Chorvatskě kořeny a emotivní geometrie

Josef Mlejnek

Rozhovor s malířem Milivojem Husákem

Josef Mlejnek



Milivoj Husák se narodil 25. srpna 1950 v Turnově. V současnosti žije se svou ženou Helenou a dcerou Magdalénou v Lelekovicích u Brna. Vystudoval školu uměleckých řemesel v Brně, v letech 1970 a 1971 navštěvoval Akademii výtvarných umění v Praze. V poslední době se ve svých pracích soustřeďuje na paradoxní a mezní možnosti zobrazování světla - v jeho odrazu nebo nepřítomnosti. Vedle kreseb a malby a kromě restaurátorských prací vytvořil několik sakrálních interiérů (interiér kaple Ducha svatého na brněnském biskupství, nástěnné malby v kapli Masarykova onkologického ústavu v Brně a další). Jako scénograf spolupracuje s brněnským Divadlem u stolu.

***

Už tvé jméno a příjemní přispívá k určité záhadnosti kolem tvé osoby, a přiznám se, že ani já nevím, máš-li chorvatské předky, nebo byl tvůj otec Čech, který pobýval v Chorvatsku. Jaké mají chorvatské konotace pro tebe význam?

Naše rodina má takové typické rakousko-uherské vícenárodní kořeny. Moje maminka byla rozená Slovinka, křestním jménem Slavica, za svobodna…. Otec se sice narodil tady, v Čechách, ale jeho rodiče se odstěhovali do Jugoslávie, když byl ještě malý, a on Jugoslávii považoval za svou vlast.



Z jakého důvodu se vrátil do Československa?

To bylo dáno tím, že naši bydleli v Zagrebu , poblíž Zagrebu, a měli jsme tam dům, který byl za války zcela zničen při bombardování. Otec tehdy jako mladý živitel rodiny, dva moji starší bratři, Zlatko a Bernard, byli už na světě, se doslechl, že v Čechách, které nebyly válkou výrazně poškozené, volají nazpět své rodáky. Takže můj otec vlastně je reemigrant. Nikdy však nepřestal Chorvatsko, tedy bývalou Jugoslávii považovat za svou vlast, také je tam vedle svých rodičů pohřben. Po válce, v roce 1947, přišel do Československa, získal zde práci u italské pojišťovací společnosti Riunione adriatica, později pracoval v České pojišťovně. Bydleli jsme napřed v pohraničí, v Děčíně. Potom v Mnichově Hradišti, v Turnově, kde jsem se narodil. Otce potom v roce 1951 nebo o rok později přeložili na jižní Moravu.

Do Brna jste se tedy dostali otcovým služebním postupem?

Hlavní roli tu sehrála otcova nemoc. Od mládí měl potíže se srdcem a plícemi a prostředí v severních Čechách mu proto nedělalo dobře. Do Brna ho přeložili ze zdravotních důvodů.



Jak se s přestěhováním do Československa vyrovnala tvoje maminka?

Moje maminka byla hodně uzavřená bytost, takže jsme o tomhle vlastně nemluvili, ale dá se říci, že se nejspíš úspěšně aklimatizovala. Naučila se dobře česky, zatímco otci dělala čeština celý život problémy. Psal jsem mu později úřední dopisy, různé žádosti, dokonce jsem mu opravoval uzavřené pojistné smlouvy. V Brně jsme se v mém dětství stýkali s malou skupinou buď reemigrantů nebo lidí přímo z Jugoslávie, kteří tam za války přišli o majetek. Malá chorvatská komunita se pravidelně scházela. Z dětství si pamatuji výlety do zahradních restaurací, vzpomínalo se, mluvilo chorvatsky. S tím souvisela také gastronomie, česká kuchyně u nás moc nevládla, vyřili jsme vesměs balkánská jídla.



Chorvatsky ses naučil přirozenou cestou uvnitř rodiny?

Jako dítě jsem zvládal chorvatštinu natolik dokonale, že ve chvíli, kdy jsem měl jít do první třídy, jsme rozuměl tomu, co mi říkají, ale odpovídal jsem chorvatsky. Otce navíc pustili v roce 1956 skoro po deseti letech do Jugoslávie a on mne tam vzal s sebou. Předtím mu ovšem nedovolili jako nebezpečnému jugoslávskému živlu vycestovat ani na pohřeb vlastní matky. Po návratu mi pak dělalo půl roku potíže začít mluvit česky.

Za mého dětství jsme pak jezdili do Jugoslávie pravidelně jednou za dva roky. Později jsem v sobě objevil jakousi dvojdomost - jakmile jsem přijel na jih, tak jsem se okamžitě stal jedním z těch lidí, neboť jsem měl v sobě silné dispozice k jižnímu způsobu života i uvažování.



