Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Národní mýty, podvrhy a lži

Tomáš Krystlík

Téměř nikde se nedočtete, že národní obrozence lze označit také za lháře a mystifikátory. Vnořme se tedy do oné doby, která ve svých důsledcích ovlivňuje českou psychiku a činy dodnes, aniž si to Češi uvědomují.

Obrozenecká módní symbolika květin – přiřazování vlastností a symbolů různým květinám – a květomluva přivedly významy květin i na pole literární. Vytvářely se souvislosti mezi světem květin a literaturou, ba dokonce i českou kulturou. Z této doby pocházejí obraty jako „pěstovat literaturu nebo český jazyk“, jako kdyby to byly květiny. Na českou společnost se nazíralo jako na zahradu, což mělo závažné důsledky. Zahrada bývá většinou ohraničena a skrze tuto metaforu se pojímala česká kultura jako útvar uzavřený a odtržený od ostatního světa, jako samostatný a soběstačný svět. S představou zahrady se pojí řád a organizovanost, které prostoru vně scházejí. Tyto iluze přirozeně tlumily povědomí o nedostatečně rozvinuté české kultuře, vytvářely fikci o jejích kvalitách daných jejím vyčleněním z okolního světa do zahrádky a o mystických hodnotách češství a slovanství.

Česká zahrádka byla „spanilá“, „cizozemci by se záviděním na zahrádku českou vzezírali“, přeložené dílo byla „z ciziny připěstovaná bylinka“ nebo „kvítí přespolní“, básníci byli „štěpiteli sadů a kvítí“. Když K. H. Mácha z této stylizace "štěpitele" vybočil, byl na základě onoho dobového ideálu s poukazem na neadekvátnost využití motivů květin v Máji promptně zavržen. Květomluva se stala ideologií; sem patří i konstrukt české země jako „zemského ráje“. Významným nacionálním symbolem se stala lípa; lilie a růže symbolizovaly národní barvy: „Co sličnějšího býti může, / zdobnější krásy má-li svět, / než lilie jsou a než růže? ... Ano kvítky jsou nebeské, / to národní barvy české!“ (František Jaroslav Vacek Kamenický).

Vedl se spor, zda jednotlivé slovanské jazyky jsou nářečími jednoho slovanského jazyka nebo samostatnými řečmi. Slovanský jazyk byl tehdy současně hodnocen podle potřeby jako „non-logický“ zároveň i jako „nejlogičtější“, protože v obou případech jej oba atributy odlišují od němčiny jako jazyku logického. Absence přehlásek v češtině byla buď „výsledkem zušlechťovacího procesu v jazyku českém“, nebo „výsledkem procesu jeho úpadku“. V prvním případě to dokazovalo převahu češtiny nad němčinou, v druhém to byl podnět k vymanění češtiny z vlivu němčiny a jejího začlenění do společenství slovanského. Mnohonářečnost slovanského jazyka sloužila jako argument proti němčině směřující k jednotě, podle tehdejšího výkladu k nesvobodě a totalitě. Slovanské národy byly považovány přes svou jazykovou, politickou a ekonomickou samostatnost za jediný národ, zatímco germánské národy za národy zvláštní. Prostě argumentovalo se, jak se to hodilo, bez ohledu na pravdu a fakta. Nejen v této oblasti.

V překladech z cizích jazyků se mnohdy zamlčoval autor, překlad se vydával za dílo překladatele. Ve skutečnosti to nepostrádalo racionální jádro, neboť překladatelé nejenže neoprávněně vypouštěli z původního textu vše, co se nehodilo tehdejšímu českému vlastenectví do krámu, nýbrž svévolně přidávali své vsuvky, které vydávali za překlad z originálu, a měnili zcela bezostyšně celý smysl vět podle toho, v čem spatřovali přínos pro blaho českého národa.

