Nenalhávejme si

Tomáš Krystlík

První republika byla horší, než se traduje. Nekritičtí zbožňovatelé první republiky, prezidenta Osvoboditele a i onoho prezidenta nazývaného kupodivu Budovatelem (co vlastně vybudoval a kdy?) a čeští nacionalisté budou při čtení tohoto článku zřejmě lkát a nadávat.

Mýtem je, že ČSR patřila mezi deset nejvyspělejších států světa. Nepatřila, v národním důchodu na hlavu byla na 17. místě, před ní byly všechny západoevropské (vyjma Itálie) a skandinávské státy (kromě Finska), i poražené Německo a Rakousko. V roce 1932 byla úrovní cen vůbec nejdražším státem světa. O technologické vyspělosti svědčí jediný údaj. V roce 1937 tvořil podíl strojírenských výrobků v čs. exportu pouhá 3%, dovoz stejné komodity byl značně vyšší.

Česká společnost se odedávna vyznačovala silnou snahou o rovnostářství vlivem obrozeneckého mýtu o chudém původu Čechů z malých útulných vesnických chaloupek, z čehož vyplývala sžíravá závist a z ní i udavačství s neblahými důsledky za protektorátu a komunistické éry. Zřejmě ze stejných rovnostářských příčin vznikl i extrémní sklon Čechů k levici - republika unikla několikrát jen o vlásek komunistickému převratu, například když zbolševizované československé legie z Ruska vytáhly ze Železné Rudy, kde byly dislokovány, do Prahy svrhnout vládu v době, kdy velmi slabou armádu tvořily jen zahraniční legie. Nebo když komunisty zhlouplí čeští železničáři odmítli přepravu zbraní Polsku přes území ČSR, v době, kdy Polsko zápasilo o bytí a nebytí před Varšavou s Rudou armádou vedenou Tuchačevským. Také v počtu členů komunistické strany na milion obyvatel byla předválečná ČSR nejkomunizovanější zemí světa.

Poměry v nové republice vystihují snad nejlépe výroky Čechoameričanů. Vojta Beneš (bratr Edvarda) po návštěvě vlasti: „Všeobecná bezradnost a nemohoucnost, strašlivá touha po sinekurách, nezřízená protekce, ne snad pouze nechuť k práci, nýbrž něco daleko horšího - neschopnost tvořivé práce, skutečný úpadek charakterový.“ Jiní Čechoameričané popisovali republiku stručněji: „Jejich průmyslem je zřejmě politika.“ „Obecně dnes český člověk dělá dojem psychosou stiženého.“

Navzdory tomu, že 1. republika zaručovala individuální demokracii, skupinová demokracie chyběla. Vyskytovalo se i mnoho jevů, které demokracii dokonale deklasovaly. Vládla tzv. Pětka až Dvacítka složená z předáků vládnoucích stran a vnucovala svá rozhodnutí poslancům parlamentu - kdo jejich příkazu jak hlasovat neuposlechl, toho strana odvolala (tzv. vázané poslanecké mandáty). Nejen běžní politici, nýbrž i TGM, používali vůči svým politickým protivníkům nečistých metod. (TGM je znám také svým výrokem, že dva Němci a dva židé ve vládě stačí.) Jsou důkazy o tom, že TGM ze státních peněz bez obalu sanoval i soukromé dluhy s Hradem spřízněných politiků , vzniklé z hazardních her, z výdajů na milenky, z utrácení manželek a podobně. Taktéž stál v pozadí různých afér zcela deklasujících pověst některých nepohodlných politiků. Jako puritán se nehodlal nechat nachytat při lži, natož při činu. Měl to ovšem snadné, protože požíval výhod kultu osobnosti - o čem se jen zmínil, bylo jinými promptně splněno. Nicméně existuje pár okolností, kdy se dá prokázat, že lhal.

Masaryk řídil stát za vydatné pomoci rozsáhlé sítě informátorů, jejichž udání shromažďovala a prezidentu předávala KPR (Kancelář presidenta republiky), která měla v ruce také vídeňský policejní archiv z doby mocnářství - kdo si příliš vyskakoval, byl jí lustrován, a našel-li se o něm záznam, tak byl také rychle usazen. Lidé, dokonce i proslulí Pátečníci a další velmi známé osobnosti psali, většinou anonymně, udavačské dopisy o tom, kdo, kde, co řekl, udělal, co zamýšlí a podobně, s upozorněními typu „slovutný pane presidente, račte si na něj dát pozor!“. Tyto dopisy s adresou President Masaryk, Hrad, házeli do schránek nočních redakcí prohradních listů. Ráno s nimi redakční poslíčci spěchali na Hrad.

Beneš jako ministr zahraničí nechal důsledně utajovat všechny zprávy čs. diplomatických misí v SSSR o poměrech tam panujících. Odtajnili je teprve Němci za protektorátu, Češi jim, navzdory tomu, že byly pravdivé, neuvěřili. Aby se Beneš dostal po Masarykovi na vytoužený prezidentský stolec, zařídil amnestii členů KSČ uprchlých do Moskvy. Byl za to pak zvolen - stejně jako Klaus - i komunistickými poslanci.

Relevantnost panující morálky, politických názorů a „demokratického“ přesvědčení předveďme na Karlu Čapkovi, hlavním, neoficiálním šéfovi udavačské sítě Hradu, proslulým svým esejem Proč nejsem komunistou - podle zažitých představ na demokratu každým coulem. V létech 1931 – 32 ve své korespondenci s TGM týž Čapek prezidenta naléhavě nabádá, aby rozpustil parlament, zavedl diktaturu, stavy a fašistickou vládu jako v Itálii. Pak píše 17. června 1936 v moskevské Pravdě v souvislosti s přípravou „stalinské“ ústavy SSSR toto: „Sovětský svaz není jen nejsvobodnější zemí; je to země vytvářející nový typ demokracie... Vyzdvihuje na štít demokratické zásady, popírané v některých zemích... Nová sovětská ústava znamená pokrok pro celý svět.“ Buď byl politicky zcela naivní, nebo psavec podle politické objednávky.

Dočtete se to hlavně v Boji o Hrad (1.) a (2.) a ve Velkých dějinách zemí Koruny české, v dílu XIII. a XIV. od Antonína Klimka. Není to příjemné čtení, ale nezbytně nutné pro každého, kdo chce být objektivně informován, a pro toho, kdo si příliš idealizuje první republiku. Aby se nenaplnila implikace: Ti, kteří si nepamatují minulost, jsou souzeni si ji zopakovat.