Knížák zapomněl, co psal
Martin Říman
09.11.2007, MF DNES
Článek pana profesora Knížáka Konec Design centra dělá z Česka bezduchou fabriku (MFD 2. 11.) je signifikantní sondou do duše českého člověka. Je to ilustrativní ukázka typicky českého uvažování, o kterém psal už Karel Čapek, totiž že Čech stát permanentně kritizuje a podceňuje, ale na druhé straně požaduje, aby se staral o všechno.
Oč jde. Panu profesoru Knížákovi se nelíbí, že na konci roku končí svou existenci jedna podřízená organizace ministerstva průmyslu, Design centrum (nebude jediná). Tato instituce s ročním rozpočtem 20 milionů korun, z toho 14 na platy, nájmy a další provozní výdaje, má ve své pracovní náplni pomáhat podnikům orientovat se ve světě designu. Dobrý obal prodává výrobek, to dnes už ví každý. Nicméně je třeba se ptát, zda v době obnoveného (a již usazeného) kapitalismu, kdy prakticky sto procent výroby je v soukromých rukou, kdy stejně tak soukromníky jsou i designéři, má podobná organizace smysl. Moje odpověď je, že ne. Jestliže snad výrobci ještě nechápou, že jejich výrobek je bez kvalitního designu neprodejný, je to totéž, jako by si mysleli, že jej prodají bez marketingu, reklamy atd. S tím jim pak žádní státní úředníci nepomohou. Design centrum možná mělo smysl těsně po revoluci, když ještě všichni psychologicky žili v komunistickém schématu, kdy hrdina byl už ten, kdo dokázal vyrobit bez ohledu na to, jak jeho výrobek vypadal. Ale 18 let po převratu? Myšlenka pana profesora, že bez tohoto zvláštního státního rezidua minulosti bude z Česka bezduchá fabrika, je tak trochu facka všem mladým kreativním lidem.
Polemika
Až potud bych považoval tuto diskusi za parciální a téměř nehodnou vzácného místa na prestižní stránce tohoto listu. Ale. S jakou chutí jsem čítával texty pana profesora Knížáka tepající rozbujelý byrokratický systém, umělce, kteří "křičí o trvalé podpory od ministerstva kultury" (LN, 6. 8. 2005). Jak přesvědčivě kritizoval "vytváření nejrůznějších fondů (...), což je umělé protahování socialistických praktik" (tamtéž). Jeho slova "modlím se za to, aby občané volili demokracii, tzn. malou roli státu, co nejvíc individuálních pravomocí a povinností" (Super, 11. 6. 2002) bych podepsal o půlnoci. Problém je zřejmě v tom, že jedna věc jsou ideály, druhá realita života.
Vidím to na každém kroku. Všichni si stěžují na byrokracii. Když jsem byl v opozici, říkal jsem - "neptejte se mne, jak vám budeme pomáhat, moje odpověď je, že nijak.
Co mohu slíbit, nebudeme vám házet klacky pod nohy. To je naše pomoc." Tehdy všichni tleskali. A dnes? Zrušili jsme registrační pokladny.
Zrušili jsme minimální daň. Jako by to bylo samozřejmé. Ale když vláda schválí zásadní liberalizaci živnostenského podnikání, už se chystají nespokojené zájmové skupiny do parlamentu. Ořežu rozpočet svého ministerstva na 84 procent předchozího roku a dočtu se v novinách od tzv. liberálních novinářů, že jsem na rozdíl od jiných ministrů málo vybojoval pro svůj resort. A pak ruším nesmyslné struktury typu Design centra a dočtu se od zapřisáhlých pravičáků, že se chovám "neprofesionálně". Je snadné být liberálem, individualistou, zastáncem volného trhu a malého státu. Ale zřejmě jen do okamžiku, kdy se to týká mé dotace a mých kamarádů.
