Pochybný liberál Bělohradský

Aleš Knapp

Nebylo vůbec na škodu odsunout na pozdější dobu recenzi textů Václava Bělohradského, které nakladatelství SLON shromáždilo do fasciklu s titulem takřka sartrovským Společnost nevolnosti. Autorovo okázalé rádoby znechucení současným světem je totiž na hony vzdáleno filozofii, již chtěl Jean-Paul Sartre zprostředkovat v románu La Nausée, v českém překladu „Nevolnost“. Po několik měsíců, kdy jsem si zoufale kladl otázku, co si mám jako filozof s Bělohradského knihou počít, se nashromáždila řada mediálních ohlasů, potvrzujících, že nedržíme v ruce texty filozofa, nýbrž politický program.

Začátkem 90. let byli nezasvěcenci přesvědčeni, že Bělohradský je liberál. V době od druhé půle onoho desetiletí až do dneška, ze které pocházejí texty v knize shromážděné a publikované předtím hlavně v deníku Právo, byl a je Bělohradský vnímán jako autor, který:
- buď prokoukl extremistickou klaku, jež se u nás po roce 1989 prodrala k politické moci, klaku opustil a přijal úlohu dvorního myslitele deníku Právo.

- anebo je Bělohradský vnímán jako autor, jenž se liberalismu a tržní společnosti zpronevěřil a skončil ve spárech propagátorů antiamerikanismu, vydávajících se za politickou levici.

Oba uvedené výklady jsou chybné. Bělohradský se od liberalismu neodklonil a ani odklonit nemohl, jelikož liberálem nikdy nebyl. Už v exilových letech v době předlistopadové totiž nejednou chutě vzývá ikonu ruského pravoslavného antiliberalismu Alexandra Solženicyna. A jako s modlou zachází odjakživa i s Janem Patočkou, který byl vším jiným než liberálním filozofem.

Bělohradský zprvu mátl. Později se jen deklaroval, ne že by změnil politickou orientaci. Sestavení textů v knize jako by tomuto autorovu myšlenkovému vývoji-nevývoji odpovídalo. V chaotické kapitolce „Namísto úvodu“ autor jakoby neví, zda má své texty nazvat esejemi, či jinak. V dalších statích semele Marxe s Wittgensteinem, papežem, Davidem Černým a Petrou Hůlovou, dadaismus s Hegelem. Na úrovni studentských výpisků z četby jsou odstavce, notoricky začínající školáckými formulacemi jako „Ernst Bloch ve svých rozborech ukázal…“, “Hannah Arendt napsala…“, či Herbert Marcuse popsal…“. Spousta toho zůstává v Bělohradského textech zbytečně nakousnuto a nedopovězeno: třeba vztah pojmů „ vykládat“ a „porozumět“, s nimiž pracuje v zásadní a dodnes česky nevydané knize Pravda a metoda německý filozof Hans-Georg Gadamer. Poznatky z Gadamera, ale i z díla amerického liberálního filozofa Richarda Rortyho či z tvorby Milana Kundery Bělohradského v praxi nikterak nezasáhly, ačkoli autor tvrdí, že Gadamer je v jeho knize – doslova – „všudypřítomný“ a že z Kundery „je citováno téměř v každém textu.“

Zhruba v polovině knihy Bělohradský odkrývá své politické karty ve stati s podtitulkem Komunistický manifest v novém tisíciletí. V komunismu podle něho – cituji - „bylo mnoho dobrého a pravdivého“. Zde už Bělohradský není filozofem ani naoko. Ve svém volání po rebeliích a vzpourách zcela ignoruje poznatky Alberta Camuse o individualistické revoltě a ztotožňuje se naopak s kolektivismem. Veškeré jeho stati jsou vlastně výtvorem kolektivního mozku, a Bělohradský v poděkování sám přiznává, že „v těchto úvahách není věty, která by nevznikla společně s redaktorkou Alicí Šimonovou“. Když na jiném místě odsuzuje hon na soudce a na mladé komunisty jako hon na čarodějnice, definitivně tím potvrdil svou roli politického aktivisty odmítajícího jakoukoli filozofickou reflexi.

V rozhovoru s editorem Salonu Práva Zdenko Pavelkou si v knize Bělohradský postěžoval, že v českém veřejném prostoru „chybí smysl pro racionální politický diskurs“. Ne, smysl nechybí, chybí prostor. A nedostatek prostoru pro diskusi jak vidět nyní vyhovuje právě i Václavu Bělohradskému. Ten totiž po vydání knihy Společnost nevolnosti odmítl jakoukoli polemiku a učinil tak způsobem vlastně zbabělým a navýsost pochybným. Všem, kdo chtějí o jeho tezích polemizovat, ve stati Společnost spektáklu (Salon Práva, 29.5.) vzkázal, s jakým despektem se dívá na řecký výraz „polemos“, který je podle něho „matkou všech spektáklů“. Kdo hodlá s Bělohradským polemizovat, má se tedy podle něho cítit jako zaprodanec, který na zakázku a s patřičnou okázalostí učiní v očích veřejnosti z Václava Bělohradského „pomateného intelektuála“.

Bělohradskému prostor pro sebeprezentaci nechybí, o čemž svědčí mimo jiné i hodinová účast v pořadu Setkávání, odvysílaném na stanici Český rozhlas 3 - Vltava. Nechť je tedy jeho povzdech nad nedostatkem smyslu pro politický diskurs výzvou editorům, aby veřejný prostor rozšířili i pro autory, kteří jim na rozdíl od Bělohradského nesedí do politického krámu.