Podívej, kvete šála…

Jefim Fištejn

51PRO

Když se dnes v souvislosti se sestavováním krajských rad mluví o středolevých koalicích, v nichž by vedle socialistů zasedli (nebo tichou podporu poskytli) komunisté, marně hádám, která z těchto dvou stran je vlastně levicová a která středová. V domácí agendě jsou jejich programy takřka totožné - až na to, že komunisté občas pustí nějaký očividně nezbytný zákon do dalšího čtení, zatímco socialisté legislativní proces důsledně paralyzují. Také v zahraniční politice nejsou mezi ČSSD a KSČM zásadní rozpory a jemné odlišnosti aby člověk prstíčkem vyhrabával. Obě dvě síly jsou údajně proevropské a jasně protiamerické. Mohlo by se zdát, že to je vyslovený protimluv, nebýt toho, že protiamerická Evropa tu již jednou byla a říkalo se jí Varšavská smlouva. Rozdílné jemnůstky pro fajnšmekry spočívají snad jen v tom, že láska komunistů k Putinovu Rusku je spíše platonická a neopětovaná, zatímco sociální demokraté se Rusku nabízejí nestoudně jako stará děvka a doufají v tělesné splynutí.

V dějinách je plno příkladů, kdy politické subjekty měnily barvu nebo se posouvaly na politické ose na přeskáčku. K nejznámějším patří případ Republikánské a Demokratické strany ve Spojených státech: ta první byla ještě koncem 19. století pokládána za pokrokářskou a rovnostářskou, zatímco ta druhá vyjadřovala zájmy jižanských tradicionalistů. Časem si dokonale prohodily své programy, elektorát i územní bašty. Častokrát se stejný jev dal pozorovat i v současné Evropě. V mnoha zemích středové liberální formace, když se ocitly v úzkých a došlo na lámání chleba, rázem přeskočily své konzervativní spojence a obsadily místo krajní pravice, jak se to stalo v Rakousku se stranou Svobodných nebožtíka Jörga Haidera.

Kmenoví náčelníci v Rovníkové Africe nebo na Nové Guineji rituálně pojídají varlata usmrceného soka v naději, že do nich vstoupí mužná síla udatného reka. Dnešním politickým stranám stačí vytunelovat program nebo ukrást barvu, i když účel je v podstatě stejný – v obou případech se jedná o napodobovací magii. ČSSD kupříkladu změnila stranickou barvu z růžové na oranžovou. V politické barvomluvě je oranžová odjakživa barvou krajních tradicionalistů, konzervativců, na samém pokraji čirého nacionalismu. Platí to nejen pro řád oranžistů, vyznavačů prince Viléma Oranžského. Socialistům to zřejmě poradila stejná americká PR agentura, která radila ukrajinským odpůrcům levicového a proruského zřízení v jejich vlasti. Proto jejich vítězné počínání dostalo rodový název „oranžová revoluce“. Jakýmkoli prozápadním, prodemokratickým a odstředivým silám se v Rusku od té doby říká „oranžová hnutí“. Ale co společného má s touto barvou levicová a proruská politika ČSSD? Snad jen tu PR agenturu. V logu strany zůstal přece stylizovaný symbol růže. Přídavným jménem k nominativu růže je růžový, a to je slabý odstín barvy rudé. I když růže lze vypěstovat v nejrůznějších barevných odstínech včetně černé a modré, význam slova růžový se proto nezmění. Stejně tak rozumíme slovu pomněnkový nebo šeříkový a nemíníme tím bílý. Výsledkem je jen neuvěřitelný neřád v hlavách a duších těch, kteří nabízejí růži a na krku mají oranžovou šálu. Měli by buďto ve znaku strany vyměnit růži za pomeranč, anebo po obvyklé Internacionále začít zpívat: Podívej, kvete šála.

Jefim Fištejn