Jsme z nejhoršího venku?
Pavel Bém
K rozsáhlým reformám můžeme dospět jen s vládou opírající se o silný politický mandát.
Politika
Záchranný balíček ministra financí Eduarda Janoty schválili před několika týdny čeští zákonodárci. Co to pro nás znamená v následujících letech? Co dalšího je na pořadu dne? Jsme opravdu z nejhoršího venku? Tyto otázky si pravděpodobně kladla většina Čechů poté, co ve večerním zpravodajství v pátek 25. září zhlédla zprávu, že naši poslanci konečně schválili tolikrát zmiňovaný návrh ministra Janoty. Co je na ní pozitivního?
Pozitivní sdělení
Za prvé víme, že máme nestranného ministra financí. Za druhé nám dala jasný signál, že i čeští poslanci dokážou být velmi akceschopní a kooperativní, když jim takříkajíc „teče do bot“. Je to jeden z mála náznaků, že by se česká politická scéna mohla aspoň částečně uklidnit. Další pozitivní zprávou je, že záchranný balíček snižuje schodek státního rozpočtu o 70 miliard korun. Nejde sice o dramatické úspory, protože vládní výdaje se v příštím roce stejně zvýší o 30 až 40 miliard korun, ale buďme rádi i za ně. Jaký tedy bude rozpočet po balíčku, který si někdy říká úsporný?
Nic převratného
Sedmdesát miliard korun z balíčku zlepší bilanci rozpočtu tím, že o 50 zvýší daně a o dvacet sníží výdaje. To říkají tabulky ministerstva financí. Přeloženo do běžné řeči to znamená, že hrozba státního bankrotu není zažehnána, ale odkládá se pouze do doby, než budou vyhlášeny výsledky řádných parlamentních voleb, které nás čekají snad už v příštím roce. Česká levice se již teď nechala slyšet, že po volbách se rozhodně nechce vzdát opětovného navyšování sociálních dávek. Jasně se tím ukazuje, že není schopna se vypořádat s tím, že tučné roky jsou již dávno minulostí a žít nad poměry se prostě a jednoduše nevyplácí. Abych však nebyl příliš kritický pouze k levici – ani poslední středo-pravá vláda nedokázala nic převratného.
Zásadní kroky
Namísto toho, aby poslední středo-pravá vláda prosadila zásadní změny, promarnila proreformní potenciál držený sto jedna poslanci a vystřílela jej spíše na dílčích krocích než na komplexních opatřeních. Pokud se však podíváme na zmíněnou zprávu, je třeba si uvědomit, že nejde o žádný protikrizový balíček, ale vlastně jen o další způsob, jak oddálit nutné reformy – například sociálního systému a mandatorních výdajů obecně.
Diskuse by neměla být vedena o tom, zda bude deficit 150 nebo 160 miliard korun, ale o tom, jak v co nejkratší době stabilizovat hospodaření státu a nepřipustit další obrovské zadlužování této země. Každému přece musí být jasné, že pověstný uhelný kámen neleží na příjmové stránce rozpočtu. Zásadním problémem naší ekonomiky přece nejsou daně. Stačí se podívat na mezinárodní srovnání. A zjistíme, že vysoké daně nechrání před vysokými deficity, protože i země s nízkými daněmi mohou hospodařit s přebytkem. Problém není ani v investičních výdajích státu. Skutečný problém tkví v jeho běžných výdajích. Pokud to se záchranou českého hospodářství a státního rozpočtu myslíme vážně, musíme přistoupit k zásadním krokům.
K opatřením, jež jsme například v Praze provedli v době hospodářského růstu a z nichž teď jen těžíme.
Praha vzorem
Dle vzoru hlavního města Prahy by měly začít personální, procesní a organizační audity nejen na ústředních, ale i na místních státních úřadech. A měla by být konsolidována dluhová služba. Praha v době krize neschvaluje deficitní rozpočet, ale naopak vyrovnaný. A navíc takový, který snižuje celková zadlužení města meziročně téměř o 25 procent – 6,9 miliardy korun. Především – což je obtížné přiznat – bude nutné sáhnout na mandatorní výdaje.
Nemůžeme se tvářit, že žít na dluh je normální a běžné. Budeme muset přistoupit k reformě důchodového systému, dotáhnout do konce reformu zdravotnictví a začít vážně diskutovat nad reformou vysokého učení. Pouze tyto kroky nám pomohou odvrátit hrozbu státního bankrotu a ničivé ekonomické krize.
Na křižovatce
Česká ekonomika a současně i politika jsou na křižovatce. To, díky čemu jsme doposud rostli – nízké mzdy, masivní příliv zahraničních investic a následná dynamika celého středoevropského regionu – se pomalu vyčerpává. Byli jsme úspěšní. Nyní jsme se však dostali na vrchol úspěchu definovaného na základě vyjmenovaných faktorů růstu. Dostali jsme se do bodu, v němž můžeme ještě chvíli relativně slušně „přežívat“. Pokud však nechceme zažít další pád, budeme si muset pro sebe vybrat další pokračování cesty.
Cesty začínající u polykání hořkých reformních pilulek, které nás nabudí novou vnitřní energií a zajistí prosperitu i pro další generace.
K takto rozsáhlým reformám však můžeme dospět pouze s vládou opírající se o silný politický mandát, jenž není definován většinou jednoho hlasu. Domnívám se proto, že společně se zásadními ekonomickými reformami musejí přijít i reformy politického systému, umožňující nám na základě změny volebního systému definovat silnou vládní koalici.
Koalici schopnou prosadit klíčové změny nutné pro nastartování růstu českého hospodářství. *
Přínosy
Co je na záchranném balíčku ministra financí Eduarda Janoty pozitivního?
* Za prvé víme, že máme nestranného ministra financí.
* Za druhé nám dal jasný signál, že i čeští poslanci dokážou být velmi akceschopní a kooperativní.
* Je to jeden z mála náznaků, že by se česká politická scéna mohla aspoň částečně uklidnit.
* Další pozitivní zprávou je, že snižuje schodek státního rozpočtu o 70 miliard korun.
Vzor
* Dle vzoru hlavního města Prahy by měly začít personální, procesní a organizační audity nejen na ústředních, ale i na místních státních úřadech.
* Měla by být konsolidována dluhová služba. Praha v době krize neschvaluje deficitní rozpočet, ale naopak vyrovnaný.
* Navíc takový, který snižuje celková zadlužení města meziročně téměř o 25 procent – 6,9 miliardy korun.
Pokud nechceme zažít další pád, budeme si muset pro sebe vybrat další pokračování cesty
