Matka Tereza z Kalkaty...
Žaloudek Petr
Kdo by neznal tuto ženu, misionářku milosrdné lásky k malomocným, chudým, bezdomovcům, opuštěným. Jedenáct let po její smrti si celý svět neustále připomíná její dílo a v nesčetných filmech, relacích a diskuzích se vrací k tomu, v čem spočívá odkaz jejího života pro nás všechny. Je obdivována jak křesťany, tak i nekřesťany a vyznavači všech náboženství a kultur. V posledních letech jejího života se stala mediální hvězdou, nositelkou mnoha nejvýznamějších celosvětových vyznamenání, cen, anket. Snad o žádném významném člověku dvacátého století nebylo napsáno tolik knih, jako právě o ní... A přesto: Jedenáct let po její smrti vyšla kniha, která Matku Terezu staví do úplně nového úhlu pohledu – postulátor kanonizačního procesu blahoslavené Matky Terezy, kněz Brian Kolodiejchuk, Kanaďan působící ve Vatikánu, měl jako nikdo jiný tu čest, moci studovat soukromé dopisy této světice. Na základě těchto dopisů vydal pak knihu: Come be my ligt: the private writings of the “Saint from Calcuta”. Zpráva o této knize obletěla jako blesk celý svět a začala vycházet v překladech mnoha jiných jazyků. Ke konci tohoto roku vyšla taky v českém překladu v Karmelitánském nakladatelství – “Pojď, buď mým svĕtlem”. Až doposud byla Matka Tereza známá jako světice lásky k nejchudším z nejchudších. Nedalo se to skrýt. V dopisech, které napsala několika velice blízkým lidem, však odkrývá něco, co poukazuje na cenu, kterou platila za to, že je tak známá a obdivovaná médii: od svých asi 50 let života, tedy skoro 40 let před smrtí, trpěla velikou duchovní samotou, opuštěností, mohli bychom použít i slovo deprese, měla obrovské krize víry, neviděla smysl své činnosti, nevěděla, jestli ji má Bůh rád, jestli vůbec Bůh je, cítila duchovní prázdnotu. Stala se navenek plachou, nemluvící, i když ji lidi oceňovali a vyznamenávali, ona jen v pokoře a beze slov přebírala ceny. Z lidského hlediska je prakticky nepochopitelné, jak mohla přesto všechno dělat to, co dělala, v čem hledala motivaci, sílu. Nechci dále napovídat čténáří, o čem kniha jejich dopisů je, chci jen říct, že je to fascinující kniha svědčící o nesmírné pokoře a obrovské víře jednoho člověka. Protože jsem měl tu čest, několikrát Matku Terezu osobně potkat, rad bych to u této příležitosti udělal.
1.
V letech 1983 – 1987 jsem pobýval na studiích teologie v Římě. /Píši o tom jen proto, abych naznačil, v jaké souvisloti došlo k mému setkání s ní/. Do Itálie jsem tehdy přijel jako emigrant z tzv. Podzemní, skryté Církve. Byl to samozřejmě tehdy pro mne veliký šok, přijít z komunistické země do země kapitalistické-svobodné, ze země pronásledovaných křesťanů do země, kde církev prožívala svobod a práv, o jakých se mi předtím ani nesnilo. Protože jsem však pocházel z okruhu působení několika uznávaných česko-slovenských kněžských osobností, měl statut “pronásledovaného křesťana” - určité privilegium a jako takovému byly přede mnou otevřeny všechny dveře ve Vatikánu a na jiných důležitých místech. Mezi lidi, kteří mi otvírali dveře na nejvyšší místa, patřil tehdejší generál Řádu kapucínů a nynější arcibiskup Verony P. Flavio Carraro, tehdejší generální představený pro všechny slovanské národy a nynější biskup v Drohiczynu, v Polsku, P. Pacyfik Dydycz. Díky nim jsem se mnohokrát zúčastnil osobních privátních setkání v soukromém bytě papeže Jana Pavla II. Tam jsem měl možnost potkat takové osobnosti, jako byla právě Matka Tereza. Byly to, a to musím s odstupem času i dnes uznat, velice silné zážitky a okamžiky mého života, ze kterých dodnes čerpám a žiji. Matka Tereza byla však vždy velice skoupá na slovo. S velkým zájmem poslouchala, co jsem jí říkal. I když jsem cítil její spoluúčast na utrpení křesťanů v komunistických zemích, nikdy nekladla žádné otázky, dokonce se mi někdy zdálo, že měla jakousi vnitřní radost z toho, že křesťané v různých zemích světa trpí a nepožívají takových svobod, jako je tomu na Západě. Byla malé postavy, nesmírně plachá, skoro až bojácná a když jsme si několikrát podávali ruku, jen se na mne vždy velice jemně a s pokorou pousmála a přitom se trochu uklonila, jako by mi chtěla vzdát úctu... Dnes, když si čtu v jejich dopisech a vidím, co vše prožívala a cítila, mám před ni ještě větší respekt.
