Soudní persekuce otců se stupňují

Radim Lhoták

Kdo nepoznal postup české justice ve věcech opatrovnického řízení proti otcům, těžko si dokáže představit, jakých zločineckých praktik se může od našich soudců dočkat. Ve svých persekučních snahách ponížit otce povinné výživou na úroveň otroků neváhají postupovat v rozporu se zákonem. Pod hrozbou trestního stíhání a věznění nutí genetické otce potýkat se s existenční nouzí a platit na své často nezvedené a matkami ukradené děti neslýchané částky výživného, ne podle reálných možností, jakými takový muž disponuje, ale podle nařízeného a zcela fiktivního výdělku, kterého je podle představ zběsilých justičních úředníků stíhaný nešťastník schopen dosáhnout.

Jste dospělá dcera svého výživou povinného otce a nechce se Vám pracovat ani namáhat studiem na vysoké škole? Chcete si užívat bezpracného mládí a nechat se při tom živit svým genetickým otcem bez toho, aniž byste se ho musela na cokoliv ptát? Rada je jednoduchá: Zapište se na libovolnou střední školu s pokud možno nejnižšími požadavky na Vaše schopnosti a choďte do školy jen tak často, aby na Vás nezapomněli. Rok dva se Vám podaří s trochou šikovnosti, s předstíranou churavostí a s pár fingovanými omluvenkami na škole vydržet. Pokud Vám vedení školy nepotvrdí prospěch, opakujte ročník. Když Vás po třech či čtyřech letech vyhodí, přihlaste se na novou školu znovu do prvního ročníku. Tak to můžete opakovat až do 26 let Vašeho věku. Pokud se otec zdráhá Vás při takovém lajdáctví podporovat, dejte na něho trestní oznámení a zažalujte ho u soudu o zvýšení výživného. Ničeho se nebojte, justice je na Vaší straně a Váš úspěch bude o to větší, když se domluvíte se svojí matkou, aby nepracovala v řádném pracovním poměru, zařídila si neprokazatelné příjmy a registrovala se na úřadu práce jako nezaměstnaná. Sociální příspěvky státu Vám budou ještě dobrým přilepšením k tučným alimentům, které soud vyměří otci, aby vyrovnal sociální potřebnost Vás i Vaší matky. Nakonec zbude dost i na ni a z otce si uděláte justiční mocí přidělenou dojnou krávu.

Svoje tvrzení mohu doložit konkrétním případem opatrovnického řízení, v němž sám již 5 let bojuji s justiční mocí ve své vlastní zemi. Nu ano, mám dceru, kterou jsem za celý její život viděl pouze u soudu po dovršení 18 let jejího věku. Předtím jsem tamtéž vídával její matku. Styk s dcerou nebyl možný. Matka Alena Lhotáková patří mezi profesionální podvodníky a příživníky. Za celý svůj život nebyla kromě asi dvou formálních pracovních poměrů, ne delších než jeden rok, nikdy zaměstnána. Příživnický způsob života je jejím životním cílem a k témuž cíli vychovávala i svoji dceru Karolinu. Pro zlé jazyky bych rád uvedl, že matku jsem pojal za manželku ve stavu mého naprostého obelhání a smyslového selhání. Nevěděl jsem, že nepracuje, nevěděl jsem, že krade a fetuje, nevěděl jsem, že vydírá kde koho, nevěděl jsem, že nemá ani střední vzdělání a rovněž jsem netušil, že jejím jediným cílem bylo pořídit si dítě sama pro sebe. Rozvod po roce manželství a mém prohlédnutí nad početím vítězné maminky byl nutným i očekávaným důsledkem. Je to ovšem již dávno, a mé dceři, na níž svůj genetický podíl musím bohužel připustit, je nyní 24 let.