Praktiky, kdy se tvrzení „A" považovalo za pravdivé a jeho opak „non A" také, viz předchozí příklady, měly za důsledek, že si Češi za století na upravování a výklad skutečnosti podle svých představ zcela zvykli. V zájmu vyššího (národního) cíle se nerozlišovala a nerozlišuje lež od pravdy. Mnohdy nejsou schopni rozpoznat, co je pravda, a předpokládají, že pravda je někde uprostřed. A to je závažný omyl deformující české pojetí světa.

Ony praktiky, které poprvé využili obrozenci, zřejmě přispěly i k bezproblémovému schizofrennímu chování mnohých jedinců za komunistické totality, kdy oficiálně zastávali jiné názory než soukromě a nedělalo jim to nejmenších obtíží. Shrnuto: lhát je přípustné, je-li to k prospěchu národa. Uchází mi poněkud, proč si potom dali do státního znaku heslo Pravda vítězí. Měl to být vtip, nebo jen přání (přesvědčení), že jednou v budoucnu si přestanou to či ono nalhávat?

Obrozenecké texty zbudovaly velmi podrobnou charakterologii Slovanů, kterým připisovaly atributy, které nebyly získány zobecněním konkrétní zkušenosti. Jinými slovy si je autoři jednoduše vymysleli. Slovanská „svobodomyslnost“ byla vytvořena transferem z mytologicko-etymologické konstrukce Kollára o slovanské bohyni Slobě, současně se vášnivě popírala etymologická souvislost mezi Slovanem a otrokem (Sklave, Slaf, Schiavo, Esclave, Slave atd.). Jiným popřením téhož byla slovanská vlastnost „pracovití“, který negativní charakteristiku zotročenosti přesunula do kladných hodnot. Herderův atribut pro Slovany „měkcí a poddajní“ používaný v textech českého obrození ve výlučně kladné podobě jako „holubičí trpěliví Slované“, „jemní Slované“, koexistuje bez problému s Kollárovým atributem „zmužilí“, Hankovým „chrabří“, „bojovní“. V českých textech byla běžná praxe, že charakteristika „statečný“, pokud se jednalo o národ německý a maďarský, se nahrazovala termíny „loupežný“, „divoký“, „vandalský“, „barbarský“. Proti tehdy běžné charakteristice Čechů jako „oddávajících se neomezenému pití a choutkám pohlavního pudu“ staví Šafařík „harm- und arglose Heiterkeit“ (bezstarostnou a bezelstnou veselost) a Kollár „nevinnou veselost“. Proti charakteristikám Slovanů a Čechů jako „divokých“ namítá Šafařík: „pocházejí-li Slované od Indóv, mohli-li býti divocí“, nebo rovnou se Slované označují za „vzdělané“. Atribut „starobylý“ polemizuje implicitně s německým tvrzením „asijský, v Evropě nepůvodní“ a atribut „čistotní“ a Kollárova mytologie bílé barvy jako slovanské barvy národní byla namířena proti výtkám o nedostačené hygieně Slovanů. Tyto národní mýty přežívají dodnes.

Jazyk byl všemi vyzdvihován jako „jediná památka, jediné dědictví po předcích, veliký prostředek, kterým praotcové s námi rozmlouvají“. Nebyl pouze nástrojem dorozumívání, nýbrž předmětem uctívání, něčím posvátným, odkazem předků. Vše se z něj rodilo: jazyk byl vlastí, národem, pokladnicí jeho hodnot. Mělo-li něco ve sféře české kultury nabýt na významu, muselo se to alespoň dotknout jazyka - odtud pochází ona dodnes zakořeněná obrovská prestiž literatury a spisovatelského statutu.

