Divadlo U stolu: Nadčasová Oresteia ve výborném překladu

Josef Mlejnek

V minulých dnech slavilo brněnské Divadlo U stolu dvě jubilea: Dvacáté výročí svého vzniku a desáté výročí své obnovené činnosti. Výběrem repertoáru i režijním výkladem - až na několik hostujících výjimek - jde o divadlo jednoho muže, dramaturga, režiséra občas také herce Františka Derflera. Divadlo U stolu je divadlo evropské: ne věhlasem nebo rétorikou, ale právě svým zaměřením. Připomíná, zcela neideologicky, křesťansko-židovské a řecké základy naší civilizace, na které dnes osudově (ne-li programově) zapomíná i sama Evropa. Derfler vybírá ke scénickému ztvárnění literární nebo divadelní texty reflektující tragický úděl člověka, texty zaměřené na hledání smyslu lidské existence a lidského utrpení, to vše v soustředěném „číhání na Boha“. A protože základní aspirací tohoto divadla je dosáhnout maximálního vnitřního účinku při minimu vynaložených vnějších prostředků, jsou jednotlivá představení mimořádně náročná, obzvlášť pokud jde o individuální herecké výkony, které je třeba soustředit, ne-li přímo „zaklít“, do oné pověstné špičky ledovce.

Nejinak tomu bylo u inscenace první části Aischylovy Orestei (Agamemnón) v básnickém překladu Petra Borkovce a Matyáše Havrdy. Dvě premiérová představení zahajovala a uzavírala letošní Sklepení - sumarizující přehlídku dosavadní práce této brněnské sklepní scény Centra experimentálního divadla.

Scénu tvoří malé pódium uprostřed, v pozadí vidíme dva obrazové panely a na vyvýšené plošině zcela vzadu buben, přesněji kotel: za ním jako Persona Zdeněk Kluka s tváří ukrytou za maskou. Temný objekt, jehož „mechanismus“ odhalíme až po soustředěném pohledu, jako by ztělesňoval antické Fatum, jemuž se podřizují i bohové. (Kdo to jsou bohové? Naslouchat jim? Nejsou přece prosti lsti. Budeme vyviněni už tím, že jsme dali na jejich věštbu, vnuknutí?) Bubnování také velice působivě (až drtivě) doprovází předělové okamžiky přestavení. Různorodý chór je v úvodu sestoupen v působivém reliéfním seskupení, z jeho úst a pohybových kreací se dozvídáme o událostech přecházejících Agamemnónovu vítěznému návratu - především o obětování dcery Ifigenie, jež mu neodpustila jeho žena Klytaimnéstra. Při přestavení jsem si několikrát bezděčně položil otázku, jak se může do velice omezeného prostoru sklepní scény vejít deset herců a nepřekážet si? Při Orestei se jim naopak podařilo divákům úspěšně „vsugerovat“ dojem, že se pohybují v prostoru nepoměrně větším. Helena Čermáková vtiskla postavě Klytaimnéstry až sudičskou sveřepost (zraněné mateřské srdce prahnoucí po strašlivé mstě), byla však prosta teatrálnosti - i v zastírání pravých úmyslů při dialogu s manželem navrátivším se z boje. Pouze ve scéně nad mrtvolami krále a věštky Kasandry je až příliš „rozkacená“ - a určitě by se obešla bez názorné pomůcky v podobě sekery i bez hrozivého šermování tímto vražedným nástrojem. Agamemnón Ladislava Koláře je přímočarý a věcný válečník, který ovšem nepostrádá důstojnost vladaře. Zčásti je oblečen jako současný voják, vladařské důstojenství naznačuje tmavomodrý „admirálský“ kabát. Posel přinášející zprávu o dobytí Troje (Jan Mazák) se objevuje v maskáčích, ale z jeho projevu cítíme především únavu a útrapy cesty - zdnešňující kostýmová citace však na nás netrčí, ale ustupuje přirozeně do pozadí. Na rozdíl od Orestei polského režiséra Jana Klaty, kterou jsme nedávno viděli v Plzni, nechtějí inscenátoři brněnské Orestei nic prvoplánově aktualizovat natož posouvat, naopak, zdůrazňují nadčasovost díla - to se ovšem nevznáší v akademické vakuu, ale je s námi kontaktní. Petra Hřebíčková jako Kasandra vyniká v dlouhém, zlou předtuchou prodchnutém monologu: v podobných okamžicích, ale i při sborových vstupech chóru, je také poznat, jak moderní český překlad slov řeckého dramatického básníka při vší obrazné bohatosti v představení přímo pruží
hlubokou věrností rytmu. A ještě jedné věci se nechce věřit: Divadlo U stolu nemá vlastní soubor, ale herci (většinou z brněnských divadel) se k práci nad inscenacemi scházejí podle toho, mají-li výhledově alespoň trochu volnější program v mateřské scéně. Na jejich sehranosti to nebylo vůbec znát. V závěru se chór znovu sestupuje do reliéfu, ale nenápadně v něm přibyla jedna postava: děvčátko v bílém šatu - Elektra.



CED Brno - Divadlo U stolu: Aischylos - Oresteia. Překlad Petr Borkovec a Matyáš Havrda. Úprava a režie František Derfler. Choreografie Hana Halberstadt. Hudební spolupráce Zdeněk Kluka. Scéna a kostýmy Kateřina Miholová a Jiří Švanda.

Psáno z premiéry 10. listopadu 2009



Vyšlo v Divadelních novinách 22/2009.

Josef Mlejnek