Jak jsem již řekl. Poprvé jsem ji spatřil u soudu těsně po její dospělosti. Seděla v soudní lavici vedle své matky a oslovovala mě pane Lhoták. To bylo před šesti lety a tehdy ještě poctivá soudkyně moji dceru pokárala a vyžádala si s ní rozhovor mezi čtyřma očima. Doznívaly ještě doby, kdy justice měla snahu urovnat vztahy mezi rodiči a dětmi v souladu s morálním přesvědčením, že rodičovství je o úctě dětí k rodičům a zájmu rodičů na jejich prospěchu. Nebudu lhát, když řeknu, že jsem byl připraven ujmout se své opožděné otcovské role a s dcerou se domluvit na způsobu našeho budoucího vztahu včetně její podpory při přípravě na budoucí povolání. Navštěvovala totiž druhým rokem konzervatoř a já jako otec se vřelým vztahem k hudbě jsem k ní zahořel jistou sympatií. Po návratu do soudní síně moje dcera přislíbila soudkyni, že se na mě ihned obrátí a při vzájemném setkání dcery s otcem se mnou vstřícně domluví přijatelné podmínky našeho vztahu. Dal jsem jí na sebe telefon a všechna kontaktní spojení. Sama údajně spojení na svoji vlastní osobu neměla v paměti ani u sebe a nemohla mi je na místě sdělit. Předmětný spor mezi mnou a matkou tak skončil dohodou za asistence soudu a právě dospělé dcery.

Čekal jsem rok a nic. Asi se vykašlala na studium i na mě, říkal jsem si. Po roce na mě přišlo trestní oznámení pro zanedbání povinné výživy. Zaplatil jsem tedy roční výživné zpětně na adresu dcery udanou prostřednictvím konající policistky. Následoval soudní návrh mé dcery na zvýšení výživného z původních 2,5 tisíc Kč na 8 tisíc Kč měsíčně. Soudní pře o zvýšení výživného trvala další rok. V té době Karolina opakovala třetí ročník na konzervatoři s tím, že předchozí rok nebyla ani klasifikována údajně pro rozsáhlé školní absence ze zdravotních důvodů. Než stačil soud vynést rozsudek, milou dcerušku vyloučili z konzervatoře pro podvody a hrubé porušování školního řádu. Na konzervatoři tak v blahé nečinnosti strávila čtyři roky. Součástí jejích podvodů bylo, že předstírala různé nemoci a falšovala úřední razítka na svých omluvenkách, což bylo dokonce předmětem vyšetřování policie na popud ředitele školy a městského úřadu pro Prahu 10. Nic z toho ovšem neodradilo nevábnou soudní úřednici mračící se na mě za soudní stolicí v opatrovnickém řízení, aby si nepočkala, až si milá Karolina najde jinou školu, kam nastoupí znovu do prvního ročníku. Tou vyvolenou přestupní stanicí se stala střední evangelická škola, jako příslovečně smířlivý a dobročinný ústav pro neschopné lajdáky.

Sled následujících událostí byl famózní.Verdikt soudu po tomto bohulibém uhnízdění zbloudilého ptáčátka zněl: Výživné se zvyšuje na částku 5 tisíc Kč a to dva roky zpětně s povolením splátek takto vzniklého dluhu ve výši 2 tisíce měsíčně. Tím se celková částka mé vyživovací povinnosti vyšplhala na 7 tisíc Kč. Není bez zajímavosti, že ony dva roky nazpět představují tytéž dva roky, kdy oprávněná studentka vůbec nechodila do školy a nebyla ani klasifikována, což bylo také jedním z důvodů jejího vyloučení. Řekl jsem si, to tedy ne, a byl jsem připraven podat rozohněné odvolání proti tak nemravnému a nespravedlivému rozsudku. Chyba lávky, neobdržel jsem právoplatné písemné rozhodnutí soudu. Tedy lépe řečeno, na moji adresu nepřišlo nic a můj právní zástupce obdržel rozsudek bez podpisu a bez razítka jako neověřený text nemající náležitosti právní listiny. Já bych si takového nedostatku ani nevšiml. Můj přítel právník je ovšem odborník a domáhal se nápravy až u předsedy soudu pro Prahu 4. Marně. Mezi tím prošla lhůta na podání opravného prostředku (odvolání) a soud v rozporu se zákonem přiřkl zmíněnému rozsudku právní moc.