2.
V roce 2006 vyšla má kniha: “Aina Hemolele – svätá zem – Molokai”. Je to výsledek osmiletého shromažďování materiálů o životě a působení belgického kněze P. Damiána v kolonii malomocných. Mezi mnoha lidmi, s kterými jsem mluvil a kteří mi pomáhali svými informacemi a instrukcemi k získání nových poznatků, byl i irský kněz, P. Wiliam Donegan. Je členem té samé kongregace, do které patřil i legendární belgický misionář. P. Donegan působil mnoho let jako misionář v Japonsku. Jednoho dne byl pozván na slavnostní recepci k japonskému králi. Recepce se uskutečnila u přiležitosti návštěvy Matky Terezy, která od japonského krále obdržela vyznamenání za její činnost. Této slavnostní akce se zúčastnilo mnoho velvyslanců cizích zemí a různých jiných významných osobností. Všechny tyto důležité osobnosti byly seřazené do řady a japonský král doprovázel Matku Terezu a každý z nich jí mohl podat ruku. P. Wiliam stál skoro na konci řady. Matka Tereza přicházela od jednoho člověka k druhému. Každý jí něco říkal, ona poslouchala, nic neříkala a pak pokračovala dál. Když konečně přišli k P. Doneganovi, on se jí představil, podali si ruce a najednou Matka Tereza začala k němu mluvit. Dosti dlouho s ním zaujatě mluvila, pak si znovu podali ruce a velice intenzivně se rozloučili. Když audience skončila, všichni zúčastněni se najednou obrátili na P. Donegana s jedinou otázkou: “Prosím vás, co jste Matce Tereze řekl, že s Vámi tak živě diskutovala a nás jen poslouchala?” P. Donegan nejdřív nevěděl, co jim má odpovědět, pak ale řekl. “Já jsem jí nic mimořádného nesdělil, jen jsem se představil a řekl, že pracuji v Japonsku jako misionář a jsem členem Kongregace Nejsvětějších Srdcí. Na to se mne zeptala, jestli je to ta kongregace, do které patřil P. Damián. Odpověděl jsem, že ano. Pak ji zazářily oči a projevila nad tím velikou radost, protože, jak řekla, právě P. Damián je jejim největším vzorem při práci s malomocnými a chudými lidmi...”
3.
Kdybych byl znal P. Briana Kolodjechuka a věděl o jeho úmyslu vydat knihu dopisů Matky Terezy, byl bych mu býval doporučil taky kopii dopisu, který jsem při práci v archivu generálního domu Kongregace Nejsvětějších Srdcí objevil v Římě. Měl jsem z něho tak velikou radost, že jsem část tohoto dopisu umístil na zadní stranu obálky mé knihy. Byl datován 7. května 1984 a adresován papeži Janu Pavlu II. Stojí v něm:
“Svatý otče, pracujeme mezi tisíci pacienty nakaženými malomocenstvím. Abychom dobře zvládli tuto krásnou, ale taky náročnou práci, potřebujeme světce, který by nás oduševňoval, vedl a chránil. Tímto světcem by pro nás mohl být otec Damián. Svatý otče, naši malomocní Vás žádají o Vaší náklonnost v tom, že nám dáte za světce a mučedníka, který nám všem bude vzorem lásky a zároveň i nádherným příkladem oddanosti trpícím. Naši pacienti, ale i my, sestry, Vás laskavě prosíme o dar “blahoslaveného” Damiána, malomocného světce Matky Církve...”
P. Damián byl již za blahoslavného prohlášen, příští rok ho papež povýší na oltář svatosti. Matka Tareza je již blahoslavená, oltář svatosti na ni zatím čeká. Ale ať již to bude dřív či později, ten kdo nahlédne do obsahu jejich dopisů, nezůstane lhostejný: promluví k němu totiž nesmírně zajímavá osobnost – osobnost velice silná a odvážná, ale zároveň i osobnost velice trpící a odhodlaná nést tíhu svého poslání, tíhu kříže až do krajnosti, tak jak to udělal ten, kterého nejvíce milovala a který ji inspiroval a dodával sílu – Ježíš Kristus.
Žaloudek PetrThLic. Peter Žaloudek sa narodil v roku 1958 v Žiline, od roku 1983 žije vo Viedni. Za totality pôsobil v slovenskom katolíckom podzemí, spoluorganizoval pašovanie náboženskej a duchovnej literatúry a premietanie vtedy zakázaných filmov a diaprednášok s náboženskou tématikou. Po nútenom odchode do emigrácie vyštudoval v Ríme teológiu a niekoľko rokov pôsobil vo Viedni ako kňaz. Neskôr sa oženil a od roku 1991 pracuje ako rádiologický laborant na jednej z viedenských kliník.
Osobní stránky