Funguje to u tebe i dnes?

To nevím, protože jsem v Chorvatsku už patnáct let nebyl…



Sleduješ chorvatskou literaturu, kulturu?

Po celá léta jsem tamní literaturu i umění sledoval pravidelně, ale v současnosti se sem toho dostane tak málo, že to nestojí za řeč. Dříve toho bylo víc, jak výstav, tak literatury. Měl jsem docela živý dotyk také s tou Jednu dobu jsem chodil s jednou dívkou z Chorvatska, která tady studovala filmovou vědu. Zpřístupnila mi hodně věcí, které jsem neznal. Z výtvarného umění, poezie, filmu. Dokonce jsme se měli brát, ale pak z toho sešlo.



To bylo kdy?

V roce 1969 jsem odjel do Jugoslávie s tím, že tam už zůstanu. Mezitím se ovšem náš vztah rozpadl, a já se vrátil domů. Dokonce jsme se vlastními silami pokoušel, aniž bych samozřejmě znal dobře gramatiku, o překládání poezie a dokonce i prózy do chorvatštiny. Přeložil jsem dokonce celý román Kámen a bolest od Karla Schulze. To byl dost šílený podnik, kdyby to někdo četl, asi by z toho rostl.



Překládal jsi ovšem také do češtiny?

To byly víceméně pouhé pokusy.



Předtím jsi v Brně stačil absolvovat Školu uměleckých řemesel…

Když jsem se vrátil z Jugoslávie, využil jsem možnosti, že na škole uměleckých řemesel, „šuřce“, byl otevřen tzv. pátý, experimentální ročník pro, jak se pravilo, zvláště nadané žáky, který po roce opět zavřeli, protože tam nikdo pochopitelně nechodil. Potom jsem se dostal do Prahy na AVU, kde jsem pobyl jen dva roky.



Bylo to proto, že začala normalizace?

To je složitější. V té době se rozpadlo manželství mých rodičů. Cítil jsem povinnost být více s otcem, který byl v té době už těžce nemocný. Nejprve jsem studium na rok přerušil, ale potom jsem se už na školu nevrátil.



Mohla ti akademie, v té podobě, v jaké tehdy fungovala, ještě něco dát?

To byl také jeden z důvodů, právě po tom roce přerušení jsem došel k závěru, že to nemá cenu. Situace na akademii byla v té době taková, že byla opanována různými národními umělci, zůstat tam, bylo spíše otázkou trpělivosti zůstat tam těch pět šest let. Potkal jsem se tam ovšem se zajímavými lidmi - studium tehdy končil Michal Rittstein. V našem ročníku byl velice nadaný Stanislav Jugl, který někdy v osmdesátých letech spáchal sebevraždu. Nebo Jiří Lindovský, který tam dnes učí. Byli jsme přáteli, bydleli jsme spolu. Po návratu do Brna jsem nějaký čas dělal designéra ve Vývoji nábytku.



Nechci se vyptávat, jak jsi začínal s malováním a podobně. Ale chci se zeptat, kdy v tobě uzrál ten člověk, který se rozhodl být tím a tím, v tvém případě malířem…

V podstatě vždycky, o ničem jiném jsem nepřemýšlel. Jednu dobu mne hodně zaujal film, přemýšlel jsem jednu dobu i o geologii. To všechno by dokázala spojit v jedno jen nějaká mimořádná osobnost. Nelze dělat několik věcí najednou a nic z toho neošidit. Ale skutečné hledání u mě začalo až po návratu z Akademie.



Vzpomínám si, že tvé rozhodnutí být na svobodné noze tvůj tatínek velice těžce nesl. Žehral také na to, že nejsi známý, že se tvé věci moc neprodávají. Nebylo to z nepochopení, ale chápal jsme to jako projev velké starosti a obavy…

Otec mi nikdy nic nenařizoval, nezakazoval, neusměrňoval mne. Což bylo ohromné, vzhledem k tomu, že byl hodně nemocný - byl už od roku 1962 jako poměrně ještě mladý člověk v předčasném důchodě. Mohu-li to tak říci, měl jsem k němu hlubší vztah než k matce, která zůstala až do konce hodně uzavřená. S otcem jsem měl výborný vztah až do jeho smrti, třebaže jsem ho často zklamal a nenaplnil jsem jeho očekávání.



Když jsme se spolu prostřednictvím Karla Křepelky poznali, viděl jsem u tebe hieroglyfické abstraktní obrazy a také náměsíčné krajiny z tvé patrně nejranější tvorby. Mezi těmito dvěma polohami se odvíjely další peripetie tvého výtvarného rukopisu. Záhy na to jsi vstoupil do katastrofického období - prázdnotou letící kusy světa s trosečníky a podobně. Odkud tyto impulsy přicházely? Kde se braly, mohu-li to tak říci?

