A co nedat nikomu nic?

Tomáš Töpfer

08.09.2007, MF DNES

K čemu jsou dotace divadlům a proč u nich neexistuje absolutní spravedlnost


Není to tak dlouho, co někteří pražští umělci a zástupci uměleckých spolků stáli na schodech magistrátu, šlapali po rozložených bankovkách, aby tak radním, a hlavně veřejnosti dali najevo, jak špatně se s penězi na kulturu zachází. Na konci letošních prázdnin s další takovou bouří ve vltavské louži nastoupilo Divadlo Ta Fantastika. Jeho šéf Petr Kratochvíl bude prý žalovat Českou republiku, protože mu "neochránila jeho investice".

Kde je zisk nemožný

Nevím, jak, kdy a jak dlouho bude taková arbitráž probíhat. Pražský magistrát pro jistotu grantová řízení zastavil. Zažil jsem už tři tamní radní pro kulturu a takřka všichni si přizvali zástupce uměleckých subjektů, tedy umělce z nejrůznějších žánrů, aby jim pomohli vytvořit průhledný, jasný, spravedlivý grantový systém. Více než tři roky jsem se takových seminářů, workshopů a poradních sborů zúčastňoval. V pestře zastoupené společnosti, v níž usedli manažeři, ředitelé divadel, profesoři divadelních věd, kritici i ekonomové, výtvarníci i muzikanti jsme se snažili vytvořit pravidla a stanovit kritéria pro rozdělování magistrátních peněz, a především dokončit započatou transformaci. Ta je nezbytná pro vytvoření rovných podmínek pro stávající a nově vznikající subjekty.

Petru Kratochvílovi, který je občanem USA, tedy Česká republika "neochránila dostatečně jeho investice". Už tímto výrokem podává jasnou zprávu, že své divadlo v Praze instaloval za účelem zisku. Ovšem my, kteří zde žijeme nepřetržitě, dobře víme, že v repertoárovém, souborovém divadle se zisku nedá v našich podmínkách dosáhnout. Dá se pouze soutěžit v tom, zda takové divadlo bude soběstačné z patnácti, pětadvaceti nebo snad šedesáti procent. Zbytek musí tvořit dotace, granty, sponzorské dary. U příspěvkových organizací (což je velká část pražských divadel) je to příspěvek magistrátu, eventuálně státu na pokrytí rozdílu mezi "pokladní" a reálnou cenou vstupenky - tedy mezi cenou, kterou si divák ještě dovolit může a již zaplatí v pokladně divadla, a cenou, kterou by ho stálo divadlo nedotované. Je to podobný princip solidarity jako u zdravotnictví či u školství.

Na magistrátu a jeho radních pak je, aby z rozpočtové kapitoly na kulturu města rozdělili dotace, příspěvky a granty. Musí posoudit, zda ten který projekt je potřeba podpořit pro jeho uměleckou výjimečnost, pro určitý přínos pro Prahu, pro reprezentaci města v zahraničí, případně pro rozvoj uměleckého snažení vůbec. K tomuto účelu si magistrát přizve odborníky, nechává si vypracovat posudky a vyhodnocuje (při opakovaných nebo víceletých grantech), jak bylo tohoto příspěvku využito a zda splnil účel, pro nějž byl poskytnut.

Tento proces je nelehký a dá se kdykoliv napadnout. Matená veřejnost tudíž často slýchá něco o nespravedlnosti, o nadržování, úplatcích, osobních sympatiích nebo antipatiích, o protekci a neprůhlednosti a hlavně o nesystémovosti. Bulvární titulky a zrychlené soudy v novinách rozdmýchají veřejné mínění, v němž začne panovat podezření, že někdo si žije v hojnosti a jiný hladoví, jelikož nemá podporu, a proto je ohrožena jeho existence. Do toho hrdinně povstává příslušný radní, nebo i sám primátor, aby slavnostně slíbili, že vše bude jinak, lepší, transparentnější a zcela fundované.

