PČR a soudy mají nový problém

Zdeněk Jemelík

Všichni, kdo s napětím očekávali přeplnění věznic jako následku novelizace trestního zákona, podle které je od 1.1.2009 nenastoupení výkonu trestu trestným činem, si zatím oddechli. Žádné fronty se před branami věznic nevytvořily, „vyhýbači“ změnu zákona ignorují a naopak jejich počet dále mírně stoupá. Z hlediska okamžiku to je úlevná skutečnost. Naše věznice jsou s více než 20 tis. vězni naplněné na 106% kapacity. V krizové situaci mohou nouzově ubytovat až 22 tis. vězňů, takže příval 7 tisíc nových chovanců by vyvolal katastrofu, provázenou nárůstem nebezpečí vzpour. S nástupem všech „vyhýbačů“ ovšem nikdo nepočítal. Jsou mezi nimi i ti, kteří mají odklad nástupu legálně povolen soudem nebo čekají na rozhodnutí o podání žádosti, další vyměnili vzduch vlasti, cezený mřížemi, za svobodné povětří ciziny a v brzké budoucnosti se nevrátí.

Musíme nicméně počítat s tím, že je mezi nimi určitý počet takových, kteří nenastoupili programově. Někteří proto, že se cítí nespravedlivě odsouzeni a domnívají se, že na svobodě mají větší prostor pro nápravu křivd, jichž se na nich dopustily orgány činné v trestním řízení. Těm osobně přeji mnoho štěstí v jejich snažení. Ale mimo nich se vyhýbají trestu i odsouzení, kteří jsou natolik otrlí, že pár měsíců navýšení trestu za nenastoupení je nevzrušuje, a na ostatní výhody, které by nenastoupením ztratili, jako recidivisté stejně nemají nárok. Určitě jsou mezi nimi pachatelé loupeží a jiných násilných trestných činů, jejichž volný pohyb po ulicích našich měst a obcí je vážnou hrozbou osobní bezpečnosti pokojných občanů a jejich majetků.

Zákon, jenž nerespektuje cílová skupina, proti které je zaměřen, je zbytečný. Má-li mít jeho vydání smysl, musí být poslušnost vynucována. Soudy by proto měly prověřit, jak aspoň odsouzení za násilné trestné činy splnili příkazy k nástupu trestu a požadovat po PČR, aby „vyhýbače“ dopadla a dodala do výkonu. Ministr vnitra by neměl dále trpět stav, kdy na „pátracích“ internetových stránkách PČR „visí“ i několik let nenastoupivší odsouzení, kteří se volně pohybují po ČR. Na druhé straně soudy by měly být vstřícnější k žádostem o povolení obnovy procesů a s nimi spojeným žádostem o odklad nástupu trestu, aby ze seznamů hledaných zmizeli ti, jimž orgány činné v trestním řízení ublížily. Že takoví u nás nejsou? Určitě by se našli, kdyby se chtělo. Nedávno byl odsouzen za 36 prokázaných vražd ruský sériový vrah Sergij Tkač. Za deset z nich byli již dříve odsouzeni nevinní lidé. To je vyjádření míry neomylnosti ruských orgánů činných v trestním řízení. Máme důvod si myslet, že jejich čeští kolegové pracují lépe? Obávám se, že nikoli a neprolomitelnost soudního rozhodnutí je posvátná kráva, která znamená pro mnoho státních zástupců a soudců více než klidné svědomí.

Může mi být vytýkáno, že rozlišuji mezi pachateli násilných trestných činů a těmi ostatními. Jako laik si to mohu dovolit. „Ti ostatní“ nepředstavují bezpečnostní riziko pro obyvatelstvo, takže považuji za správné přistupovat k nim velkoryse, protože kromě toho, že pobytem na svobodě nikoho neohrožují, mohou mezi nimi být oběti justičních přehmatů a zločinů. Vím, o čem mluvím: dnes nastoupil do výkonu trestu odsouzený, který se nástupu vyhýbal několik let, z toho poslední dva roky v malém městě, kde byl přihlášen k trvalému pobytu a kde ho zná spousta lidí, včetně policistů. Jeho fotografie visí na stránkách PČR. Mám důvod se domnívat, že byl odsouzen za trestnou činnost jiného člověka. Na svobodě zanechal tři děti, jež se narodily během jeho trestního stíhání, které probíhalo v letech 1991- 2003, a bylo obnoveno stížností ministra spravedlnosti pro porušení zákona z r. 2006. Na jeho uvěznění bych jako laik nespěchal, protože šlo o nenásilnou trestnou činnost a pokusy o nápravu původního řízení pokračují.