Sociální stát hubí solidaritu

Tomáš Munzi

MF DSnes 12.9.2008

Nedávné debaty o zelených kartách pro zaměstnávání cizinců nám ukázaly spousty zajímavých souvislostí. Všem asi dochází, že jde o naprosto fatální věc.

V ekonomické rovině nám nedostatek pracovní síly ukazuje na strukturální problém, který je dán především socialistickým ekonomickým plánováním v podobě investiční podpory levných montoven.

Kvůli tomu tak dochází k paradoxní situaci, kdy je potřeba dovážet pracovní sílu ze zemí, kde se právě většina těchto montoven měla vzhledem k tamní ekonomické vyspělosti správně nacházet.

Česká ekonomika byla nadlouho tvrdě zasažena umělým zvýhodňováním investic, které vychýlily kvalitativní akumulaci kapitálu tak trochu prazvláštně „rozvojovým“ směrem. Absurdní výše podílu průmyslové výroby v rámci vyspělých zemí je toho jen smutným potvrzením. Nyní tak lze čekat už jen na mnohonásobně tvrdší vystřízlivění ze socialistického plánovacího populismu, opěvovaného dokonce i rádoby liberálními ekonomy. To nastane, až dojde k prvním cyklickým obměnám zastarávajícího strojního zařízení v podpořených montovnách, k vypršení daňových prázdnin a jiných závazků z přidělených zvýhodnění.

Toto nemilosrdné „čekání na Godota“ bychom si však měli zpříjemnit mnohem milosrdnější úvahou. A to nad tím, zdali je vůbec morální dávat zelenou lidem, kteří se žel nenarodili v civilizovanější části světa.

Tedy těm, kteří asi neměli to nejhezčí dětství, jelikož museli odmala tvrdě pracovat a o to méně si hrát a chodit do kvalitní školy. Kteří v dětství dost možná poznali, co je to hlad. Trpěli mnohem více chorobami a zažili s velkou pravděpodobností i to, co je to přijít o svého dětského sourozence. A to třeba jen v důsledku toho, že bohužel nemohl být v péči žádného internisty.

Jedno však těmto lidem nelze upřít. Vědí moc dobře, že když budou zdraví a půjdou si tvrdě za svým, mají naději, že jejich děti budou moci vystudovat i elitní univerzity. Za jakých podmínek k tomu může dojít? Vyspělý svět musí jednostranně přistoupit k okamžitému odstranění všech obchodních bariér a umožnit firmám svobodný nábor pracovníků z celého světa. Tím by dospěl k situaci, která tady do jisté míry existovala v rámci svobodného obchodu v 19. století.

Právě tehdy došlo v západní civilizaci k té fundamentální akumulaci kapitálu během průmyslové revoluce, ze které dodnes v rozvinutém světě těžíme. Hlavně díky tomu nemusíme v dětství tvrdě pracovat, ale hrát si a chodit do školy. Svoboda obchodu a pohybu v té době umožnila právě ten americký sen, který je v dnešní době mnoha lidem upírán.

Proč? Socialistická demagogie během 20. století dospěla tak daleko, že za pár generací dokázala vnutit lidem představu, že státní paternalismus jim od kolébky do hrobu zaručí lepší život.

Kořeny dnešních sociálních států vycházejí z bismarckovského militarismu a nacionalismu. Současné socialistické a odborářské „ochranářské“ pokrytectví vůči rozvojovému světu je jen logickým ideovým pokračováním. Socialisté a odboráři v západním světě však nechrání primárně žádné své „vykořisťované“ ovečky, které tak přičinlivě pasou. Moc dobře vědí, že chrání hlavně sami sebe. A to před tím, aby se zjistilo, že právě nejvíce oni vykořisťují a parazitují na tom všem, co vytváří skutečné bohatství.

Hlavně kvůli tomu dnes tolik lidí na světě trpí. Sociální stát západního nacionalistického střihu solidaritu v našem světě rozhodně neposílil, on ji naopak jednou provždy zničil!