Senátní fraška

Luboš Zálom

Úterní debata mezi prezidentskými kandidáty Švejnarem a Klausem, která se konala v Senátu v senátním klubu sociálních demokratů, očividně měla jeden jediný účel: v jednom šiku se sesypat na Václava Klause a pokud možno jej vhodně cílenými otázkami zesměšnit a ponížit před televizními, a zároveň vyzdvihnout údajnou, mnohokrát prohlašovanou převahu Jana Švejnara, jehož názory sice málokdo zná, ale pro mnoho lidí je nejlepším prezidentským kandidátem na celém světě - z jediného důvodu: není to Václav Klaus. Otázky, kladené levicovými senátory, byly záměrně voleny tak, aby ukázaly údajně konfliktní a extrémní Klausovy názory na jedné straně, a na druhé údajně rozumné a umírněné vize Jana Švejnara. Václav Klaus však celou frašku zvládl s převahou. Naopak Jan Švejnar se projevil tak, jak se o něm zatím dalo spíše tušit - jako ochotný kašpárek levicových politiků, jejichž hlavní motivací je nebetyčná nenávist ke Klausovi.

Klausovy názory jsou dlouhodobě stálé a konzistentní, a pro toho, kdo jen trochu politické dění sleduje, není nutné, aby se musel zevrubně seznamovat s Klausovými názory na Evropskou unii, globální oteplování nebo úspěch transformace české ekonomiky. Klausova přítomnost na setkání měla očividně pouze nahrávat Janu Švejnarovi.

Jan Švejnar se ukázal jako typický liberální politik - jenomže liberální v americkém slova smyslu. Možná to je důvodem, proč někteří čeští novináři ve svých článcích pokládali Švejnara za ekonoma s pravicovými názory. Americký význam pojmu liberál však, jak známo, znamená pozici spíše v levé části spektra, a i postoje, které Jan Švejnar v Senátu představil, jsou velmi levicové, a srdce sociálně demokratických senátorů nad nimi jistě radostně plesala.

Například Švejnarovo odmítnutí rovné daně a jeho podpora daňové progresi je samozřejmě velmi levicovým, egalitářským postojem. Švejnar se jej snažil obhájit tím, že tržní ekonomika klade na jednotlivce velmi vysoké nároky, a může se stát, že navzdory všem snahám jednotlivec neuspěje. Podle něj tak rostou ve společnosti neblahé sociální rozdíly a je nutné, aby byla část financí odčerpána od bohatých směrem k nízkopříjmovým skupinám obyvatel. Čili, jinými slovy, bohatým nesmí být dovoleno bohatnout příliš mnoho, a jejich schopnost vytvářet hodnoty je užitečná pouze jako zdroj pro daňové konfiskace. Na rozdílech mezi příjmy jednotlivých lidí však není nic špatného - stejně jako existují rozdíly ve všech schopnostech jednotlivců, mají i rozdílné schopnosti vytvářet hodnoty. A jediná osoba, která má mít příjem z vytvořených hodnot je ta, která je vytvoří. Zdanění produktivních lidí ve prospěch těch méně produktivních je pouze obyčejnou krádeží. Představa, že ve společnosti existuje nějaké konstantní množství hodnot, které už jsou vytvořené, a někteří šťastnější si z této hromady pouze pro sebe nelítostně a bezohledně usurpují větší díl, než jim náleží, je kolektivistická.

Kolektivistický je i Švejnarův pohled na celkové směřování ekonomiky a daně. Jak řekl, globalizovaná ekonomika přináší mnoho dobrého, a může přinést všem občanům nesmírný užitek. Z této představy vyplývá, že hodnoty vyprodukované ekonomikou patří celé společnosti, a je nutné je rozdělit mezi všechny zúčastněné občany, rovně a "spravedlivě." Jediný skutečně spravedlivý přístup však znamená ponechat hodnoty v rukách konkrétních jednotlivců, kteří je vyprodukují. Vše ostatní je loupež za bílého dne a loupež zůstane loupeží, bez ohledu na to, jestli pro někoho je Jánošík mravním ideálem. Švejnar však obhajuje progresivní zdanění příjmů tím, že chudší člověk potřebuje další korunu daleko více, než člověk bohatý. Jako ekonom by však měl vědět, že hodnoty různých lidí jsou navzájem nesouměřitelné (pravda, Švejnar není představitelem "rakouské školy"), a proto není možné určit, že vyšší zdanění není pro jednotlivce vážnou ztrátou. Nehledě na to, že údajnými potřebami některých lidí není možné obhájit konfiskaci cizího majetku.

Samozřejmě, že ani Václav Klaus nikdy nezpochybňoval právo státu vybírat daně a provádět sociální politiku (a je potřeba hlasitě říkat, že stát toto právo nemá), ale jeho pravicové pojetí této problematiky, které říká, že daně mají být malé a co nejvíc peněz se má nechávat lidem v kapse, je v dnešní politice, které vládnou představy o "sociální spravedlnosti" a státem vynucované "solidaritě", přijatelné.

