, ať už v podobě monopolu Novy či jejího duopolu s Primou, byla jiná. Pokušení opanovat reklamní i informační trh, včetně ovlivňování politické scény, bylo příliš velké. V poslední době to nabralo až groteskní podobu, jež se dá vyjádřit sloganem „Díky za každé nové ráno“. Zablokování nástupu skutečné konkurence soudní cestou, na němž se Nova s Primou ruku v ruce spolupodílely, bylo už jen poslední kapkou. Jenže stav, kdy namísto televizních tvůrčích týmů spolu soupeří právníci, je karikaturou volné soutěže. A není se co divit, že dle statistik je výsledkem masivní odchod diváků od obrazovky. To by ještě nemusela být špatná zpráva pro společnost, pro televize však rozhodně ano.
Digitální novela odvážným způsobem roztíná dva gordické uzly: umožňuje nejen vytvoření vysílacích sítí, tzv. multiplexů, ale i jejich naplnění obsahem. Vrací totiž do hry právními kličkami odstavenou konkurenci šesti nových stanic z Asociace digitálních televizí. Jedno bez druhého nemá smysl. A právě v tom je největší přínos a vtip diginovely. Do budoucna navíc otevírá prostor i pro všechny ostatní. Stačí na to mít. Peníze, nápady, lidi.
Nic však není zadarmo. Někomu se nemusí líbit úlitba Nově a Primě v podobě prodloužení stávající licence a přidělení další tzv. kompenzační licence. Někomu, že cesta k veřejnoprávní televizi bez reklamy povede oklikou přes dočasné navýšení reklamního času na ČT1, až do vypnutí analogu. Někomu peníze pro fond kinematografie. Někomu něco jiného. Ale jde o křehký kompromis vyjednaný na hřišti všemožných, často zcela protichůdných zájmů.
Za zmínku stojí ještě jedna věc. Zákon vznikal jako vládní návrh, což je v případě mediálních norem v posledních letech spíše výjimka. Přesto jej ve sněmovně ve finále podpořily všechny (!) poslanecké kluby. Ke cti ČSSD budiž zaznamenáno, že hlasovala pro i přesto, že jí velké televize na poslední chvíli nabízely velmi výhodný výměnný „obchod“, když zákon potopí.
Nyní jde novela do senátu. Nepochybuji, že i ten se zachová moudře. Byla by škoda tuhle unikátní příležitost promarnit.
