Jsme na rozcestí: Zvolíme cestu šetření, či plýtvání?

Bedřich Moldan

09.06.2007, MF DNES


Naprostá většina z nás dobře ví, co to znamená chovat se přátelsky k životnímu prostředí: neplýtvat zdroji, k nimž patří i voda, energiemi, třídit odpad, dávat přednost hromadné dopravě před auty, chránit vzrostlé stromy, vzácné živočichy

Změna klimatu, která se dnes všeobecně považuje za vůbec nejzávažnější ohrožení životního prostředí v celosvětovém měřítku, a týká se tedy i naší země, tento apel ještě zesiluje. Nezpochybnitelný vliv lidské činnosti na klimatický systém naší planety mají zejména emise skleníkových plynů, mezi nimi především oxidu uhličitého (CO2).

Třicet miliard tun zátěže

Skleníkové plyny působí v našem ovzduší podobně jako sklo skleníku. Propouštějí sluneční záření směrem k zemskému povrchu, avšak nahromaděné teplo do určité míry zadržují. Proto působí ohřívání vzduchu při zemském povrchu. Skleníkové plyny jsou přirozenou složkou atmosféry, CO2 vstupuje do ovzduší při dýchání a při každém hoření. V současné době se však jejich obsah nebezpečně zvyšuje, což je způsobeno spalováním fosilních paliv, ropy, uhlí, zemního plynu. Naším vlastním dýcháním stejně jako spalováním biomasy samozřejmě také produkujeme CO2, ten však ke změně klimatu nepřispívá, i když je to stejný CO2 jako z fosilních paliv. Naše potraviny - stejně jako kterákoliv jiná biomasa rostlin i živočichů - vznikly zcela nedávno fotosyntézou, při té se CO2 z ovzduší odčerpal, a naše dýchání či kamna na dřevo jej tedy do ovzduší po nějaké době jenom vracejí. Naproti tomu CO2 z fosilních paliv znamená nový příspěvek, do ovzduší přichází něco navíc. Bohužel je tohoto "něčeho" celosvětově ročně 30 miliard tun a to znamená pro zemské ovzduší zátěž, se kterou se nedokáže vyrovnat. Lidská činnost zvyšuje také emise dalších skleníkových plynů, ale oxid uhličitý je daleko nejvýznamnější.

Nejméně 80 procent energie, kterou všichni neustále potřebujeme, získáváme spalováním fosilních paliv, a proto je závěr jasný: chceme-li přispět ke zmírnění následků změny klimatu, snažme se spotřebovávat co nejméně energie.

Rozměr budoucnosti

Proč to vlastně máme dělat? Naše jednání v práci je určováno pravidly, která jsou obvykle s ekologickým chováním víceméně v souladu, doma se tak chováme proto, že se to vyplatí: za každou energii musíme platit, a tak se snažíme jí spotřebovat co nejméně. Ať už při svícení, topení či jízdě autem. Ceny energie všech typů poměrně rychle rostou a jejich úspory se budou stále více vyplácet. Zateplujeme své domy, kupujeme energeticky méně náročné spotřebiče. Podobné podmínky, které nás budou přímo či nepřímo nutit k ekologičtějšímu chování, můžeme očekávat i jinde. Už dnes se například vyplatí třídit odpad a ukládat jej do kontejnerů spíše než platit za velký objem vlastní popelnice, ceny vodného a stočného nás nutí uvažovat o spotřebě vody. Můžeme si být téměř jisti, že ekonomické podmínky se postupně budou vyvíjet podobným směrem.

Nikdy však nebudou všechny alternativy našeho chování ovlivněny závaznými pravidly nebo ekonomickými stimuly, které navíc často nerespektujeme či obcházíme. Vždycky půjde především o naše svobodné rozhodnutí, zda zvolíme cestu šetrnou, či plýtvavou, zda se budeme chovat ekologicky, či nikoliv. Rozhodujeme se na základě mnoha důvodů, podle svého přesvědčení i společenského postavení, v souladu se svým životním názorem. Nežijeme jen ze dne na den, máme vyvinut rozměr budoucnosti, myslíme i na své děti a vnuky a nejsou nám lhostejné ani osudy vzdálených národů. (Komu se zdá tento výčet příliš optimistický, nechť si vzpomene na vysoké částky, které Češi poukázali na programy pomoci oblastem zničeným nedávno ničivou vlnou tsunami.)

