Poslání překryté poetickým závojem

Josef Mlejnek

Pražské Divadlo Na zábradlí oslavilo na konci loňského roku padesátiny nastudováním hry francouzského dramatika Jeana-Luca Lagarcea My, hrdinové. Rok předtím uběhlo i 50 let od narození plodného autora více než 25 dramatických děl, který zemřel v roce 1995 na AIDS - podobně jako dva roky předtím jeho o něco starší kolega a vrstevník Bernard-Marie Koltès.

Hra My, hrdinové vznikla v posledním období Lagarceova života. Uvádí se, že se inspiroval dvěma vlastními režijními počiny - Moliérovým Zdravým nemocným a dramatizací Deníku Franze Kafky. Z Kafky dokonce převzal jména dvou postav, Pana a Paní Tschissikových.
Základní rámec představení tvoří scény ze života dosti upadlé divadelní trupy. V úvodu vidíme typické divadlo v divadle: herci se soustřeďují na svůj výstup, odbíhají na „scénu“ v pozadí, odkud také slyšíme reakce imaginárního obecenstva. Patrně jako svědek zašlé slávy sedí v popředí „pozlacený“ Dědeček (Vladimír Marek), který zprvu působí dojmem pouhé rekvizity, až později občas glosuje dění.

Konstelace divadla v divadle vytváří zředěnou atmosféru (ne-li vakuum) příhodnou pro existenciální reflexi, při které lidské bytosti fungují často v několika rolích a dotazují se po důvodech svého údělu. Tyto polohy cítíme v líčení Matky (Natálie Drabiščáková), a především v monologu syna Karla (Ladislav Hampl), který hodlá společnost opustit a hledat si místo a roli jinde. Autentické pasáže vypovídající o tíze života však poměrně často oslabují poetizující polohy a lyrické projekce. Živější mi proto přišly „mezilidské vztahy“, v nichž se naopak atmosféra zahušťuje tak, že každou chvíli něco vybouchne.

Jako roztomilá mezihra působí čtená zkouška složité operety, která by měla podle Karla přitáhnout obecenstvo, ale která má zmařit i zásnuby jeho sestry s hercem Rabanem (Igor Chmela). Každý z herců doufá v lepší roli, hlavní dívčí postavu však nedostane půvabná, ale zakřiknutá Josefína (Kristina Maděričová), nýbrž paní Tschissiková (Marie Spurná). Miloslav Mejzlík přesvědčuje diváky o svých hereckých kvalitách především ve chvíli, kdy matka rodiny a podniku navrhuje Panu Tschissikovi, kterého ztvárnil, rozvázání pracovního poměru. Jeho postava o sobě v hloubi ví, že je špatným hercem, ale nové „role být bez role“ se obává natolik, že jeho velikášská kategoričnost vyvolává ryzí komický účin.

Počínaje scénou se žloutkovými věnečky v Bernhardově Ritter Dene Voss před více než deseti lety započal Jiří Ornest sérii rozhněvaných mužů, která vyvrcholila právě v představení My, hrdinové rolí Otce - už při rozepři s Matkou mají oba ostře řezané, přímo rytinové rysy, ale vrchol představuje teprve hádka s odcházejícím hercem Maxem (Josef Polášek) - zde rytina přechází v hrozivě zaťatý dřevoryt. Je docela možné, že diváci budou chodit spíše na Ornesta než na Lagarcea - a snad se jim podaří vyloupnout existenciální poslání hry z poetického obalu.

Recenze

Josef Mlejnek
kritik

hodnocení 70 %

JEAN-LUC LAGARCE
My, hrdinové
Divadlo Na zábradlí Praha. Překlad
K. Neveu, režie J. Nvota, scéna T. Rusín,
hudba P. Hromádka. Délka 180 min.

Josef Mlejnek