Po dlouhá desetiletí v 19. století spočíval význam vědy a literatury nikoli v rozvíjení poznání, ve vyslovení životní zkušenosti, ale především v kultivaci a cizelování jazyka jako kulturní svátosti. Podle Jungmanna je český jazyk „citový, hudební, básnický, obrazotvorný a non-logický, podle Palackého „nepřináleží k racionálním“. podle Bergnera dosahuje „mudrckého ideálu jazyků“. I opačné výroky byly přípustné podle toho, co se nimi chtělo dokazovat. Ideologie zasáhla i do pravopisu. Pravopisné úpravy z let kolem 1840, kdy se nahradilo „německé w“ „latinským v“ a „německé au“ českým ou, se zdůvodňovaly tím, že tyto úpravy mají Čechům umožnit, aby „podali ruku ostatním západním Slovanům a postavili se po boku starým Řekům a Římanům i všem mladším, osvíceným národům“. I takových nelogičností byli schopni naši předkové – v češtině šlo o latinku, kterou Řekové nikdy nepoužívali. Jednotlivé vlastenecké skupiny se podle názorů na pravopis dělily na wisty, ouáky, auáky, iotisty, ypsilonisty a pod. Filologické skupinkaření tehdy nahrazovalo nerozvinuté třídění politické a je s politickými důsledky nejednou spojováno.

Na krásu češtiny pěly pajány, Zde pár citací: „V libozvučnosti jazykům slovanským před germanským předek dávám." „Slovanská řeč krásou a vyjádřením nad řeckou a latinskou jest." „Předčí i samu heleninu“ (řečtinu) „a latinu, stojí přede všemi europejskými jazyky." „Jazyk český je libý a zvučný, zatímco němčina je jazyk chrochtavý a štěkavý." „Je hudebnější než němčina." „Řeč naše vysoko nad němčinou vznášeti se může." „Dle formy náš jazyk k latinskému a řeckému podobnější něž k germanickým“. „Sanskrt dokonalejší než řečtina a latina." Posledními dvěmi Jungmannovými výroky o zvláštní blízkosti češtiny, řečtiny a latiny a o dokonalosti sanskrtu, se vytváří ze slovanského jazyka (češtiny) nejbližší dědic antické a praevropské (indoevropské) kultury. Z neslovanských jazyků se kladně hodnotila pouze italština jako dědička latiny, protichůdně angličtina, francouzština, záporně němčina a maďarština.

Hodnocení jazyků nebylo stálé, řídilo se okamžitými potřebami. Výjimkou byl stálý vztah češtiny (slovanštiny) k němčině a maďarštině, protože tyto dva jazyky se křížily s potřebami obrození; byly nástrojem germanizace v českých zemích a maďarizace v Horní Zemi (na Slovensku). Mýtus českého jazyka se dnes přetransformoval do výroku, který často slýchávám, že čeština je nejpřesnější jazyk na světě, což je nesmysl do nebes volající, viz například dvojí či trojí zápor ve větě: „Nikdo nevyhrál." „Nikdo nic nevyhrál" a následná nejednoznačnost českých právních textů.

Módními tehdy byly, a jsou v jisté míře i dodnes, etymologické spekulace. Dokazovalo se slovanství ve staré kultuře římské, etymologicky se přivlastňoval svět řecký, keltský nebo dokonce germánský, což mělo potlačit prestiž Germánů danou historickým Tacitovým svědectvím. Největší podíl na pokusech prokázat slovanský původ keltských a germánských osídlení Germánie a Čech měl tehdy Karel Vinařický. Jelikož by dnes mystifikační hypotézy o příbuznosti česko-latinské a česko-řecké asi neuspěly, spekuluje se nyní o příbuznosti česko-keltské.

Etymologie pomohla Čechům (Slovanům) si přivlastnit mnoho významných osobností neslovanského světa: Sámo – Samoslav, Lessing – Lesník, Gutenberg – Kutnohorský. Podle stejného principu: Bakchos – bog. Jako součást toponomastiky pak přisvojila Slovanům území: „Není téměř ani čtverhranné míle po celé bývalé německé říši, kde by se patrná stopa Slovanstva nebyla posud zachovala. Stopuješ Slovany po Evropě – objeď ji prstem a nalezneš hranice Slavie“. Slovansky jsou vykládány nesčetná zeměpisná jména: Dardanely – přes Gardanely od slovanského grad, Siberia – Severie, Korutany – Horytany atd. Vyvolával se tak obraz slovanského (českého) území přesahující historické hranice, který pak přispěl nemalou měrou k výronu agresivního nacionalismu na začátku citovaného.

