Komunistická strana - útočiště kolaborantů a přisluhovačů nacismu

Jan Ziegler

Po roce 1945 zaznamenali komunisté prudký nárůst členské základny. KSČ měla před svým zákazem na podzim roku 1938 asi 30 tisíc členů, avšak zhruba rok po válce už bylo v Československu na milion komunistů. Mezi bolševiky se však schovalo mnoho těch, kteří za II. světové války aktivně spolupracovali s německými nacisty. Rudá knížka se stala symbolem beztrestnosti, zatímco skuteční odbojáři byli perzekuováni.

O tom, že komunisté poskytovali útočiště zrádcům národa, pronacistickým udavačům českých lidí a agentům hitlerovských bezpečnostních složek, existuje hodně důkazů. Ukážeme si to na konkrétních příkladech.

Knihu Paměti jihočeského odbojáře vydal v minulém roce Ústav pro studium totalitních režimů v nakladatelství Academia a všem zájemcům o objektivní historii ji vřele doporučuji. Jedná se o vzpomínky učitele Josefa Pikla z Pelhřimovska, který byl za odbojovou činnost vězněn v letech 1943 až 45 v německých koncentračních táborech. Na straně 316 pan Pikl uvádí: „Viděl jsem, že do strany (komunistické) vstupují a jsou v ní ochotně přijímáni lidé, kteří za okupace nepatřili k občanům, jimž bylo možné důvěřovat a na jejich vlastenectví se spoléhat."

Dále uvedl dva příklady z obce Vyskytná. Jedním z poválečných členů KSČ se stal tamní četnický strážmistr Josef Koukal, který se za okupace začal aktivně učit německy a sloužil nacistům tak horlivě, že se ho každý bál. Dokonce jednou špicloval i pana Pikla, zda-li neposlouchal zahraniční rozhlas tedy Londýn nebo Moskvu, za což za nacistů hrozil trest smrti. Po osvobození se vypařil na Karlovarsko, odhnědl, následně zarudl a jako horlivý soudruh se stal vysokým důstojníkem SNB.

Dalším takovým výlupkem byl zemědělec z vesnice v sousedství Vyskytné. Jeho jméno autor neuvádí, ale píše , že za války byl vlajkařem, ze kterého mělo jeho okolí strach. Ten se také dal po válce k soudruhům a když si Josef Pikl na toho člověka u rudých funkcionářů stěžoval, tak byl odmítnut s tím, že vyvolává zbytečné rozbroje.

Pikl dále píše, že kolaborantů nalezlo po roce 1945 do KSČ spousty. Já sám vím o jednom případu z jihomoravských Židlochovic. Tamní občan František Vybíral otevřeně spolupracoval s nacisty, rovněž patřil k Vlajkařům, dostal i nejvyšší protektorátní vyznamenání Svatováclavskou orlicí a prý patřil dokonce i mezi konfidenty gestapa. Po válce utekl na Mostecko a tam rovněž udělal kariéru v KSČ.

Milan Moučka, bratr nedávno zesnulého herce Jaroslava, patřil v padesátých letech k nejhorším estébáckým mlátičkám. Později se dokonce stal hlavním vyšetřovatelem StB a brutálně vyslýchal též doktorku Miladu Horákovou. Za války se prý angažoval v komunistickém odboji, existují ale indicie o tom, že byl ve skutečnosti agentem Sicherheitsdienstu neboli SD. To byla zpravodajská služba SS považovaná za blízkou Gestapu a po válce prohlášena Norimberským tribunálem za zločineckou organizaci.

Uznávám, že i mezi komunisty byli stateční lidé, kteří za svůj razantní antinacismus zaplatili životem. Mezi ně patřil například spisovatel Vladislav Vančura. Na druhé straně komunistický odboj rozhodně nebyl hlavní silou v boji proti nacismu, ale o tom někdy příště.

Bohužel po válce se v komunistické straně prosadily odporné zrádcovské živly s máslem na hlavě, kteří dehonestovaly skutečné hrdiny. Na bolševickou nenávist doplatil jeden z nejvýznamnějších českých odbojářů profesor Vladimír Krajina, na kterého se ministerstvo vnitra vedené komunistou Noskem snažilo sbírat kompromitující informace už v roce 1946. Vyšetřovatelé často tlačili na vězněné nacisty, aby proti Krajinovi něco řekli, a když tak učiní, bude jim snížen trest a někdy jim slibovali i propuštění. Vladimír Krajina byl později po únoru 1948 odsouzen v nepřítomnosti ve vykonstruovaném procesu na dvacet let vězení za kolaboraci, které se nikdy nedopustil.

Toto jen zlomek důkazů toho, že komunisté byli darebáky zcela bez skrupulí, kteří v touze po moci vědomě mezi sebe přijímali i vrahy českých lidí. Oni se v touze po absolutním ovládnutí společnosti moci neštítili ničeho, a takové zrůdy potřebovali. Gottwaldovi darebáci věděli dobře, že tito lidé jim budou oddaně sloužit, protože je mají v hrsti, a dělat i tu nejšpinavější práci, jako například dále udávat své tentokrát ke komunistům neloajální sousedy a třeba organizovat kampaně proti těm, kteří odmítali vstoupit do JZD.

Na závěr mám ke všem slušným čtenářům jednu prosbu. Jestli víte o podobných případech z vašeho bydliště, kdy nacističtí kolaboranti vstupovali po roce 1945 do KSČ, napište mi o tom, pro sebe si to nenechám. Je potřeba všem lidem dobré vůle připomínat, co jsou bolševici ve skutečnosti zač.