Opakovaně zaznělo, že prezident má být především morální autoritou. To je jistě pravda. Je však otázkou, jakou morálku mohou mít na mysli levicoví senátoři, kteří si přejí, aby úspěšní byli za svou produktivitu trestáni vyššími daněmi. Nebo jakou morálku může vzývat odborářský boss, senátor Milan Štěch, který požaduje, aby odbory mohli kdykoliv vydírat majitele firmy a poškozovat jej hrozbami stávek. Nebo má být prezident morální autoritou ve smyslu slov jiného socialistického politika, komunistického poslance Vondrušky, bývalého nechvalně proslulého tyrana politických vězňů, který prohlásil, že morálka je stejně jen bezobsažným a prázdným pojmem? Podobná dávka levičáckého pokrytectví se skrývá v neustálém vyzdvihování Švejnarovy nadstranickosti. Není těžké domyslet, že volání socialistů po nadstranické hlavě státu je pouze zoufalou snahou zakrýt fakt, že sociální demokracie nebyla dosud schopná nechat ve svém střed vyrůst důstojného stranického prezidentského kandidáta. Ve skutečnosti však nadstranický prezident, pokud má být zvolen poslanci politických stran, pokud má být navržen stranami zastoupenými v parlamentu, a pokud má být ústavním činitelem na vrcholu stranicky prováděné politiky, nemůže už z logiky věci nikdy být nadstranický. Volání po nadstranickém prezidentu je pouze snaha nalézt pokud možnost co nejvíce povolnou loutku, která bude poslušným nástrojem politiky některé z parlamentních stran. Prezident samozřejmě musí znát limity své funkce - jde o jeho vlastní odpovědnost k funkci, kterou zastává. Neznamená to však, že náplní jeho práce je pouze kývat a projevovat jen postoje předtím schválené jakýmsi parlamentním konsenzem. Václav Klaus, i když sám sebe nadstranickým prezidentem nazval, samozřejmě nadstranickým nebyl, stejně jako jím nebyl před ním Václav Havel; limity prezidentské funkce však nepřekročil.

Švejnar o sobě sám v úvodní řeči prohlásil, že nabízí svou schopnost sjednocovat. Můžeme si jen domýšlet, zda tím byla myšlena právě nadstranickost - ve skutečnosti by však bylo stejně dobře možné si pod touto schopností představit snahu dosahovat konsenzu za každou cenu, neprovokovat, neprojevovat vyhraněnost, naopak pragmaticky měnit své názory, a mezi dobrou a špatnou cestou si vybrat zásadně tu prostřední, bez ohledu na prokazatelnou správnost té dobré. A je velmi pravděpodobné, že právě takovéto jednání by bylo tím ideálem nadstranickosti, který si levicoví poslanci tak přejí.

Několikrát byla senátory i Švejnarem zdůrazněna extrémnost Klausových postojů, jako by snad měřítkem, jak posuzovat jejich správnost nebo mylnost bylo to, jak moc se vzdaluje nebo přibližuje k názorovému mainstreamu. Klausovi oponenti se neobtěžovali dokazovat, zda jsou jeho názory na nesmyslný boj se zemským klimatem zásadně špatné, namísto toho stačilo jen posměšně poznamenat, že tyto názory jsou kuriózní, extrémní a naprosto menšinové mezi laickou i odbornou veřejností. Škoda jen, že se nikdo neodvážil zareagovat, když Klaus připomněl památnou sázku mezi Julianem Simonem a Paulem Ehrlichem a prohlásil, že je ochotný se stejně jako oni vsadit, že za pár let o problematice globálního oteplování ani neuslyšíme. Znamená nepřijetí této výzvy žádným ze sociálně demokratických senátorů nebo Švejnarem samým, že ani oni si nejsou environmentalistickou propagandou příliš jisti?

Je pravdou, že Klausovy názory jsou v mnohém extrémní - vymezují se proti stádu, které se, pod vlivem údajných vědeckých, politických a morálních autorit, strachují o zemské klima, pokládají centralizaci Evropské unie za jedinou záruku míru a prosperity, vzývají módní -ismy. Když odhlédnu od Klausových obecných politických zkušeností, je pro mě právě jeho vyhraněný postoj ke zhoubnému vlivu humanrightismu, environmentalismu, NGO-ismu, multikulturalismu, europeismu a dalších myšlenkových (nebo spíše antimyšlenkových) směrů jedním z hlavních důvodů, proč si právě jeho osobu přát jako hlavu státu pro další funkční období, a proč si ho pro tyto myšlenky, které zastává navzdory hlasitě křičící většině, vážit. Což neznamená, že je ideálem, který by snad opravdu důsledně zastával myšlenku volného trhu, malého státu, kapitalismu a svobodné společnosti. V současné době je však tou nejlepší volbou - narozdíl od socialistům podlézajícího Jana Švejnara, jehož postoje musí být pro každého pravicově liberálně založeného člověka nepřijatelné.

Směšná senátní diskuze tedy snad měla alespoň ten kladný efekt, že socialistický kandidát otevřeně (možná otevřeněji, než sám chtěl) své smýšlení a svoji politickou příslušnost ukázal.