Tak nám zabili Ferdinanda
Petr Pakosta
Tak nám zabili Ferdinanda. Tato světoznámá Švejkova věta bylo to první, co se mi vybavilo při vyslechnutí informace, že Ústavní soud zamítnul naši stížnost na tzv. vázaný mandát. O co vlastně v naší stížnosti šlo ? Lisabonská smlouva obsahuje možnost změnit sebe. Pomocí takzvaných passerel (obejití, přemostění) může Evropská unie přebírat od členských států další pravomoci, aniž by k tomu bylo třeba souhlasu členských států. To je něco, s čím zásadně nesouhlasíme. Snad proto, že i eurooptimistům se to zdálo příliš, souhlasili s novelizací jednacích řádů jak Poslanecké sněmovny, tak i Senátu, která zavazuje českou vládu, aby se před dalším odevzdáním pravomocí v Bruselu přišla obou komor českého parlamentu zeptat, zda tak smí učinit.
Problém jsme viděli (a vidíme) v tom, že podle článku 10a naší ústavy je pro převod kompetencí nutný souhlas ústavní většiny v obou komorách českého parlamentu, zatímco novela jednacích řádů předjímá pouze většinu prostou. Navíc sám souhlas s ratifikací Lisabonské smlouvy musel být vysloven onou ústavní většinou. Je tedy logické, že i její změna, byť nepřímá, musí být schválena stejnou většinou.
Logika je ovšem to poslední, co lze od Ústavního soudu čekat. Ústavní soud ústy soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky prohlásil, že prostá většina je silnější pojistkou než většina ústavní. Možná bychom v duchu této proklamace měli přepsat naši ústavu a požadavek na ústavní či kvalifikovanou většinu z ní vypustit. Ještě že podobná absurdita nenapadla nikoho ze zákonodárců při schvalování ústavy.
V poslední době mi vůbec připadá, že Ústavní soud je zvláštním tělesem. Například nedávné zrušení ústavního zákona o zkrácení funkčního období Poslanecké sněmovny je podivným počinem. Vždyť ústavní soudci se ve svém slibu zavazují, že se ústavou a ústavními zákony budou řídit a ne je rušit. Ústavní soud si tím rozhodně vykolíkoval větší podíl na moci, než mu v demokratické zemi náleží.
Oproti tomu ale soudci Ústavního soudu zjevně přijali roli, kterou máme ve sjednocené lisabonské Evropě předurčenu, a sice roli národa služebného. Ostatně nejsou sami, projevy některých politiků jsou již daleko za hranicí eurohujerství. Proč by se Ústavní soud měl vyjádřit k tomu, co to vlastně je suverenita státu, proč by vlastně měl konstatovat, že právě on je tou nejvyšší autoritou, která může zakázat přesun takových pravomocí, která už opravdu, ale opravdu onu suverenitu bourají. To přece ústavnímu soudu služebného národa nesluší.
Škoda, že se náš ústavní soud neinspiroval u ústavního soudu německého. Ten sebevědomě a na mnoha desítkách stran podrobného textu onu suverenitu státu vymezil, přesuny pravomocí do Bruselu nad její rámec zakázal a vymezil úpravy zákonů nutné k tomu, aby vůbec mohl německý president Lisabonskou smlouvu podepsat. A to přesto, že Lisabonská smlouva postavení Německa v Evropě výrazně posiluje.
Chci doufat, že přes své poslední počiny bude Ústavní soud o našem podání na posouzení ústavnosti Lisabonské smlouvy jednat s náležitou odbornou péčí. Chci doufat, že „odtřelení“ naší první stížnosti nebylo součástí splnění slibu předsedy Ústavního soudu německému velvyslanci, o kterém v minulém týdnu spekulovala média. Chci doufat …
