Bitva o rozpočet Evropské unie na léta 2007-13 vstoupila do nové fáze. Britský premiér Blair navrhuje ušetřit další desítky miliard eur na penězích plynoucích prostřednictvím tzv. rozvojových fondů do nových členských zemí. Vychází tak mimo jiné vstříc největším čistým plátcům typu Nizozemska, které od krachu referenda o euroústavě volá po snížení svého příspěvku.
(Nejen) čeští eurofilové se dnes zlobí: Blair je darebák, který se stará jen o to, aby nepřišel o „rabat“ čili slevu z britského rozpočtového vkladu (pro jeho zemi ji vyjednala ještě Margaret Thatcherová). Kde je solidarita a vůle pomoci nově přistoupivším státům přiblížit se ekonomické úrovni starých členských zemí?
Blairova „sobecká“ logika je pochopitelná: odmítá-li se Paříž vzdát štědrých zemědělských dotací, proč by se Londýn zříkal svého rabatu? Nové členské země v prvních letech beztak vesměs nedokázaly vyčerpat vyhrazený objem prostředků z rozvojových fondů, tak proč jej nesnížit a nezmírnit podmínky k jeho čerpání?
Pod povrchem zmíněného účetního sporu se střetávají dvě protichůdné filozofie: první je koncepce Spojených států evropských a masivního přerozdělování z bohatších regionů směrem k těm chudším. Druhou je idea těsné mezinárodní spolupráce a volného trhu. Spor se přiostřil po krachu euroústavy; připomeňme, že Tony Blair se promptním odkladem hlasování o euroústavě „na neurčito“ ve své zemi de facto postavil spíše na druhou stranu.
Oblíbeným trumfem eurofilů je tvrzení, že díky subvencím z Evropské unie odstartoval například irský hospodářský zázrak. Není to pravda: Irsko za svůj úspěch vděčí především vlastní odvážné liberalizaci. Dokladem toho, že příliv prostředků z Bruselu sám o sobě nevede k cíli, je Řecko: na dotacích je z velké míry závislé a nijak mu to neprospívá, spíše naopak zůstává s nataženou rukou a ekonomicky stagnuje. Přerozdělování v rámci EU prospívá především těm, kdo stojí nejblíže u zdroje.
Martin Daneš V roce 1991-92 byl diplomatickým poradcem v Kanceláři prezidenta republiky. Pracoval jako redaktor v Lidových novinách, Metropolitanu, Českém deníku, šéfredaktor Denního Telegrafu (1993-94) a měsíčníku Mezinárodní politika (2002). V současné době žije a pracuje ve Francii Osobní stránky
