Sitkom z Kocourkova

Josef Mlejnek jr.

LN 5. září 2009

KOMENTÁŘ

Podobně jako poslední volba prezidenta i případ Melčák zapadá do upadlého ducha doby

Právní a politické tahanice související s rozhodnutím Ústavního soudu opět, zcela nepřekvapivě, potvrdily skutečnost, že žijeme v Kocourkově. Až se lze divit, že některá z televizních stanic už dávno do programu nezařadila nízkorozpočtový sitkom Kocourkov o české politice. Nízkorozpočtový proto, poněvadž by se v tomto hávu pouze vysílalo běžné domácí zpravodajství, čili by nevznikaly žádné další výrobní náklady.

Co tedy přinesl jeden z posledních dílů Kocourkova? Nese název „Štvanice“ a přeběhlický padouch Melčák v něm spolu s vypočítavým advokátem z města, který ho navedl k poslední velké lumpárně, v závěru skončí v malé lesní chajdě zavaleni lavinou žalob rozhořčených občanů, neboť jim zmařili volby.

Scénář tohoto dílu psali evidentně politici. „Každý občan této země, který má právo volit, má i právo podat jakékoli trestní oznámení na kohokoli, pokud zjistí, že byl zmařen úkon, to znamená volby,“ prohlásil ve čtvrtek předseda Senátu Přemysl Sobotka a jeho výzvu s povděkem kvitovali i někteří Sobotkovi kolegové z branže, předsedu komunistů Filipa nevyjímaje. Reakce občanů rozhodně nebude tak masová, jak by se mohlo zdát na základě našeho sitkomu, leč pár takových se asi najde, a nenajdouli se, budou už třeba nějak nalezeni shora.

Od televizních seriálů těžko očekávat nějaké hluboké sociální sondy, někdy však mohou mít velkou vypovídací hodnotu, byť spíše kouzlem nechtěného.

Případ Melčák tento parametr naplnil už po několika dnech měrou vrchovatou.

V jeho zrcadle se totiž barvitě odráží upadlé či zabsolutizované advokátství, na němž je současná česká společnost postavena. Z absolutizované advokátství má za cíl obhajobu pouze osobních (soukromých) zájmů klienta, a to pomocí všech dostupných prostředků. Na nic jiného se neohlíží a k právu přistupuje čistě instrumentálně, jako k textu, který lze vhodnou „interpretací“ natahovat a překrucovat takřka libovolně. A je pak přímo posedlé procedurami: kdo „dovede chodit“ v procedurách, dokáže úplné zázraky, z vraha je hned anděl a naopak.

Celá politická elita se v případu Melčák chová právě takto. Rychle se usnesla na scénáři, který by byl Ústavnímu soudu po chuti a který by znamenal předčasné volby v co nejbližším možném termínu. (Zajímavé, když jim jde o jejich vlastní peníze, vložené do kampaně, dokážou se najednou Topolánek s Paroubkem i Filipem u Klause domluvit během hodiny! Tak jakápak krize, proč vypisovat předčasné volby?) Prosazování záložního pozitivního řešení však politická elita kombinuje s hrozbami vůči „škůdcům“ (Melčákovi a Ústavnímu soudu, jejichž motivaci nechme nyní stranou). Pokud zaberou hrozby, pozitivní řešení se stáhne, nezaberou-li, nezbude než pozitivní řešení se skřípěním zubů procedurálně odpracovat ve zkrácených lhůtách v parlamentu.

„Prasárna“ ve vyšším zájmu Když se v roce 1998 zkrátilo volební období jednorázovým ústavním zákonem, všichni se dušovali, že je to poprvé a naposledy, všichni souhlasili s tím, že vlastně spáchali ústavně-právní „prasárnu“, nicméně prý ve vyšším zájmu. Po jedenácti letech se situace zopakovala, ale hovořilo se už vlastně jen o onom „vyšším zájmu“ a o normálnosti či přípustnosti zvoleného postupu.

Koho pak mohla překvapit poslední prezidentská volba, tyto procedurální orgie provázené zákulisním vydíráním? Plně, podobně jako tance Melčákovy i tance kolem Melčáka, zapadá do upadlého ducha doby. A ani Ústavní soud nad ním neční kdovíjak vysoko. Měl nějak reagovat okamžitě po schválení problematické normy, a nikoliv ústavní spor navlékat na privátně postavenou stížnost jednoho poslance.

Nejpikantnější a zároveň i nejsmutnější je ale to, jak všichni operují pojmem „veřejný zájem“. Tedy něčím, co v naší zemi už ztratilo jakýkoliv obsah. Stát, res publica (tedy „věc veřejná“), byl totiž postupně degradován na dopravní inspektorát, který má pouze vyhlašovat - pokud možno uživatelsky vlídné - dopravní předpisy, podle nichž by si už každý jezdil pěkně sám, ve svém a za svoje. Sociální demokracie k této pahýlovité vizi přidala pouze boudičku s okénkem na výplatu příplatků na benzin či šrotovného. Žádný div, že v této smutné krajině vládne procedurální nihilismus.

Josef Mlejnek jr.
Autor působí na IPS FSV UK Praha.