Člověk jako nedokonalé monstrum

Aleš Knapp

Český rozhlas 3 – Vltava

Jestli v těchto týdnech stojí v Německu za návštěvu některá z výstav, pak je to výstava děl Oskarem vyznamenaného tvůrce výtvarné podoby filmu Vetřelec, švýcarského umělce H.R.Gigera. Hansruedi Giger, o jehož muzeu na hradě ve švýcarském městečku Gruyères jsme kdysi na stanici Vltava referovali v jednom z vysílání o Švýcarsku, vystavuje své práce související s filmovou tvorbou do 17. května v Muzeu filmu ve Frankfurtu nad Mohanem.
Bojkotovaný Giger?
Jímala mě hrůza, když jsem si zpětně přečetl, co se dělo a psalo kolem retrospektivní Gigerovy výstavy v roce 2005 v Národním technickém muzeu v Praze. Už její název „Mimo dobro“, pod nímž ji v nepovedené snaze zneužít slova Friedricha Nietzscheho připravil kurátor Ivan Mečl, byl vzhledem k celkovému obsahu Gigerova filosofického sdělení notně zkreslující. Exponáty putovaly do Prahy z výstavy v Paříži a namířeno měly pak do Vídně. Že Giger není komplikovanou osobou vyhledávající konflikty a spolupracovat se s ním dá bez problémů, vyplývá z nynější perfektně uspořádané přehlídky ve Frankfurtu.
Pražskou výstavu tuzemská oficiální místa bojkotovala. Publikum bylo spolu s Gigerem a jeho tvorbou vydáno na pospas mediálním diletantům. Českému ministrovi kultury Pavlu Dostálovi, s jehož jménem byla výstava spojena, házela podle všeho klacky pod nohy jak Národní galerie, tak výstavní síň Mánes i Hrad. Dlouho připravovaná přehlídka se i přes jejich odpor nakonec konala, ovšem s notným zpožděním a v nezkolaudovaném prostoru muzea, který pro cenná Gigerova díla představoval spíše ohrožení než nutnou ochranu. Jeden z věrohodněji působících serverů DarkArt informoval, že organizátoři zvoucí na zahájení výstavy v přítomnosti umělce se údajně „zmýlili“, takže návštěvníci přišli s křížkem po funuse. A poté, co rozšířili informaci o Gigerově odjezdu, objevil se švýcarský výtvarník kratičce naživo ve vysílání ČT1. Kurátor Ivan Mečl prý nevěděl, že umělec bydlí v Curychu a ve svém televizním vstupu jej „ubytoval“ dokonce na tajemném hradě v Gruyères.
Nevěrohodné rozhovory a hloupé texty vycházejí o Gigerovi třeba na prapodivných internetových serverech s rádoby patafyzickými pubertálními názvy jako „Xichty“ či „Mlejnek na maso“. Kdekdo se snaží čtenáře přesvědčit, že Gigerova tvorba je pouhou „provokací“ určenou pubescentům, šílencům a gangsterům. Dočteme se, že při vernisáži otvíral návštěvníkům vchod polonahý tetovaný vrátný. V diletantství nezaostal ani dětský časopis ABC a Gigera představil jako autora pohádek pro dospělé a vizionářského tvůrce budoucích světů. Směšně působí floskule, jimiž se tuzemská média úporně snaží nakukat publiku, že Giger je pouze „kultovním“ autorem, kterého „nekriticky obdivují“ jeho fanoušci, jenž vzdělané odborníky „nezajímá“ a většině příznivců opravdového umění „nic neřekne“. Autorka textu v Lidových novinách Jana Kačurová nemá pravdu, když uvedla, že typickými znaky Gigerovy tvorby jsou „brutalita, násilí, chaos, zoufalství a perverze“. Způsob užití Gigerova obrazu na obálce Reflexu vytvořil zcela nemístný prostor k obviňování Gigera z pornografie. Čehož využil server Novinky.cz, jejž provozuje akciová společnost Borgis vydávájící rudé Právo, který se nehanbil označit Gigera za „úchylného“ výtvarníka.
Podtrženo a sečteno: Tuzemské mediální zacházení s tvorbou H.R. Gigera je nejen ostudné, ale je i v rozporu s tím, že světoví odborníci dnes Gigera uznávají jako klasika současného výtvarného umění. A v souvislosti s probíhající výstavou ve Frankfurtu bylo jasně řečeno, že ani autorům malůvek na způsob Gigera zdobícím karoserie či trička se nepodařilo zprofanovat skutečnou hodnotu Gigerovy tvorby.

