Je možné anonymní křesťanství?

Žaloudek Petr

I když se nám to možná nelíbí a rádi bychom zůstali někde v koutku, v tichosti a skrytosti, nemyslím si, že jsme jako křesťané povoláni k tomu, žít v anonymitě. Ať se podíváme kamkoliv, je na první pohled zřejmé, že nežijeme ani v anonymní době, ani v anonymním prostředí. Žijeme v době ovládané médii. Omezím se teď jen na území České republiky.

My všichni si děláme buď starost o zdraví Václava Havla, anebo je nám to lhostejné. Sympatizujeme s Klausem, když nadává na EU, anebo jsme proti němu. Zastáváme se Paroubka, anebo naopak, vadí nám Topolánek, anebo ho chválíme. Když otevřeme jakékoliv noviny, všude na nás čumí “celebrity” rozpitvávané žurnalisty od A po Z. Když si zapneme rádio či pustíme televizi, tak až na pár ojedinělých výjimek tzv. vzdělávacích pořadů vše se točí jen pořád kolem toho, jak to vidí ten či onen slavný herec, zpěvák, sportovec, jejich názory hltáme, jako by to bylo životodárné jídlo, a přitom se ve většině případů jedná o typy lidí, kteří pro pokrok lidstva nic neznamenají. Je pro nás důležitější, jaké spodní prádlo, či jaké číslo bot ten-který “slavný” člověk nosí, než to jak se vede našemu blížnímu, který možná čeká na dobré slovo, potěchu či povzbuzení. V každém showbyznysu musí být nějaký známý clověk. Jsme tím vším již tak zblblí, že jen málokdo z nás má na věc, někdy se jedná dokonce o malichernosti, svůj vlastní názor. A tomuto trendu se nevymyká ani katolická církev. Je tak důležité, co řekl ten či onen biskup, či kněz, co napsal ten či onen duchovní autor. Chrlí se knihy Anzelma Grüna, Halika, poslouchá a čte se Svatošová, Kodet, Lachmanová. Ten, kdo o duchovním životě něco ví, ví taky, jak tězko, v bolestech a pomalu se rodí něco dobrého, skvělého a jsou to většinou ojedinělé publikace...

Ale ať je to jakkoliv, ať si každý publikuje a píše co chce – to, zač já celý život bojuji – je nebýt anonymní, být autentický, být živý. Před několika léty vyšla má kniha: ”Myšlenky během ozařovací terapie”, ve které přináším fotografie 50 lidí postižených rakovinou a jejich stručné myšlenky, vyjadřující to, co cítí. Kolem nás žije tolik nádherných osobností, tichých, nemluvících, ale přesto úžasných. Proč si jich nevšímáme? Proč je nám milejší exotika, jiní, vzdálení, proč nejsme jeden pro druhého zdrojem informací, povzbuzení, potěchy? Není právě to podstata křesťanství, být jeden pro druhého živým svědkem?


Děkuji za poroznost

ThLic. Petr Žaloudek, 11.2.2009

Žaloudek Petr
ThLic. Peter Žaloudek sa narodil v roku 1958 v Žiline, od roku 1983 žije vo Viedni. Za totality pôsobil v slovenskom katolíckom podzemí, spoluorganizoval pašovanie náboženskej a duchovnej literatúry a premietanie vtedy zakázaných filmov a diaprednášok s náboženskou tématikou. Po nútenom odchode do emigrácie vyštudoval v Ríme teológiu a niekoľko rokov pôsobil vo Viedni ako kňaz. Neskôr sa oženil a od roku 1991 pracuje ako rádiologický laborant na jednej z viedenských kliník.
Osobní stránky