Obrozence napadaly i jiné hlouposti. Například Jan Kollár tvrdil, že holubi u Slovanů jsou obzvláště oblíbeni jako symbol čisté lásky a množství holubů v Benátkách mu bylo dokladem slovanských vlivů v této oblasti. Ve Slávy dceři učinil z holuba symbol slovanský, především symbol slovanské snášenlivosti a mírumilovnosti. Například v Niederleho Životě starých Slovanů se ale píše: „Za vlády Niklotovy, když se Polabští Slované vrátili k pohanství, byli pozůstalí křesťané zbavováni vnitřností a přibíjeni na kříž. Biskupovi Janovi roku 1068 usekali ruce a nohy, tělo vyhodili na cestu a hlavu obětovali Radogostu.“

Ústředním slovanským symbolem v několikrát přepisované Slávy dceři se stala lípa. S lípou souvisejí „med“ a „včely“ jako další symboly slovanství, jako u dubu jsou to „žaludy“ a „kanci“ coby symboly němectví. Med a žaludy stojí v protikladu „sladký“ - „hořký“, „včela“ a „kanec“ symbolizují protiklad Slovana a Němce jako „tvůrce“ a „uživatele“ hodnot, tedy protiklad „pracovitost“ – „poživačnost“. „Pověz, nepadá-li z lípy med / sladčeji než žalud do žaludka?", nebo „žaludy k sobě vábí jen žravé, poživačné vepře, zatímco lípa přitahuje pilné, pracovité a obětavé včely". Proti mužskému dubu stojí v Kollárově básnické skladbě ženská lípa jako symbol české (slovanské) mírnosti, mírumilovnosti, holubičí povahy. S tvrdým dřevem německého stromu kontrastuje měkké, poddajné dřevo stromu slovanského. Z tohoto klání vycházela lípa vítězně; v rovině symbolické dokládala přednosti a ctnosti zakomplexovaného národa, vyváděla jej do idylického prostoru vůně, květů, poddajnosti, radostného rolničení, do světa pracovitých včel a arkadických úlů. Jiný výklad praví, že lípa se stala proto českým národním stromem, neboť kvete až na přelomu června a července, kdy již nehrozí mrazíky, a že tedy vlastnostmi českého národa odvozené z lípy jsou opatrnictví a neochota riskovat.

Český svět stál v přímém protikladu ke kultuře, ne tedy jen ke kultuře německé, nýbrž ke kultuře vůbec. Představoval v dobovém povědomí spíše svět přírody. Českost byla synonymem dětinnosti, přírodnosti, nedotčenosti moderním světem; výraz česká kultura byl vlastně contradictio in adiecto. V atmosféře, kdy se „pravda“ přizpůsobovala momentálním potřebám a v podstatě nic neznamenala, kde převládaly lži, překrucování a podvrhy, se nedivme, že Václav Hanka v roce 1817 v Dvoře Králové „nachází“ objemný rukopisný zlomek z rozsáhlého kodexu staré české poezie, tzv. Rukopis královédvorský, hlásící se písmem zhruba do 13. století. V roce 1818 dostává nejvyšší purkrabí hrabě Kolovrat anonymně poštou Libušin soud, později označovaný jako Rukopis zelenohorský, podle písma z 9. – 10. století. V roce 1819 nachází skriptor univerzitní knihovny Jan Zimmermann Milostnou píseň krále Václava, mající dokázat, že původně německy psaná památka je dodatečným překladem z českého originálu připisovanému Václavovi I. V roce 1827 objevuje za Hankovy asistence lexikograf Graff české glosy v Mater verborum a o rok později sám Hanka nachází meziřádkový překlad svatojanského evangelia. Ve stejnou dobu vznikají i padělky žalmu 109 a 145 v muzejním glosovaném žaltáři. Tyto podvrhy nebyly jediné.