Co se vlastně dotuje

Panu Kratochvílovi se nedostalo grantu, protože nebylo jeho divadlo shledáno grantovou komisí hodno podpory. Těch kritérií je mnoho a mají svou logiku. Jednotliví posuzovatelé samozřejmě mohou být zaslepení i nespravedliví. Je jich však více právě proto, aby byla eventuální neobjektivita co nejvíce vyloučena. Všimněte si, že o nespravedlnosti většinou hovoří ti, kdo grant nedostali. Stejné je tomu i při jiných výběrových řízeních. Proti výsledku se odvolává vždy ta neúspěšná firma, aniž přizná, že nabídka té firmy vítězné byla prostě lepší. V takových chvílích se mluvívá o korupci. Pobavila mě představa, jak nějaké divadlo, živořící z grantové podpory, uplácí některého člena kulturní komise, nebo snad samotného primátora. Pro informovanost veřejnosti, které se předkládají jen sumy těžko představitelné pro jejich peněženky, nutno dodat, že provoz takového repertoárového divadla stojí desítky milionů ročně, avšak platy zaměstnanců divadla jsou, byly a zřejmě bohužel i budou pod celostátním průměrem. Dotace na uměleckou činnost jsou ve skutečnosti určeny divákům. Dotují se ceny jejich vstupenek. Je pravda, že některá divadla jsou dotována štědřeji než jiná, že příspěvkové organizace města dokáží "spolykat" několikanásobně více než organizace obdobného zaměření, které vznikly v letech devadesátých. Je pravda, že najít absolutně spravedlivý plošný systém se zatím nepodařilo.

Terapie šokem a systém

Navrhoval jsem při jedné z přednášek na téma financování divadel v Praze, že jediným opravdovým a spravedlivým principem je nedotovat vůbec nikoho. Muselo by to samozřejmě platit pro všechny a zároveň. Vytvořilo by to rovnocenné konkurenční prostředí. Takový názor byl shledán zatím nerealizovatelným. Cenový skok vstupenek by zřejmě občané jen těžko unesli a znamenalo by to možná i konec některých dosti významných scén. Já osobně bych se k takové "šokové terapii" přikláněl. Zatím jsem zůstal sám. Petr Kratochvíl se nepřidal. Činí něco jiného: pouze napadá dosavadní systém, v němž neuspěl. Útočí na ty, kteří granty dostali, tedy i na mé Divadlo Na Fidlovačce. Po desetiletém působení jsme se z divadla, které začínalo se stopadesátitisícovou podporou na jedinou inscenaci, zařadili mezi trvalá, takzvaná kamenná divadla. Mimochodem ta scéna v Nuslích tu byla od roku 1921 a komunisté ji nechali málem spadnout. My ji pouze vrátili do divadelní mapy Prahy.

Takže co se nyní fakticky děje: pan Kratochvíl předvádí pro neinformovanou veřejnost jakýsi -snad efektní - zápas o ohlodaný zbytek kosti, o kterou se tu mezi sebou máme přetahovat, ačkoliv jiná, státní a městská divadla žijí s podporami několikanásobně vyššími než divadla soukromá. Možná to bude veřejnost několik dní bavit, možná se zase zatřese grantovým řízením, avšak nemyslím si, že by se stalo něco podstatného. Snad jedině tehdy, až Petr Kratochvíl přestane myslet pouze na své divadlo a na své investice a pokusí se poctivě navrhnout, důsledně promyslet a pracně vytvořit lepší systém, než který teď napadl. Rád se takového grantového řízení pak zúčastním. Jediné, co vím, že investici, kterou jsme spolu s městskou částí Praha 4 do Divadla Na Fidlovačce vložili, nám nikdo nevrátí. Jedině snad diváci svou přízní.

A Kratochvílově Té Fantastice přeji, aby se jí podařilo zisku dosáhnout. V Česku se showbyznys s kumštem moc nerýmují a na poctivém divadle v Praze se moc zbohatnout nedá. Škoda, že se se mnou Petr Kratochvíl předem neporadil.