Pojďme se konečně probudit
Michal Simkanič
Nepochybuji o tom, že všichni eurosvazáci v těchto dnech začnou bít na poplach a vysvětlovat nám, že ti Irové vlastně neví, co dělají a že páchají kolektivní sebevraždu a tak všelijak podobně. I oni si ovšem musí přiznat nevyvratitelný fakt. Dvacet šest rádoby demokratických vlád razí doslova šílený názor, že prostě vědí lépe, co jejich vlastní občané potřebují a dokonce i to, co chtějí. V jedné jediné zemi, v té která ještě nedávno byla miláčkem Evropské unie a která toho přece od té EU tolik dobrého dostala, se lidé směli svobodně vyjádřit a najednou se vše bortí.
Už z prvních mezinárodních reakcí je zjevné, že všichni ti, které bruselská socialistická byrokracie živí a z našich peněz platí za to, že pomáhají pacifikovat své občany ve jménu jakéhosi evropského ducha, budou hledat cesty, jak tento problém odstranit či alespoň nebrat na vědomí – přesně v duchu staré anekdoty – zatáhneme záclonky a budeme dělat jako že jedeme dále. Přitom však existuje – obávám se, že jeden jediný způsob – jak se k celé věci postavit čelem, a to vypsat stejné referendum ve všech ostatních zemích. Pokud se tak nestane, je to definitivní krach posledních zbytků legitimity Evropské unie.
Ve své zemi jsme zažili padesát let prakticky nepřetržité totality – nejdříve fašistické a poté komunistické. V těch dobách hrstka členů nezrušitelné jedné strany také věděla lépe než vlastní občané, co tito vlastně chtějí a ve skutečnosti to byly jen čím dál směšnější loutky řízené nejdříve z Berlína a poté z Moskvy. V nejbližších dnech a týdnech se bude lámat chleba naší svobody a státní suverenity. Pojďme se konečně probudit a pro začátek alespoň pečlivě pozorovat, co ten který náš čelný politik vlastně vykládá. Teď se totiž budou dít věci daleko důležitější než milostné aféry předsedů stran či občasné porcování medvědů