Rodicí mašina
Tuzemské znetvořování překladů knih francouzského spisovatele Michela Houellebecqua, který je ve své filosofii blízký Gigerovi, se opírá o nepravdy téhož druhu jako uvedené nadávání na Gigera. Loňský návrh na překladatelskou anticenu Skřipec, kterou za překlad Houellebecqova románu Elementární částice porota Skřipce odmítla udělit, tedy přistane na stole Obce překladatelů letos znovu.
V Muzeu filmu ve Frankfurtu samozřejmě nikdo Gigera nedeformuje. „Nikdy jsem se nepovažoval za někoho, kdo vytváří monstra“ – tento citát čteme na stěně hned úvodem výstavy. A kdo by chtěl umělce přece jen odkazovat mezi komerční tvůrce pseudosurrealistických fantasmagorií či pokleslé pop-kultury, přečte si na stěně slova Timothy Learyho: „Oskara propůjčujeme Gigerovi za vědecký výkon.“
Začínáme prvním filmem, na němž se Giger podílel v roce 1968: Swissmade 2069 režiséra Frediho Murera. Pojednává o všudypřítomném sledování a Giger pro film vytvořil figuru reportéra - - mimozemšťana. V hlavě má vmontovanou kameru, v hrudníku magnetofon a vlastní opancéřovaného psa. Pokračujeme k jedné z inspirací k vetřelci – byly jí Gigerovy vzpomínky z dětství na tajemné okno v domě rodičů v městě Chur, kde se Giger narodil. Výstava poukazuje též na Gigerovu inspiraci tvorbou britského malíře Francise Bacona. Požírající tlama vetřelce je inspirována – jak skvěle dokládá příslušná fotografie – otvorem starého popelářského vozu sloužícím k vyprazdňování dříve používaných, válcovitých popelnic. K dokonalé simulaci živé tkáně dásní Vetřelce využil Giger vlastností prezervativu. Kdo počátkem 80. let viděl v Čechách evidentně prostříhanou verzi filmu, ten si s o to větší chutí prohlédne kompletní Vetřelcův kostým, v němž byl ve filmu oblečen muž, vysoký 2 metry 10 centimetrů. Film lze kdykoli zhlédnout v Gigerově muzeu na hradě v Gruyères, kde je jako součást stálé expozice nepřetržitě promítán.
Gigerovu filosofii sleduje výstava ve Frankfurtu opravdu důsledně. Obraz z roku 1976 je nazván Rodicí mašina a ukazuje pistoli, v níž náboje mají podobu zatím nenarozených dětí a každé z nich už před narozením drží v ruce pistoli čili další, potenciální rodicí mašinu. Dílo není nepřátelské ženám, jak by mohl někdo mylně vyvozovat z výroků o Gigerovi z pera rakouské laureátky Nobelovy ceny Elfriede Jelinekové. Je tu představen jako umělec a současně vědec, zesměšňující pavědu posedlou natalitou člověka, jejímž cílem je člověka nekonečně, vesmírně rozmnožit a ženu zotročit. Díky Gigerově mohutné schopnosti ironie a sebeironie překonává tento lidský patent na rozmnožování právě Vetřelec. Nestojí tu proti sobě člověk a nelidské monstrum, ale člověk jako monstrum nedokonalé a na druhé straně Vetřelec coby monstrum naprosto dokonalé. Dokonalé už je samo oplodnění . Do detailů vidíme, co jsme si ve filmu Ridleyho Scotta jen domýšleli: výtvarné zpracování hmoty, která se přisála na kosmonautovu přilbu a dlouhým sosákem zasila do jícnu své oběti smrtonosné semeno.
Závažným cílem výstavy je poukázat rovněž na způsob, jakým Gigera zneužívali filmoví producenti. Autora nejednou požádali o návrh, který nakonec nevyužili. Ženskou figuru, již Giger navrhl pro film Species, nakonec ostatní tvůrci filmu zošklivili na počítači tak, (možná s úmyslem deformovat Gigera jako umělce údajně nepřátelského ženám), že autor už nechtěl mít s filmem nic společného. Na jeden návrh změny však Giger přistoupil díky svému smyslu pro humor. Producent Vetřelce se prý obával, že původní, jednoduchý otvor Vetřelcova kosmického vejce bude v katolických zemích cenzurován, jelikož příliš explicitně připomíná vagínu. Giger tedy přidělal druhou štěrbinu a prohlásil: „Teď má otvor podobu kříže, na to se lidé v katolických zemích rádi dívají.“
Oceněníhodnou součástí výstavy jsou dobové ohlasy tisku na film Vetřelec i na Gigera jako výtvarníka vůbec. Dočítáme se, že Giger rozhodně ani ve světě není vždy všem po chuti. Podle slov několika pohoršených zahraničních kritiků autor zobrazuje, jak se matčina láska k dítěti mění ve strach z dítěte či v pesimistickou předtuchu, že bude rodit vrahy. Jejich výpovědi ale působí upřímně, jelikož se na rozdíl od tuzemských křiklounů nesnaží utajit všechno, o čem Gigerova tvorba skutečně je.

(Přípěvek vysílaný 14.3. ve Víkendové příloze stanice ČRo 3 – Vltava vychází na Virtually v rozšířené podobě.)