Mlhy na blatech aneb Klatova Oresteia

Josef Mlejnek

Letos na jaře jsem v Toruni na Kontaktu viděl drama Stanisławy Przybyszewské Případ Danton, které strhujícím způsobem nastudoval mladý polský režisér Jan Klata. Nyní na podzimním Divadle v Plzni jsem shlédl v jeho režii Aischylovu Oresteiu, která mne, pominu-li několik sugestivních scénických efektů (z mlhy vystupující postavy, ohnivá stěna apod.), eufemicky řečeno, nijak neoslovila. Jednak podobných „zdnešňujících“ pokusů bylo už v minulosti mnoho, jednak je v obou divadelních kusech zlo přítomno jinak, má specificky jinou podobu a hustotu a jeho obraz nelze patrně nastolovat stejným způsobem.
Po tragedii následovala v antickém dramatu satyrská hra. Důvod spočíval podle Theodora Haeckera v tom, že člověka na chvíli osvobozovala a posilovala, aby mohl znovu snášet tragiku, spočívající „v ještě se chvějící rovnováze viny a osudu“. U Klatova výkladu a pojednání Aischylova díla máme pocit, jako by zmíněná satyrská složka nečekala uctivě za dveřmi, ale utrhla z řetězu a více méně si hned od počátku podmanila celek. V jedné z polských kritik jsem se ostatně už dříve dočetl, že Aischylovo drama je Klatou natolik zesoučasněné, že se dá jen těžko mluvit o tom, že jsme svědky Aischylovy tragedie, ale že k nám promlouvá Klatova divadelní poetika, jež si na svůj sobě vlastní způsob čte antickou tragédii. A že z toho dokonce vzešla přímo magická vizuální hostina smyslů. To nemusí být jednoznačné plus: pokud mají přebujelé magické vizuální prostředky zakrýt, otupit základní poslání, vem je čert. Proč z geniálního díla z doby před dvěma a půl tisíci lety, které zjevovalo „starým“ mystérium jejich životů, spjaté s osudovými temnotami, dělat komiksový výcuc? Představení Oresteie běžně trvá více než čtyři hodiny, polský režisér pro své pojednání nepotřeboval ani polovinu času. Klatův výklad prý také odhaluje mechanismy, které ovládají současnou popkulturu a showbyznys. V antické tragedii vládu nad dušemi měli bohové a fatum. V naší době to údajně mají být média a politici. To je hodně vulgárně materialistické plácnutí do vody, simplifikace, sčítání hrušek s jablky – ale dosti přesně to vystihuje i Klatův posun. Naši předkové, včetně těch antických, nebyli o nic hloupější než my – dokázali také nahlédnout propasti, nad nimiž se chvěje křehká rovnováha věcí. Lišíme-li se od nich pouze tím, že nedokážeme a nechceme nahlédnout propasti za důmyslně měnlivým povrchem tzv. dnešnosti, není to pro nás dobré vysvěfčení. Chceme se jen podle Neila Postmana ubavit k smrti? Když režisér neobjede základní pravdu antického díla, nechť se potom Agamemnon vrací z boje v neprůstřelné vestě, nechť si Klytaimnéstra zapálí po vraždě cigaretu, nechť se scéna hemží figurkami z počítačových her a komiksů, nechť si Apollo „prožívá“ Robbieho Williamse – bude-li k tomu všemu dostatečný důvod. Obávám se, že si zde Jan Klata pouze trestuhodně zahýřil nedomyšlenými nápady.

Aischylos: Oresteia
Stary Teatr v Krakowie
Režie: Jan Klata. Scéna a světla: Justyna Łagowska, kostýmy: Mirek Kaczmarek, hudba a zvuk: Jan Klata a Rafał Kowalczyk, hrají: Anna Dymna, Jerzy Grałek, Małgorzata Gałkowska, Juliusz Chrząstowski, Anna Radwan-Gancarczyk ad.
Délka představení: 1 hod. 50 min.

Shlédnuto 13. září na festivalu Divadlo 2009 v Plzni.
Recenza vyšla v Divadelních novinách 16/2009

Josef Mlejnek