Kdo si myslí, že se z takového pochybení soudu rozpoutala pěkná mela, hluboce se mýlí. Právně i zákonem podložená odvolání mého právního zástupce skončila až u ústavního soudu, který se všemi nižšími instancemi jako složka pravé mafiánské organizace podržel basu. Podle ústavního soudu se nic nestalo a naši stížnost na nezákonný postup justice zamítl. Ještě před tím jsem však byl bez soudu odsouzen k odnětí svobody na dobu čtyř měsíců s odkladem na dva roky, protože jsem se odmítl nařízené výši výživného podvolit. Když říkám bez soudu, mám tím na mysli současnou justiční praxi, kdy vás soud pouze na základě trestního oznámení a zahájeného trestního stíhání odsoudí do vězení. Soud vám zašle trestní příkaz a vy máte dodatečně možnost podat proti takovému rozsudku odpor. Teprve potom soud nařídí jednání a je vám dán prostor se obhajovat, v opačném případě máte smůlu. Pokud to nestihnete do osmi dnů od obdržení trestního příkazu nebo si příkaz nevyzvednete, jste vinen a jdete do vězení. Tomu tedy říkám presumpce viny jako řemen. Já jsem odpor podal v termínu a dlužné výživné raději zaplatil s využitím paragrafu o účinné lítosti. Komu by se chtělo do vězení? Výsledek byl, že jsem nakonec já musel politovat svého nemravného jednání, aby spravedlnosti podle představ justice bylo učiněno zadost.

Nejsem člověk, který se jen tak vzdá, pokud jsou ohrožena jeho práva a nárok na spravedlivé zacházení. Podal jsem proto soudní návrh na zrušení výživného, vždyť se dceruška evidentně řádně nepřipravuje na své budoucí povolání a je nad slunce jasné, že mě chce vydírat do zákonem stanoveného věku 26 let. Rozhodnutí soudu znělo: Zamítnuto, s odůvodněním, že nekalý záměr oprávněné nebyl prokázán, neboť toho času žalovaná řádně studuje na střední evangelické škole. Následné odvolání k městskému soudu skončilo stejným rozhodnutím: Zamítnuto. Podal jsem tedy návrh na snížení výživného s odkazem na jeho nepřiměřenost, na okolnost, že oprávněná řádně nestuduje, a na nezákonné nabytí právní moci předchozího rozsudku. Výsledek: Zamítnuto s odkazem, že na mé straně nedošlo od posledního zvýšení vyživovací povinnosti k závažné změně poměrů. Nyní jsem v odvolacím řízení. Dceři Karolině se daří postupovat do vyšších ročníků evangelické školy, kam sice dochází jen sporadicky, absencemi a omluvenkami se to u ní jen hemží, ale v pololetí vždy složí zkoušky s vyhovujícím prospěchem. Jaký křesťanský altruismus! Až skončí tuto školu, údajně se bude věnovat výchově sociálně slabých a opuštěných dětí. Bůh uchovej. Ona jim bude vskutku tím nejlepším morálním vzorem, jakého si mohly přát. Já tomu ale nevěřím. Jsem přesvědčen, že před ukončením 26 roku své přípravy na budoucí povolání si zajistí podvodné lékařské potvrzení o tom, že nemůže pracovat a vykonávat své povolání ze zdravotních důvodů. Vznikne jí tak nárok na výživné i po zákonem stanovené věkové hranici, který patrně soudy s radostí potvrdí.

Jaký z toho plyne závěr? Být otcem dnes znamená podepsat si celoživotní ortel, jímž se muž stává předmětem vydírání ze strany matky, následně dospělých dětí a obětí cynické soudní persekuce. V opatrovnickém řízení nemá nejmenší šanci se bránit a je odkázán na moc soudů bez možnosti účinného odvolání. Nikdo ho neposlouchá, každý jeho argument zapadne jako šumění vody v rokli justiční inkvizice. Čím více se brání, tím tvrdší teror ze strany justice je na něho vyvíjen. Jediná cesta by asi byla soudce podplatit. To by se ale to výživné dost prodražilo a nakonec by otec mohl skončit v pasti trestního stíhání tak jako tak. Kam tedy s vlastní hrdostí a morálním přesvědčením? Odpověď zní: Na hnůj nebo do vězení. Vyberte si. Co je lepší? Být označen za trestance, nebo se cítit jako ponížený a poražený otrok ve vlastní zemi?