Eurotrable s eurodaní

Ondřej Krutílek

Unie plánuje příští rok, v době českého předsednictví, zamíchat kartami hned v několika svých politikách. Na přetřes přijde krom otázky zemědělství a volného pohybu osob i rozpočet, jenž podle mnohých trpí tím, že požadavky na něj se stupňují, zatímco potřebných příjmů se jaksi nedostává. Každého jen minimálně poučeného napadne, že pes je zakopán v nákladné zemědělské politice - právě zde by se dalo ušetřit. Ovšem jen málokdo je přesvědčen, že zrovna zemědělství projde za rok jinými než parametrickými změnami. Řečeno jasně: potřeba nových zdrojů neklesne, spíše naopak.

Z těchto důvodů se už více než tři roky velmi intenzivně mluví o tom, že nad rámec stávajících (klesajících) příjmů by měla EU získávat prostředky i z jiných zdrojů. V ideálním případě by mělo jít o eurodaň, jejíž výnosy by putovaly přímo do bruselské pokladny. V polovině ledna však mannheimské Centrum pro evropský ekonomický výzkum (ZEW) zveřejnilo studii, která takové řešení přinejmenším zpochybňuje.

Pomineme-li pikantérii spočívající v tom, že dokument předložili právě Němci, jejichž příspěvky do evropského rozpočtu patří mezi největší, a ze zamýšlené rozpočtové revize by tudíž měli spíše profitovat, je jeho poselství zhruba následující: ať už by se za základ eurodaně vzala jakákoli dávka běžně vybíraná ve všech členských státech, vždy by to znamenalo, že někteří by do rozpočtu přispívali neproporcionálně (rozuměj nespravedlivě) více. Pokud by se základem nového eurorozpočtového zdroje stala DPH, doplatili by na to Malťané a Kypřané, již mají nadprůměrné příjmy z turismu (a tedy i relativně vyšší výnos z této daně). V případě, že by peníze do Bruselu tekly z prostředků vybraných za emise CO2, odskákaly by to - z důvodu odlišné struktury hospodářství - naopak chudší středo- a východoevropské země, zatímco taková Francie či Švédsko by na tom díky vysokému počtu svých jaderných elektráren vydělaly.

Stávající systém příjmů evropského rozpočtu zdaleka není ideální, ovšem má jednu nespornou výhodu: minimálně formálně respektuje zásadu solidarity. Bohatší státy přispívají na ty chudší, což se ve stále větší míře ukazuje na rostoucím podílu prostředků vyčleněných na strukturální fondy a/nebo rozvoj venkova. Současně se tak - v důsledku tlaku tzv. čistých přispěvatelů - udržuje relativně striktní rozpočtová disciplína, jež se projevuje krom zásady, že unijní rozpočet nesmí být deficitní, i tím, že jeho celkový objem zpravidla nepřesahuje 1 % produktu EU.

Všechno to by eurodaň postavila na hlavu. Přestala by platit ona jednoduchá (ne)rovnice, jejímž výsledkem má (pravda, v rámci možností) být hospodářsky konvergující Unie se snižujícím se podílem regionálních (ekonomických) rozdílů. Navíc by se rozostřilo, kdo čím do společné pokladny přispěl, a každoroční rozpočtová dohadování by se nejenže zkomplikovala, ale také by patrně vznikl tlak na navýšení objemu rozpočtu - aby si na své přišli všichni.

Experti ze ZEW tvrdí, že pokud už provádět reformu rozpočtu EU, pak jen tak, aby se odstranily jeho nejabsurdnější rysy - dotace těm, kteří je prokazatelně nepotřebují, či výběr zdroje založeného na DPH (neplést se zmíněným přímým odvodem výnosů z této daně), jenž se ukazuje být mimořádně administrativně náročným. Rozpočtová revoluce by totiž mohla nakonec přinést víc škody než užitku. Třeba přímé navázání finančních toků na občany Unie. Právě s tím se do budoucna (v důsledku metamorfóz eurorozpočtových příjmů) skrytě počítá. Právě to je za vším tím humbukem. Nadnárodní Komisi by se to určitě zamlouvalo. Problém je jen v tom, že kromě ní snad všichni vědí, že EU fakticky žádné občany nemá a celá integrace je od svých počátků založena na kooperaci jednotlivých členských států.