Dítě bez domova?

Žaloudek Petr

Vánoce jsem prožil v Praze, neušly mi informace z denního tisku. Jak již to v této sváteční době bývá, média jsou mnohem mírumilovnější, než v jiné roční době a pokud přinášejí zprávy o neštěstích, katastrofách či utrpení lidí, dělají to s taktem a určitou snahou vyvolat v posluchačích zamyšlení a diskusi nad hodnotami tvořícími humánnější společnost. A tak mne několik dnů před štědrým večerem, naposledy 23.12 2009 v Lidových novinách, zaujaly informace o nejmaldší bezdomovkyni v České republice, teprve 5-leté Jitce z Brna. Pár dnů před štědrým večerem ji objevila brněnská policie spolu s matkou a jejim přítelem v jedné bezdomovské kolonii v Brně – Maloměřicích. Žili v prostorech bez vody, kanalizace, elektrifikace na jedné zahradě v chajdě poskládané ze starých cihel, dřeva, plechu, plachtoviny. Ušmudlaní, špinaví, neupravení. Tak na mne zapůsobili ze záběru televizních kamer. Na první dojem smutná zpráva.

Jak je to možné? O tom, že takhle žijí Romové na východním Slovensku všichni víme a nevzrušuje nás to. Ale že takto žijí “bílí” uprostřed “bílých” velkoměsta? Že by nový fenomén, který doposud neznám? To, co mne však zaujalo ze všeho nejvíc, ještě před tím, než jsem začal uvažovat nad prvním dojmem, byly informace, které přicházely později a další podrobnosti tohoto případu. Zmíním se jen o tom, co považuji za nejzávažnější: to dítě bylo dobře živené, bylo veselé, příjemné povahy a kamarádské. Když ho začali zkoumat psychiatři a psychologové, jestli nemá nějaké vady či traumata, došli k fenomenálnímu objevu – nejenomže nemělo narušenou psychiku, bylo vědomostně na vysoké úrovni, citově zcela vyvážené, bylo zřejmé, že se mu jeho matka věnovala a vychovávala ho. Na otázku: “Co jsi dělala celé dny” - odpověděla: “Hrála jsem si s maminkou, povídali jsme si , maminka pořád něco vymýšlela...” Bylo zcela evidentní, že to dítě není psychicky vůbec vykolejené či poškozené, právě naopak. Oplývalo životem a radostí. Protože bylo však nalezeno mezi bezdomovci, hrozilo její matce odsouzení za zanedbání výchovy za to, že svému dítěti neumožnila materiální zabezpečení.

Krátce po nalezení byla matka zatčena a dítě provizorně umístěno do domova pro děti bez rodičů. Po tom, co pronikla na veřejnost informace, že matce hrozí soud, se o slovo přihlásili zmíněni psychologové. Z jejich reakcí vybírám toto podstatné: “Než k takovému soudu dojde, měli bychom si položit otázku, jestli hodnoty, na kterých jsme postavili naše zákony, dle kterých má být teď matka odsouzena, jsou správné. Kolik dětí dnes strádá jen proto, že nikdo z rodičů na ně nemá čas, protože jsou plně vytíženi pracovní činností. Přitom mají ty děti vše: teplý a komfortní byt, spoustu hraček, počítače. Nemají však někoho, kdo by se s nimi hrál, povídal si s nimi, vysvětloval jim věci a byl jim vždy nablízku, když někoho potřebují. Co je pro děti důležitější, aby z nich vyrostly zralé a vyrovnané osobnosti: to, že žijí v materiálním zabezpečení a při tom strádájí citově i duchovně, anebo to, aby nejdříve pocítily, co je to láska, harmonie rodiny, atmosféra jistoty a uvolněnosti?”

Já osobně, přiznám se, jsem rád, že do procesu dalšího osudu Jitky z Brna a její matky zasáhli psychologové a nejen chladné zákony. Ty zákony, doufám, budou řešit situaci, do které se matka dostala. Vše ostatní však kéž je jakýmsi vykřičníkem pro tuto dubu, pořád víc a víc uspěchanou až uštvanou v honbě za ještě větším blahobytem a ziskem, přehlížející to, co je v životě podstatné, tak jako sůl či kyslík: lidský cit a láska.

Žaloudek Petr
ThLic. Peter Žaloudek sa narodil v roku 1958 v Žiline, od roku 1983 žije vo Viedni. Za totality pôsobil v slovenskom katolíckom podzemí, spoluorganizoval pašovanie náboženskej a duchovnej literatúry a premietanie vtedy zakázaných filmov a diaprednášok s náboženskou tématikou. Po nútenom odchode do emigrácie vyštudoval v Ríme teológiu a niekoľko rokov pôsobil vo Viedni ako kňaz. Neskôr sa oženil a od roku 1991 pracuje ako rádiologický laborant na jednej z viedenských kliník.
Osobní stránky