"Ano" pro Ústav paměti národa

Jiří Liška

24.04.2007, Lidové noviny

Je povzbudivé, že v dosavadních debatách o vzniku Ústavu paměti národa se nevede spor o tom, zda se máme, či nemáme zabývat nedávnou minulostí, ale zda je k tomu podobná instituce vhodným nástrojem. To je oproti předcházejícím letům pozoruhodný posun. O co méně se ovšem otevřeně deklaruje, že doba minulá by se měla nechat raději spát, o to více se rojí různé důvody, proč je nezbytně nutné senátní návrh zákona o ÚPN zamítnout.

Mluví se například o ohromné finanční náročnosti vzniku ÚPN a tiše se přitom pomíjí, že správa archiválií, jejich zpřístupňování a lustrace již dnes samozřejmě něco stojí. Podle kvalifikovaného odhadu se úkoly, které mají být na novou instituci převedeny, zabývá v současnosti nejméně 280 lidí. Celkový počet zaměstnanců ÚPN a jeho Archivu bezpečnostních složek se do budoucnosti předpokládá na úrovni 250 osob. Mělo by tedy naopak dojít k úspoře mzdových prostředků, a to díky centralizaci správy archivních fondů bývalé StB. Výstup směrem k veřejnosti i státním orgánům se přitom z logiky věci zrychlí a zkvalitní - žadatelé se budou obracet pouze na jedinou instituci a dohledávání požadovaných informací ve vnitřně provázaném systému bude v rámci jednoho archivu nepochybně úspěšnější.

Bubnuje se na poplach také před politizací historie a monopolizací bádání o soudobých dějinách. Ale to je přeci popis současného stavu, který chceme navrhovaným zákonem změnit! Snaha vymanit archiválie bezpečnostních složek bývalého režimu z dosahu a kompetence ministerstva vnitra a zpravodajských služeb je krokem k odpolitizovaní celé problematiky, k zamezení možnosti využívat a zneužívat dokumentů StB k aktuálním politickým a mocenským potřebám. Zřízení nového historického pracoviště, jehož prvořadým úkolem bude komplexně se zaměřit na období nacistické a komunistické totalitní moci a věnovat se i popularizační a vzdělávací činnosti, má historickému bádání jen napomoci. Posílit je, vytvořit vhodný doplněk i servis pro dosavadní zkoumání na tomto poli.

Odpůrci varují před nazíráním minulosti pouze optikou represivní organizace, před posílením trendu ke skandalizaci osob, které se v dokumentech StB objeví. Vznikem ÚPN se sleduje právě to, aby se nevytvářel falešný obraz na základě ze souvislostí vytržených "nálezů" k mediálně populárním osobnostem, aby se nezaměňoval viník s obětí. Ano, materiály represivních orgánů bývalého režimu jsou velmi specifickým a při špatném čtení i matoucím svědectvím o době nesvobody, ale přesto neopominutelným historickým pramenem. Nelze je ani ignorovat, ani jim slepě důvěřovat. Proto má v ÚPN pracovat tým historiků, jejichž úkolem bude na základě znalosti metod a organizace tajné policie zpracovávat kritické edice dokumentů, pomáhat při dohledávání a studiu archiválií, seznamovat veřejnost s tím, na čem byl systém represe založen a jak ovlivňoval individuální osudy lidí.

Tyto a podobné výhrady jsou spíše než cokoliv jiného zástěrkou toho podstatného: zdali se chceme, nebo nechceme vážně a seriózně seznamovat s naší totalitní minulostí. Věřím, že poslanci demokratických stran ve svém konečném rozhodování nedají na neupřímně míněné a zástupné záminky k nepřijetí senátního návrhu zákona, ale že raději vyslyší výzvu Konfederace politických vězňů nebo historika Viléma Prečana, aby ve třetím čtení podpořili vznik ÚPN. Je to hlas lidí, kteří doslova na vlastní kůži prožili bezpráví minulého režimu.