Svobodný jsem jak Ikarus
Jana Dědečková
Co tím chtěl básník říct. Obligátní věta v hodinách češtiny, kterou kantoři tak rádi pokládali před katedrou. Obligátní styl, kterým se v recenzích snaží s novým uměleckým dílem vyrovnat kritici a pořádají hlubokomyslné sondy do autorovy duše, hlavy, srdce, nezřídka i ledvin. Nedostatek vlastních prožitků, deficit empatie a vidění jen malý kousíček pod slupku potom končí v tak bombastickém titulku jako např. Příjemný, ale ne zásadní.
Nejsem hudební kritik, nemusím povinně napsat x počet znaků, abych si vydělala na chléb svůj vezdejší. Nemusím se ani zavděčit momentální „společenské objednávce“. Nemusím bezmyšlenkovitě plenit autorský text s cílem najít dostatečný díl pokory, díl úměrný novinářským očekáváním, vybuzeným předem štvavou kampaní. Mohu jen zavřít oči a stejně jako tisíce Nohavicových příznivců, poslouchat, vychutnávat, prožívat. Co cítil autor při tvorbě toho kterého verše, to se můžeme jenom domýšlet. Určujícím faktorem úspěchu je, co cítí posluchač. Při poslechu Ikara cítíte. Vracíte se proti proudu času, ale také zřetelně pulsujete s tepem doby. Je v něm vše od A do Z. Nejen o Nohavicovi. Vždyť, kdo z nás již tisíckrát nevzlétnul ke slunci, aby se s popálenými křídly řítil k zemi, kdo z nás tisíckrát obolavělý nevstával z popela, kdo z nás nemiloval, nepochyboval, nevzdoroval. Kdo z nás nikdy tiše nepolykal slzy, či v nočním tichu nehledal smysl života? Kdo to vše z Ikara neslyší a není-li povoláním zrovna šmok, musí být přinejmenším hluchý.
Nemá cenu rozebírat každou jednotlivou píseň. Každá v sobě nese zásadní výpověď o světě kolem nás. Světě, jenž je pokročilejší v technologiích ../ na četu ČT četují si s mačetami četné čety/ , ale stále stejný v mezilidských vztazích, postojích, stádním přijímáním sděleného /lidé se radují, jak je ta pravda prostá/ , v rychlých soudech /dobře mu tak, však on ví za co dostal/ a v novověké odvaze ukryté pod anonymním nickem internetových diskusí.
Zásadní je v Ikarovi výpověď o médiích, která z vás mohou udělat dalajlámu, stejně dobře jako hloupého valacha, čistého anděla nebo raracha, či jako kočku vás přibít na vrata, kde vás doslova mrazí ze závěrečného tatata tátátá tatata, které zní jako kulometná palba při popravě. Když si jen z poslední doby připomeneme, že během tři týdnů zde byl stvořen nový a moderní slušňák Jan Švejnar, musí vás nutně napadnout, že „správným zkomunikováním“ bychom si za nějaký čas mohli zatleskat i při vlastní popravě.
Ublížený Ikarus, jak uvádí některá z recenzí ? Ne. Bilancující, vzdorovitý, protestní, ano. Ale také vyrovnaný a vděčný osudu / a kdyby se někdo z vás na anděla ptal, tak mám jizvu na rtu, když při mně stál, a on při mně stál/ za zkoušky jimiž prošel, i za to čím ho obohatily. Ne vždy musíte až na vrchol hory, abyste poznali pravé přátele a skutečné životní hodnoty. Tu příležitost, být vystaven utrpení, projít zkouškou posílen a moci oddělit zrno od plev, nedostává v životě každý.
Nevím, milý Jarku, kolik novinářů, kterým zarputile nedáváš akreditace na své koncerty, potěšíš svým Ikarem. Možná by v zájmu své důležité profese spíše přivítali, kdyby ses řídil radou slušných tohoto světa: běž se oběsit. Znám tyto rady až moc důvěrně. Poznání svobodný jsem jak Ikarus, z křídel mi kape vosk a dole bliká Rus, opodál Evropa a já jsem pánem svého života, se jim nebude hodit ani do titulků, ani do ušlechtilých představ o vyčištění Augiášova chléva. Nevím, jak potěšíš „písničkáře“ Hutku nebo Dědečka, kteří se již téměř jednu generaci nepolíbení múzou líně převalují v sociálních peřinách ČT. Nevím, nevím, jestli Ti slušní, čestní a netalentovaní někdy odpustí. Vím však, že Tví posluchači, kteří nacházejí v Tvých verších své vlastní nečernobílé životy, a s nimiž se nakonec i Ty chceš řítit vesmírem napořád, budou plnit Tvé koncertní sály i nadále. Tak jako v Sedlčanech 28. 2. 2008
Jana DědečkováBývalá členka Rady ČT v období tzv. televizní krize. Šéfredaktorka Virtually a místopředsedkyně a mluvčí Občanského sdružení televizních a rozhlasových koncesionářů