Když chtěl John Bowring v Londýně v třicátých létech 19. století vydat antologii české poezie, František Ladislav Čelakovský mu podvrhuje básnířku Žofii Jandovou, pod jejíž jménem zveřejnil několik svých básní. Věc Čelakovský utajoval i před svými přáteli, ale pak se jednomu z nich, Kamarýtovi, přiznal. Když později Bowring žádá o životopisy všech básníků, jejichž díla mají být uvedena v antologii, Čelakovský neváhá a potřebný, zcela vymyšlený životopis Jandové Bowringovi posílá.

Čelakovský se v jednom dopise Kamarýtovi zmiňuje o probíhajícím akci sběru německých lidových písní a podotýká, že již k tomu účelu přeložil „některé naše české“ a hodlá je „vydávat za německé“. Jako pilný mystifikátor vydával velmi často svoje vlastní básně za díla jiných autorů - zmnožoval tím počet českých básníků. I Havlíček se uchyluje k podobným praktikám - posílá do Květů odpověď na básně Ivana Čecha tak, aby to vypadalo, „že to opravdu ženská napsala". Jan Kollár zařazuje podvrhy do své antologie písní slovenských, Čelakovský zase přidává do svých Slovanských písní básně umělé.

Příjmení se počešťovala, přejímala se křestní jména, která byla projekcí osoby, která je přejala, do říše ideálů, do říše čistých nemateriálních hodnot, v níž dotyčná osoba existuje jen vztahem k obecným kategoriím Pravdy (Prav/d/omil), Krásy (Krasoslav), Dobra (Dobromil) , Slovanství (Slavomil, Slavoj), Vlasti (Vlastislav, Vlastimil), Národu (Čechomil, Rodomil), Zpěvu (Zpěvomil), Statečnosti (Bojislav, Bořivoj, Vladivoj), Mírnosti - holubičí povaze (Mirovít, Myslimír) a podobně.

Používání češtiny se tehdy potýkalo s problémy. Pokud byla na dopisu uvedena adresa v češtině, ohrožovalo to doručení zásilky; oslovení osoby mimo vlastenecký kruh česky se považovalo ze společenského hlediska za závažný faux pas. Čeština byla považována za mimokulturní jazyk, nevhodný pro vyšší sociální funkce. Šlo o to, aby byla co nejrychleji přijata, navzdory tomu, že čestina jako jazyk byla teprve vytvářena v podobě naprosto umělé - jako Hochböhmisch.

V této formě se ale stala jazykem pouze málo vyvolených. Jedna z Tylových figurek to popisuje příznačně: „Chtějí ubohé staré češtině na nohy pomoci, přitom ale takovým jazykem mluvějí a takovým jazykem píší, že jim živá duše nerozumí". Hovořit a psát česky bylo věcí volby a mnoho nejvýznamnějších představitelů vlastenecké společnosti se přiznalo k malé počáteční znalosti češtiny - od Jungmanna a Šafaříka až po Havlíčka.

Pojem národa ve středověku byl dán příslušností k určitému zemskému či státnímu celku. Jazyk při tom nehrál roli. Obyvatelé českého království mohli být libovolně označeni jako Bohemus (s poukazem na příslušnost ke království) nebo Germanus (s poukazem na příslušnost k Říši římské národa německého). Obdobně čistě zeměpisným a nikoli jazykovým (kmenovým) klasifikačním měřítkem byly i tzv. čtyři národy (český, polský, saský, bavorský) na pražské univerzitě. Pro výslovné označení česky mluvícího etnika v Čechách se tehdy používalo latinské Sclavi a v 17. a 18. století Boëmo-slavicus.