Na to člověk patrně nepřijde za celý svůj život. Musejí být asi zakódovány někde uvnitř, ale co už dneska vím, dělám celý život to, že nějakým způsobem spojuji gestickou uvolněnost, expresívní projev, s až úzkostlivě realistickým provedením. V současnosti už vlastně ne, ale tyto tendence ve mně neustále jsou. S tím souvisí spojování gestické malby s geometrií. Emotivní geometrie, dá-li se to tak nazvat. Oba proudy spolu spojené nebo se rozcházející, jeden může nabývat převahu nad druhým. Nepovažuji za nic zvláštního pracovat v několika různých formách najednou a po několika letech radikálně změnit zaměření. To se mi stalo právě s neobarokním figuralismem, který jsem rázně uťal.



Křesťanská inspirace tvého díla je jasná, a nemám zrovna na mysli oltářní obrazy nebo chrámové interiéry. Jak by ses nicméně bránil označování tvé tvorby za křesťanské umění?

Umění mohlo být křesťanské v době integrity světa, v Byzanci nebo v gotice. Protože celá stavba světa byla touto integritou zahalena. Dneska bych se spíše přikláněl k pojmu, který razil Josef Florian, že jde o umění, které dělají křesťané, protože umění je dnes pochopitelně pojem, který přesahuje cokoli jiného. Je to univerzální jazyk a především svoboda.



Tvůj vztah k baroku se formoval nejprve prostřednictvím literatury, přesněji poezie?

Ale také to patrně jde i přes ony dvě linie základní linie expresívního projevu a toho zobrazujícího. Především je to však v založení mysli, která má blízko k vidění světa v paradoxech, a tedy i k baroknímu vidění.



S tím viděním v paradoxech souvisí i tvůj dvojznačný vztah k figuraci. Popírání obrazu, které chce prolomit vnější, viditelnou stránku věcí…

A zároveň vyznává nemožnost.

Ta přiznaná nemožnost mi připomíná některé až mystické texty Samuela Becketta. Myslím tvou práci s materiály, které jsou co nejméně disponovány něco sdělovat. Jak to souvisí s objekty, které jsi vystavoval v klášteře Zelená Hora?

Šlo tam také o ten paradoxní přístup, že temnota může svítit, temnota může zářit, ale v cyklu vystaveném na Zelené Hoře šlo navíc o pokus o dialog s tou stavbou. V tom smyslu, v jakém Santini odmaterializoval hmotu stavby, jsem se pokusil odmaterializovat malbu jako takovou úplně na její co největší negativní úroveň, to znamená na úroveň úplné tmy nebo černi, která je závislá pouze na odraženém světle. Není tam žádný malířský materiál v tom smyslu, že by něco iluzivně vytvářel. Je to světlo, ve kterém na chvíli prokmitne kresba, která potom zmizí. Jde o malířský pokus vyjádřit metaforu nějakého výroku svatého Jana od Kříže.



To souvisí ptávě se Samuelem Beckettem, který, třebaže byl spíše agnostik, má svým dotýkáním se rozhraní mezi bytím a nebytím velice blízko k tomu, co je typické pro jednu část křesťanské mystiky.

Po stránce formální jde o obsahové a významové spojení toho, co Zelená Hora je, nebo i reflexi historie žďárského kláštera, který se jmenuje Studna Panny Marie. Oněch deset obrazů bylo pojato jako studny, do kterých je možné nahlížet, které něco zrcadlí. Je to pokus o průnik symboliky, která tam je: bezpochyby kabalistické, mariánské a svatojánské - myslím svatého Jana Nepomuckého.



Není v tom žádný iluzionismus?

Je to pokus o dialog na bílou stavbu - v černých obrazech.



Nikdo z umělců není při veškeré výlučnosti zcela osamělý. Cítíš příbuznost, spřízněnost s někým?

Mám v současnosti rád oblast „chudého umění“, arte povere, které používá nemalířské materiály, monochromy a podobně. Ze současného umění se mí líbí některé méně nápadné zjevy, jako například Jan Merta. Zamyšlená, nechci říkat meditativní, malba.



V Lelekovicích 11. dubna 2005



Poznámka: pro nadcházející dlouhé zimní večery si dovolím čtenářům Virtually občas předložit i některé své starší kritiky a recenze, v nichž upozorňuji na autory a díla, jejichž význam přesahuje efemérní hluk jedné či dvou sezón. Teď o Vánocích činím výjimku - ani kritika, ani recenze, ale rozhovor s malířem. Hezké svátky všem, srdečně Josef M.

Josef Mlejnek