Kdo se bojí jít do duelu?
Tomáš Haas
Nevím, kdo je pan Robert Miller, autor článku, který dnes (13.prosince 2007) vyšel současně pod titulkem „Proč se Klaus bojí debaty?“ v Hospodářských novinách a pod trochu jiným titulkem „Proč prezident nejde do duelu?“ jako komentář Práva.
Vím jen to, že autor prokázal naprostou neznalost politických procesů jak u nás, tak ve svém domově, v USA. A to, že kde cítí slabinu ve své argumentaci, neváhá použít nepravdivá tvrzení.
Informace o tom, že by nejmenovaná “liberální strana” vymáhala, jak pan Miller tvrdí, veřejnou přísahu, že “všichni budou pro svého čestného předsedu” “jednomyslně i když formálně tajně”, je pro mne a myslím, že pro většinu čtenářů zcela nová. Nevím, kde ji autor sebral. Pokud tak soudí z toho, že v usnesení kongresu ODS stojí jeden paragraf, vlastně jedna věta, která zní:
“1.1. Kongres ODS plně podporuje nominaci Václava Klause na prezidenta ČR kluby ODS v PS a Senátu a vyzývá poslance, senátory a celou politickou reprezentaci ODS na všech úrovních, aby zajistila maximální možnou podporu kandidatuře Václava Klause.”,
pak zřejmě nikdy nečetl usnesení žádného ze stovek předvolebních kongresů (convention) obou velkých amerických politických stran, Republikánů i Demokratů. Žádat od politické strany, aby nevyjádřila podporu svému kandidátu, protože by to znamenalo ztrátu víry v konkurenci názorů, je přinejmenším naivní. Poslanecký klub jakékoliv politické strany má právo si pozvat, či nepozvat, kteréhokoliv kandidáta na jakoukoliv politickou funkci, která je předmětem parlamentní volby. To platí i pro funkci nejvyšší, pro volbu prezidenta republiky.
Přestože se to panu Millerovi nelíbí, má prezident Klaus pravdu, když říká, jak pan Miller píše, „že společné besedy prezidentských kandidátů nemají v podstatě žádný smysl, když prostorem je 281 volitelů“.
Mělo by to smysl, kdybychom měli to, co mají Spojené státy, totiž přímou volbu prezidenta. To by znamenalo nejen nutnost, aby se kandidát v dostatečném časovém předstihu představil svým volitelům, občanům, ale i to, co nám bohužel chybí, totiž povinnost kandidátů svou kandidaturu včas deklarovat a to bez podmínek. Pokud by ve Spjených státech kandidát řekl „chci kandidovat, ale jen tehdy, když mi voliči své hlasy předem přislíbí“, bylo by to asi v nadcházejících volbách jeho poslední prohlášení. A rozhodně by nemohl očekávat, že by ostatní, skuteční kandidáti na prezidentsví USA, obětovali minutu svého času na debaty s politikem, který neví co vlastně chce, který neví, zda vůbec bude kandidovat.
Pan Miller žádá, aby mu prezident a kandidát Klaus pomohl. Chce z nepolitika Švejnara udělat politika. Z pana Švejnara, který ještě neví, zda vlastně chce kandidovat a který čeká, zda mu nějaký poslanecký klub kromě šestičleného klubu Strany zelených přislíbí podporu, který čeká na to, až mu tu podporu předem přislíbí dost poslanců a senátorů a tím splní jeho podmínku, chce udělat kandidáta a politika Švejnara.
Fakticky chce, aby kandidát Václav Klaus vyrobil svého protikandidáta. Aby udělal to, k čemu se dosud neodhodlal pan Švejnar a co dosud nedokázali jeho oponenti ve Sněmovně a v Senátu..
Pan Švejnar není jediným, o kom media spekulují, že by se mohl o funkci prezidenta ucházet. Ve hře je stále Jiří Dienstbier, myšlenky na možnou kandidaturu se ještě nevzdal pan profesor Pačes, a díky našemu specifickému způsoby volby ani nevíme, kdo další se může v druhém nebo třetím kole volby náhle objevit. Pan Miller vzpomíná minulé prezidentské volby, kdy se, jak sám píše, „kuloárně vytahovali nejrůznější "bleskoví" kandidáti, aniž by volitelé - natožpak veřejnost - mohli jakkoliv seriózně posoudit jejich kvality.“
„Navíc, takto vybraný nový zástupce má potenciál znovu nadchnout, motivovat a mobilizovat talent a energii spoluobčanů. Oproti minulosti, kdy se kuloárně vytahovali nejrůznější "bleskoví" kandidáti, aniž by volitelé - natožpak veřejnost - mohli jakkoliv seriózně posoudit jejich kvality, by měl státník a diskutér Klausova formátu debaty prezidentských kandidátů vítat.“
Zřejmě očekává, že prezident Klaus vyhlásí konkurs, do kterého se přihlásí všichni potenciální kandidáti, představí je veřejnosti a bude s každým z nich debatovat v přímém televizním přenosu, aby veřejnost, která je bohužel volit nebude, mohla seriozně posoudit jejich kvality.
A potom, díky našemu zmíněnému způsobu volby hlavy státu, se asi má stát to, že pokud z konkurzu vzešlý „veřejnosti známý a prověřený kandidát“ v prvním kole neuspěje, proběhne druhé kolo konkurzu, aby nový kandidát měl stejnou možnost „znovu nadchnout, motivovat a mobilizovat talent a energii spoluobčanů.“
Pan Miller píše:
„Každá taková veřejná debata přece obohacuje zastupitelskou demokracii. A nepochybně by prospěla i vážnosti prezidentského úřadu.“
Já se domnívám, že v tomto systému by taková veřejná debata nejen že neobohatila zastupitelskou demokracii a neprospěla vážnosti prezidentského úřadu, ale působila by přesně opačně.
Není na stávajícím prezidentovi, aby veřejnosti presentoval své protikandidáty. Nemohou se za něho schovávat a vinit jej z toho, že nedokázali dost volitelů a občanů přesvědčit o tom, že nejsou jen „bleskovými“ Antiklausi. Je na nich, aby přesvědčili své volitele, poslance a senátory i veřejnost o tom, že jsou skutečnými a věrohodnými kandidáty. Je na nich, aby nadchli, motivovali a mobilizovali talent a energii spoluobčanů. Nikdo, ani současný prezident, to za ně neudělá.
Volbu i úřad prezidenta znevažuje to, že prezidentovi oponenti opět nedokázali najít kandidáta, který by měl odvahu se o nominaci skutečně ucházet, který by se o ni dokázal poprat s ostatními adepty (třeba i v debatách jako jsou ty, které mezi protikandidáty probíhají v USA), který by nežádal, aby mu před tím volitelé předem přislíbili úspěch a který by nevinil stávajícího prezidenta z toho, že jej veřejnost nezná a který by sám, bez asistence současného prezidenta, dokázal, že není jen proměnnou, není jen tím „kýmkoliv“ v rovnici „kdokoliv jen ne Klaus.“
Tomáš Haas