Na přelomu století 18. a 19. se začalo krystalizovat jazykově etnické pojetí národa, které se muselo střetnout s pojetím zemským, odsouvajícím jazykovou charakteristiku národa jako nepodstatnou. Pojem národ ztratil neutrální význam. V definicích začal být uváděn jazyk jako základní atribut národa: „Slovo národ vyznamenává společenství takových lidí, který svazkem jedné řeči, rovných mravů a obyčejů spojeni jsou" (Kollár). Zatím vše v rámci mýtu o velkém národě slovanském s mnoha nářečími. Onen mýtus pomáhal v obraně proti jednoznačné kulturní převaze německého živlu v Čechách, ale časem se slovanství postupně měnilo z národnosti v pouhé povědomí kulturně jazykové spřízněnosti.

Na místo ideologického konstruktu slovanského velkonároda se postupně vtlačil, opět umělý, konstrukt národa malého - českého (ve smyslu jazykovém) a místo svazků slovansko-indických, slovansko-antických nabyly vrchu vztahy k malým evropským národům. Ideologický přemet je dokumentován v Máchově Máji, kde autor učinil vědomě z postavy cikána nositele tragédie národa, který pozbyl svou vlast, tragédie s výraznými rysy českými.

Zobrazení české národní situace jako tragédie národa okradeného o stát vedlo ve svých důsledcích k tzv. ideálu malosti podle motta: "Co jest malounké, bývá hezounké". Vedlejším produktem onoho ideálu malosti je dnešní enormní výskyt zdrobnělin v českém jazyce. Atribut malosti národa rozvinuli naši předci v národní skromnost, národní mírnost (Tyl připodobňuje národ k tiché večerní písni) národní neokázalost, národní niternost, srdečnost národa, demokratičnost a lidovost národa. Samozřejmě, že k těmto národním vlastnostem nedošli zobecněním konkrétní zkušenosti. Vymysleli si je. Tehdy ještě patrné dozvuky původního konceptu slovanského velkonároda se promítly do nabubřelých kategorií: do velikosti dějinného úkolu, věhlasu, velikosti budoucnosti. Všechny uvedené mýty pak formovaly sebereflexi Čechů jako národa a ovlivňují ji bohužel dodnes.

Dalším českým mýtem, jehož důsledky doznívají do dnešních dnů, je Herderův filozofický pojem středu. Je to „šťastný střed", „zlatý úděl prostřednosti", pozitivní hodnota vylučující všechny extrémy a spojující v sobě všechny kladné kvality příslušné danému okruhu jevů. Podle Herdera je Země „hvězda mezi hvězdami", připoutaná ke „svému středu", ke Slunci, člověk je „tvorem středu", v němž se sbíhá „většina nejjemnějších paprsků z forem jemu podobných" a v němž bylo sloučeno „vše, co bylo možno sloučiti". V rámci lidstva pak existují národy „krásné postavy" obývající „střední pásmo zemské".

Pomocí představy středu se začaly poměřovat evropské národy a jazyky ve prospěch jazyků slovanských. Středová poloha jazyka, národa, či jakéhokoli jevu se pojila automaticky s pozitivní hodnotou, postavení mimo střed s hodnocením nižším nebo záporným. Mohlo se jednat o jakýkoli střed - zeměpisný, o středovou artikulační polohu v dutině ústní, či o chápání Slovanů jako lidí středně vysokého vzrůstu. Několik citátů pro ilustraci.

Z programového prohlášení časopisu Krok: „Naše položení mezi ostatními národy, příběhové rodu našeho a dosud získaná vzdělanost nám dokazují, že naše povolání jest sloužiti na převod vzdělanosti evropejské k jiným vzdělaným rodu našeho" (= ostatním Slovanům). V časopise Květy (č. 10/1837): „A ta naše česká, kulatá, horami olemovaná země - jak zřejmě co něžná růžinka na srdci Europinu spočívá". Nebo: „Čechie, onno ztepilé, v srdci Europy tkvící poupě, zvláště se hodí býti středištěm literní výměny, ano snad jádrem velikého, veškerou Europou rozsvětněného kmene vzdělanosti. Zde tažen první poledník, velikou oblohu literatury na dva listy, na dvě polokoule dělící" (Antonín Jaroslav Vrťáko). Prostě, bez Čechů by asi Evropa nemohla existovat.

