Komunisté ho chtěli zavřít, pak se stal „doktorem z hor"

Jan Ziegler

Je to velmi zajímavý životní příběh. Můj o čtyři roky starší kamarád z Brna vystudoval medicínu, působil v severních Čechách, kde se dostal do konfliktu s komunisty, vypracoval se na uznávaného odborníka na plicní nemoci, působil v Bavorsku a nakonec se stal obvoďákem na Šumavě.

Kamarád se v osmdesátém šestém roce vrátil z vojny a nechal se zlákat do jedné severočeské okresní nemocnice. Jelikož si nepřeje přehnanou mediální publicitu, respektuji jeho soukromí a v tomto příběhu bude Jirkou z Brna.

V Brně se jako čerstvý absolvent medicíny nemohl uplatnit, a tak nakonec se nechal zlanařit do severních Čech i pod příslibem přidělení bytu. On věděl, že životní prostředí v Severočeském kraji není zrovna nejlepší, ale jak mi později řekl, to, že se za komunistů změnilo v jednu velkou katastrofu, netušil. Teprve při tamním působení poznal, že pacientů nemocných s dýchacími cestami a také s rakovinou je tady kvůli špatnému vzduchu daleko více než jinde v republice, ale nikde o tom nesmělo veřejně mluvit, dokonce mu bylo soudruhy naznačeno, že by se to mohlo brát i jako šíření poplašné zprávy.

Jednou však jisté pacientce neprozřetelně řekl, že na její nemoc existuje vysoce účinný lék, ovšem vyrábí se ve Švýcarsku, nedováží se a on jí ho nemůže předepsat. „Víte, kdybyste byla soudružka Kabrhelová, tak byste ho dostala, ovšem vy nemáte šanci," nedopustil si na konci jizlivou poznámku. Nastal však průšvih, byla to manželka nějakého kreténa milicionáře, řekla to doma, a ten soudruh jej udal na okresním výboru komunistické strany.

Z nevinné události se stal skandál netušených rozměrů. Udavač dokonce velmi rázně atakoval samotného okresního bolševického bosse, aby byl Jirka příkladně potrestán a odsouzen do vězení za pobuřování.

To už nebyla legrace, naštěstí kamarádův nadřízený primář byl rozumný člověk a povedlo se mu to celé zahrát do autu, s tím že Jirka je dobrý talentovaný lékař a on je rád, že k němu do nemocnice vůbec nastoupil. Nicméně provinilec musel provést jak se říkalo v hnusné bolševické řeči - sebekritiku, čili si nasypat hodně popela na hlavu. Úžasné bylo jak mu přitom jeden neskutečně tupý soudruh řekl, že za to, že ten lék nemají čeští pracující k dispozici, mohou švýcarští imperialisté, kteří myslí jenom na svůj zisk, chtějí za tento lék nehorázné peníze a socialistické Československo přece nebude podporovat bezpracný blahobyt tamních majitelů farmaceutických firem. Něco tak idiotského mohlo být fakt jenom mezi komunisty.

Dotyčný duchem chudý bolševik samozřejmě jaksi zapomněl vysvětlit, proč ten lék produkuje „zahnívající kapitalistické" Švýcarsko, a „vyspělé socialistické" československé farmaceutické fabriky jej vyrobit neumí.

Kamaráda tato aféra docela rozhodila a nelze se tomu ani moc divit. Chtěl proto z této nemocnice odejít, ovšem narazil na další úžasnou socialistickou vymoženost - komunistické nevolnictví. Ředitel nemocnice mu dal jasně najevo, že ho za prvé nevytáhli z bryndy proto, aby jim utekl, a za druhé, stejně by ho nikde nepřijali, protože existuje neoficiální vládní nařízení, kterým se zakazuje zaměstnávat lékaře ze severních Čech jinde v republice, takže na své zaječí úmysly ať zapomene.

Naštěstí přišla v devětaosmdesátém roce listopadová revoluce a Jirku už v zdevastovaných severních Čechách nic nedrželo. Dostal se do Prahy, vypracoval se v respektovaného odborníka a deset let pracoval na špičkové klinice v Mnichově. Ovšem před čtyřmi lety zásadně změnil svůj život, stal se praktickým lékařem v jedné šumavské vísce, kde už si předtím koupil chalupu.

Mnoho kolegů ho nechápalo, a říkalo mu aby nebláznil a nezničil si kariéru v nějakém „buranském zapadákově". On je však neposlechl a podle mého názoru udělal dobře. Život není jenom o pracovních úspěších, ale také o štěstí, a Jirka to své našel v ráji šumavském, kde se mu moc líbí a je spokojený. Stal se z něj oblíbený doktor z hor.