Poslední dvě staletí přinesla zásadní zlom ve vztahu mezi lidmi a přírodou. Síla lidské technické civilizace se vyrovnává silám přírodním a v mnoha ohledech je předčí. Je to dáno především tím, že nesmírně stoupl počet lidí: začátkem 19. století žilo na zemi 800 milionů lidí, dnes je nás přes 6,5 miliardy a všichni jsme - snad s výjimkou těch opravdu nejchudších států světa - také podstatně bohatší, a proto i náročnější. Ekologická stopa, kterou zatěžujeme naši planetu, je nesrovnatelně větší a těžší. Stopa bohatých zemí Severu, ke kterým patříme i my, je přitom mnohonásobně mohutnější než stopa chudých států Jihu. Z této základní situace jsou lidé schopni vyvodit důsledky, chápou, že svou činností určují osud celé planety. Pocit zodpovědnosti s sebou nese i ochotu dobrovolně omezovat své vlastní jednání. I proto zhasínáme, utahujeme kapající kohoutky, třídíme odpad, i když to někdy znamená nepohodlí.

Odpověď na přicházející změnu klimatu má dvě podoby: opatření vedoucí k jejímu zmírnění a opatření adaptační. Klimatologové nás ujišťují, že naše ovzduší je již dnes do té míry změněno, že oteplování a další projevy globální změny (mezi jinými vyšší extremita počasí, zvýšení hladiny oceánů, vysušení rozsáhlých území) budou nejméně dvě desetiletí dále pokračovat. Je tedy záhodno promyslet a včas vykonat přípravy, aby bylo možno s úspěchem čelit nejen celkovému oteplení - což může samo o sobě přinést jak záporné, tak kladné důsledky - ale zejména častějším a intenzivnějším "rozmarům" počasí v podobě silnějších větrů a bouří, prudkých lijáků a extrémního sucha.

Snahy obyčejných nestačí

Díky rychlému ekonomickému růstu na celém světě (v poslední době zejména v Asii) se však do ovzduší dostává stále více skleníkových plynů a podle posledních výsledků se rychlost i intenzita celosvětové změny klimatu zvětšuje. Je proto naléhavě zapotřebí celosvětově koordinovaného úsilí s cílem co nejrychleji provést zmírňující opatření. Zde už individuální akce nás všech "obyčejných lidí" samy o sobě nepomohou. Je třeba, aby se domluvili představitelé všech světových států.

Prvním pokusem o velkou celosvětovou akci bylo přijetí Kjótského protokolu před 10 lety. Byl zamýšlen jako první vážný krok a nastoupení cesty potřebných změn, ne jako definitivní řešení. Bylo zřejmé, že nebudou stačit poměrně mírné závazky průmyslově vyspělých států, jichž se protokol týká. Tyto státy chtěly ukázat svůj vážný úmysl začít řešit naléhavý globální problém, avšak dnes víme, že závazky Kjótského protokolu (do roku 2012) ve svém úhrnu splněny nebudou. Bude velmi obtížné celosvětově dohodnout, jak zmírnit průběh změny klimatu v dalším období.

Je však zřejmé, že omezení emisí skleníkových plynů ze spalování fosilních paliv je jediným zásadním zmírňujícím opatřením. Není vyloučeno, že se v budoucnu podaří vyprodukovaný CO2 zachycovat a ukládat pod zem. Současně je však hlavní cestou co nejefektivnější využití existujících fosilních zdrojů a jejich postupná náhrada zdroji obnovitelnými. Nové technologie sehrají zásadní roli, avšak především zde musí být jasná a nezpochybnitelná vůle změnu klimatu co nejvíce zmírnit. Dovedeme si představit ideální energetickou budoucnost, třeba s vodíkem jako univerzálním palivem získávaným přímo z vody pomocí sluneční energie z panelů na každé střeše. K ní však vede cesta přes technologie, které se nám dnes mohou zdát neúčinné a různě problematické (větrné elektrárny, biopaliva, automobily s nízkou spotřebou a mnohé další), avšak míří správným směrem. Podporujme je všemi rozumnými prostředky, zároveň se snažme co nejvíc je vylepšit a uplatnit i nové, další a lepší.