Idea středu proniká i do pojetí smyslu českých dějin zformulovaného Františkem Palackým, podle něhož situování Čech do „středu a srdce Evropy" učinilo „český národ střetištěm, ve kterémž rozmanité prvky a zásady novoeuropejského života bez zápasu stýkaly a jednotily se." I zlatá střední cesta jako politický program je produktem ideje středu: „zlatá prostřední cesta nejbezpečnější, aniž potřebí hned ku pokrajnostem a končetinám skákati" (Kollár). Herderův střed byl takto zmanipulován pro potřeby rodícího se českého politického myšlení. Vliv měl i v Německu například u F. L. Jahna, který charakterizoval německý národ jako „das alte ehrwürdige Mittelvolk Europas (starý ctihodný národ středu v Evropě) " - výrok, který s velikášskými ambicemi českých představ nemohl soupeřit. Tzv. střední Evropa je též produkt Herderova středu, za jejíž střed se dodnes pokládáme. Jen proboha nebýt přiřazeni ke kraji, k Evropě východní! Němci si občas také myslí, že jsou střed střední Evropy, ale netrvají na tom s takovou urputností jako Češi.

Z ideje středu vznikl také výrok podsunutý Bismarckovi pravděpodobně historikem Denisem: „Kdo vládne Čechám, ovládá Evropu", který Bismarck nikdy nevyslovil - viz marná výzva historika Kořalky v českém tisku nedávné doby, aby mu kdokoli tento výrok doložil. Střízlivěji vyložil české národní poslání Augustin Smetana: „Naše vlast je ze všech slovanských zemí posunuta nejdál do německého území a už z toho důvodu je nepopiratelně určena k tomu, převzít německou kulturu, která předcházela kulturu slovanskou stejně jako klasická německou a předat ji východním kmenům slovanským". Palacký v úvodu Dějin národu českého píše, že českému národu připadla „úloha sloužiti za most mezi Němectvem a Slovanstvem, mezi východem a západem v Europě vůbec". Tato symbolika přetrvává dnes i v názvu česko-slovenského časopisu Mosty.

Dodnes Češi zaměňují dějiny národa za dějiny státu či země. Názory Josefa Jungmanna: „Dvě jsou známky neomylné národnosti: dějiny a jazyk, čili historie a literatura, plody národního života“ a Františka Palackého: „...dějiny, řeč a literatura ten nejdražší poklad jsou, který jsme po předcích zdědili“ je v tom jen utvrzovaly. Kvintesencí přeceňování vlastního národa a zbytnělého nacionalismu jsou snad slova Jana Erazima Vocela z roku 1847: „... ano tvrditi se může, že se v historii křesťanské doby nenalézá národa, který by, na tak skrovné prostoře země jako náš Český obývaje, tak statně vystoupil v dějinách, a duševní i hmotné síly své tak mohutně k vykonání slavných činů napínal.“

Václav Hanka se za svoje podvržené rukopisy nakonec stal „démonem", „mystifikátorem", „falzifikátorem české minulosti". Kde však zůstali ostatní lháři ve jménu národa? Z odsouzení Hanky implicitně vyplývá, že český národ nemiluje mýty, nepotřebuje klamem a podvodem krášlit svoji minulost, že vyrůstá z „pravdy". Navzdory tomu byl dodnes platný obraz kněžny Libuše beze zbytku převzat - podvrh, nepodvrh - z Rukopisu zelenohorského. Libuše pak už nebyla čarodějkou jako u Kosmase, bojovnou vůdkyní českých Amazonek jako u Hájka, vědmou jako u Herdera, fantaskní postavou u Johanna Musäuse a v Brentanově knižním dramatu Die Gründung Prags (Založení Prahy), nýbrž vladařkou, nejvyšší soudkyní svého lidu, svébytného a hrdého národa, skrz naskrz vrozeně demokratického a kulturního. Nic než mýtus. Pro zajímavost: libreto Smetanovy opery Libuše bylo původně německé a muselo se narychlo do češtiny přeložit. Vraťme se k Hankovi. Jeho příběh sděluje, že on jako mravně narušený jedinec se pokusil podvrhnout národu falzifikát minulosti, ale národ mu na to přišel a falešný obraz své minulosti odvrhl. Opět mýtus.

