Opravník omylů o českých emisích
Martin Říman
30.05.2007, MF DNES
Rozhodnutí vlády o žalobě vůči Evropské komisi ve věci množství přidělených povolenek na emise CO2 je doprovázeno debatou, která je poznamenána řadou nepřesností a mýtů.
Omyl první. Média nikdy neopomenou zprávu o emisích oxidu uhličitého doprovodit obrázky ošklivých čadících komínů. Používají slova jako škodliviny, znečištění. Někde jsem zaslechl slovo "špindíra". Je zapotřebí posté opakovat, že CO2 je bezbarvý plyn prostý zápachu a nemající na člověka žádný vliv.
Vždyť my sami tento plyn vydechujeme a bez něj by na Zemi neexistoval vůbec žádný život. Je to vpravdě životodárná sloučenina. Tvrdit, že emisemi CO2 znečišťujeme životní prostředí, pod čímž si každý představí mrtvé stromy, řeky, nedýchatelný vzduch, je účelová manipulace. Existuje jeden jediný důvod, proč se jeho emise začaly v posledních letech regulovat, a tím je tzv. globální oteplování. Jde totiž o skleníkový plyn. Vliv člověka na tento jev, a především na to, zda mu jsme schopni bránit, je velmi diskutabilní. Koneckonců EU je jedinou větší skupinou lidstva, která emise tohoto plynu omezuje. A přitom její podíl činí jen necelých 15 procent (Podíl ČR je 0,5 procenta.) Omyl druhý. Zastánci co nejpřísnějších limitů argumentují, že Česká republika je jedním z největších emitentů CO2. Ano, emitujeme (na hlavu) více emisí než třeba Švédsko, ale zhruba stejně jako Belgie nebo Holandsko. Je to dáno strukturou ekonomiky a zejména způsobem výroby elektrické energie. Švédové mají prostě to štěstí, že díky svým přírodním podmínkám mohou vyrábět padesát procent elektřiny z vody. My sotva čtyři. Švédové přitom nejsou žádní šetřílkové. Při počtu obyvatel 8,5 milionu spotřebovávají dvakrát více energie než my.
Omyl třetí. Je zvláštní poslouchat ekonomické analytiky nebo novináře, jak jedním dechem chválí příchod dalších velkých investorů, například automobilek do země, a zároveň kritizují snahu získat pro tento rostoucí průmysl větší prostor, co se týče emisí. Jen Hyundai zvedne podle odhadů spotřebu energie o dvě až tři procenta.
Radujeme se z růstu průmyslové výroby o dvouciferná čísla, ale nechceme si připustit, že to má své důsledky, které jaksi nechceme slyšet. Podíl průmyslu na HDP vzrostl jen za poslední rok o jeden procentní bod a jsme dnes nejprůmyslovější zemí vyspělé Evropy. Je paradoxní, že když ministr průmyslu nad těmito čísly nejásá nadšením, je označen za podivína. Ale když tato fakta vezme na vědomí a snaží se pro takto nastavenou strukturu ekonomiky získat potřebné povolenky, je nazýván zpátečníkem, který neví, kde je moderní budoucnost. Já jsem ty fabriky do republiky skutečně nepřivedl. Ale beru jako fakt, že tady jsou. Omyl čtvrtý. Nikdo ani na vteřinu nezapochybuje, že metoda, kterou Evropská komise použila ke stanovení limitů, může vykazovat vady. O rozhodnutích moskevského politbyra taky nikdo nediskutoval (je mi líto, že musím použít toto přirovnání, ale jako starší člověk, který zažil obé, mívám nepříjemné déja vu). Komise pro projekci tak komplexního jevu použila pouhé tři veličiny - jednu konstantu, tedy skutečné emise za rok 2005, a dvě neznámé proměnné - vývoj HDP do roku 2010 a jakýsi budoucí index uhlíkové náročnosti české ekonomiky (vypočtený na univerzitě v Aténách!). Nechci považovat za úmysl, že Holandsko, jehož růst HDP je cca třetinový proti našemu, dopadlo díky této metodě líp než my. A že odhady našeho růstu, pokud by byly použity údaje autorit, jako je Česká národní banka, ministerstvo financí nebo Český statistický úřad, by nám daly až o 3 miliony tun více. A proč všechen ten křik? Jde o peníze jako vždy. Národní limit se rozpočítá na jednotlivé podniky. Ty jej dostanou zdarma. Avšak pokud by jim nestačily, třeba kvůli růstu jejich průmyslové výroby, další si musí koupit. Minulý týden stály na trhu skoro 700 korun za tunu. To už je solidní tlak na konkurenceschopnost. Nezbývá než zopakovat, že Česká republika je a bude ještě hodně let na růstu průmyslu životně závislá.
