Hold (závislému) Katalánsku

Pavel Kopecký

Většina Čechu přinejmenším tuší, že Katalánsko leží ve Španělsku. Zeptáte-li se ale po blížším určení, narazíte nezřídka na nejistotu. Přitom nejeden Čech, Moravan i Slezan strávil slunnou dovolenou na Costa Brava a ještě větší množství fotbalových fanoušků sleduje výkony FC Barcelona.

Katalánci tvoří druhé nejpočetnější plémě Španělského království; uvádí se, že jejich podíl v populaci činí asi 16 procent. Mají vlastní románský jazyk, zvyky a žijí v jedné z ekonomicky nejvyspělejších oblastí země, což ještě dale podporuje jejich pocit hrdosti či odstup od chudších krajů. Sami sebe chápou také jako kulturní pokladnici země. Právě oni dali světu malíře Dalího a Miróa, právě z jejich středu vzešel architekt Gaudí.

Místní před pár dny skončili referendum o nezávislosti na centrální vládě. Hlasovali v něm, ale nerozhodli. Mínka voličů byla dle předpovědí drtivě jednoznačná, ale jejich účast malá, aktivně se zapojilo toliko asi 30 procent z oslovených občanů. Akt svobodné vůle části minority postrádá právní cenu, nicméně napřesrok mají následovat další obdobné akce.

Silný katalánský separatismus, jenž postupně vyzískal vlastní školství a policii, žádá víc. Není sice tak agresivní jako baskický (teroristická organizace ETA nedávno oslavila “aktivní padesátku”), ale to neznačí, že nepatří k nejvážnějších vnitropolitickým problémům Španělska. Nebude proto prostou náhodou, že větší ze států Iberského poloostrova odmítl uznat vyhlášení prapodivné nezávislosti Kosova, toho času inspiraci odstředivých tendencí po celém světě.

Místní sklony k secesi (zde nikoliv Gaudího uměleckého stylu) mají natolik silné kořeny, že přečkaly i dlouhou, národnostně nesnášenlivou éru diktatury generalissima Francisca Franca. Ten násilně uchvátil moc před sedmdesáti lety, skrze výsledky “nejmezinárodnější ze všech občanských válek”, občanské vojny ve Španělsku. Proti tehdejší zákonné vládě republikánů, jež sestávala z různých odstínů levice, vedl do boje především katolicky konzervativní a fašizující síly. Po třech letech vzájemných krutostí, jaké už plně předjímaly v podstatě logicky navazující globální střetnutí, “caudillio” (obdoba Vůdce) s podporou Hitlera, Mussoliniho a dalších spřízněných hráčů zvítězil. Neprojevil velkorysost vítěze, krutě pronásledoval své odpůrce a zrušil krom jiného samosprávu Katalánska, jenž patřilo k oporám svržených sil.

Do bratrovražedných bojů se v obou táborech zapojily také tisíce dobrovolníků, a to včetně mnoha Čechoslováků, kteří většinou sympatizovali se Stalinem podporovanou Lidovou frontou. Dnes bývá málo zmiňováno, že tito takzvaní interbrigadisté nenáleželi pokaždé mezi stoupence levice, nicméně velmi často respektovali výrok Klementa Gottwalda, že “u Madridu se bojuje o Prahu”.

Na stejnou strany barikády se postavil též britský sympatizant anarchismu George Orwell, jenž z krutých zážitků vytěžil materiál pro slavnou, k Sovětskému svazu velmi kritickou knihu “Hold Katalánsku” a otevřel si cestu k “Farmě zvířat”, a především k distopickému dílu “1984”. Vydanému nedlouho před autorovou smrtí roku 1949. O spletitosti dějin svědčí, že nebezpečně blízko vizionářskému postihnutí pravdy stál tehdy jak Gottwald, tak Orwell.

V krácené podobě vyšlo v Hospodářských novinách