Množství podvrhů a lží v české minulosti není nejdůležitější. Podstatnější je, že Jungmannovo rozhodnutí pro "českou kulturu" jako zcela kompletní útvar se vším, co k tomu patří, tedy s českou fyzikou, filozofií, estetikou, biologií, chemií a dalšími vědami předbíhalo okamžitou potřebu. Vytvářela se odborná terminologie, odborné texty, exkluzivní básnická díla, klasicistní tragédie, aniž existovali lidé, kteří by je potřebovali. Zcela záměrně se vytvářela iluze, že tu je kulturně vyspělá česká společnost, se silnou vrstvou vědecké veřejnosti, s vrstvou estétů s vytříbeným vkusem, která tyto žánry pěstuje. Obrozenecká kultura tak předstírala před sebou a okolním světem samozřejmost své existence. Podvody, podvrhy, mystifikace a lži tedy byly důležitými pracovními nástroji ve vytváření české kultury a v dokazování její vyspělosti.

Český národ se prodíral k životu pomocí berliček mnoha mýtů, iluzí, lží a mystifikací, česká psychika z nich vychází a v různých okamžicích - a nemusejí to být okamžiky pouze krizové - se k nim uchylují. Jejich přetrvávání do dnešních dnů dokazuje, že český národ má dodnes značný komplex méněcennosti. Typickými příznaky jeho (pře)kompenzace jsou výroky typu: „Čeština je nejpřesnější jazyk na světě!", „Naše pivo (jogurty, kyselé okurky, uzeniny, chléb, česká kuchyně, holky, dosaďte si cokoliv ad libitum) je (jsou) nejlepší na světě!". Mimoděk vyzrazují národní komplex méněcennosti například i titulky hlavních zpráv na prvních stranách novin. Příklady. Ve dvou po sobě následujících vydání Lidových novin v souvislosti s odzbrojováním jednotek UÇK v Makedonii: „České jednotky dorazily do Makedonie jako první" a následující den: „Brity zklamalo, že Češi byli v Makedonii první". Američané si do války s islámským terorismem vyžádali českou rotu chemické obrany, která před lety za svého nasazení ve válce v Perském zálivu jako jediná zjistila velmi nízkou koncentraci bojových plynů ve vzduchu. Lidové noviny stvořily o tom 3. listopadu 2001 titulek: „Češi budou nasazeni v místech, odkud předtím všichni utečou“.

Nejpodstatnější z toho všeho je, že si Češi za ona téměř dvě staletí na národní lži - když je vyvraceli Češi jazyka německého a ojediněle i českého - zvykli a nedokáží je odlišit od pravdy. Mystifikace si ostatně vytvářejí dodnes. Co jiného než mystifikace jsou divadelní hry o českém polyhistoru Járovi da Cimrmanovi, dokazování keltského původu Čechů, či po prvním zvolení amerického prezidenta v českém tisku zcela vážně diskutovaná eventualita, že George W. Bush (v pohotové transliteraci Frankfurter Allgemeine Zeitung - „Jiří W. Buš“) je přímým potomkem českých králů? Posledním se Češi zřejmě prodrali na piedestal hlupáků Evropy.



Literatura:

Macura, Vladimír: Český sen, Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 1999
Rak, Jiří: Bývali Čechové... České historické mýty a stereotypy, H & H, Praha, 1994



Tomáš Krystlík
publicista
 
  Přístupy: 46846 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA