EU je kafkovský zámek

Marek Loužek

MF Dnes, 21.07.2007


Petr Fiala v knize "Evropský mezičas" rozebírá evropskou integraci

Rektor Masarykovy univerzity v Brně a předseda brněnského Centra pro studium demokracie a kultury si mezi českými politology vydobyl mimořádné postavení. Dokazuje to i jeho poslední kniha "Evropský mezičas". Podle autora by intelektuálové neměli nekriticky přejímat vize. Úlohou intelektuálů by mělo být spíše vize kriticky zkoumat a hledat v nich možná rizika. Fialova kniha je kritickou analýzou současného stavu Evropské unie.

Evropská křižovatka

Evropské státy, které jsou členy EU, stojí na křižovatce a je důležité, jakým směrem se vydají. Nejpozději po referendech o evropské ústavě ve Francii a Nizozemí se proces evropské integrace vedený dosavadním způsobem ukázal jako komplikovanější, než si byli mnozí schopni připustit. Dosavadní stav reflexe stavu Evropské unie nazývá Fiala evropským mezičasem.

Vstup do EU byl v nových členských státech sice slavnostní, ale nikoli oslavný. Místo spontánní radosti a pocit uspokojení převládaly spíše rozpaky. Většina obyvatel přijala vstup buď s opatrnou nadějí, nebo s lhostejností či dokonce obavami. Účast v referendech o vstupu do unie nebyla nijak oslnivá. Přesto vstup do NATO a EU měly motivační a symbolický význam.

Během přizpůsobování a čekání na vstup se ale Evropská unie výrazně proměnila. Integrační procesy získaly na dynamice. Postkomunistické země vstoupily do jiné EU, než do jaké se v polovině 90. let hlásily. V květnu 2004 vstoupily do stále více se integrující nejen ekonomické, ale především politické unie - se společnou měnou, společnou zahraniční politikou a širším prostorem nadnárodního rozhodování.

Rychlost integrace dokresluje fakt, že ještě dříve, než mohla být v praxi vyzkoušena smlouva z Nice, která měla vytvořit předpoklady pro vstup nových zemí, začaly diskuse a přípravné práce nad návrhem nového dokumentu - evropské ústavní smlouvě. Načasování tohoto kroku těsně před historicky největší rozšíření evropského společenství hodnotí Fiala jako riskantní a politicky málo odpovědné.

První transformace po svržení komunismu směřovala k vytvoření demokracie a tržní ekonomiky. K tomu se přidala "druhá transformace" - přibližování politického, ekonomického a právního prostředí požadavkům unie. Přes dobrovolné rozhodnutí podstoupit tento proces však v části veřejnosti zůstal pocit, že je státům střední a východní Evropy něco zvnějšku vnucováno.


Národní zájmy

Protože občané zemí střední a východní Evropy byli obětí obou nejstrašnějších režimů 20. století, uvědomují si, jaké následky má omezování individuálních svobod a přílišná regulace, co může znamenat centralizace, nebo nedostatečně zajištěná vnější bezpečnost. Zkušenost, z níž vyrůstá opatrnost, kritičnost a skepse vůči dění v unii, nepředstavuje podle Fialy ohrožení evropské integrace, ale je jejím obohacením.

Profesor politologie Fiala hájí názor, že jsme standardní, a nikoli postkomunistickou zemí. Česká společnost je stejně postkomunistická, jako je Španělsko postfrankistické nebo Německo postnacistické. Nové země EU z prostoru střední a východní Evropy jsou dnes rozvinutými demokraciemi a standardními společnostmi, a proto jsou jejich zájmy pro Evropu stejně hodnotné jako zájmy jiných politických aktérů.

Ve střední Evropě na přelomu století pozoruje Fiala proces "renacionalizace". Zatímco v první polovině 90. letech, dokonce i při dělení Československa, u nás převládal občanský přístup, v němž argumentace národními zájmy stála v pozadí, od druhé poloviny 90. let spolu s blížícím se vstupem do unie a pak s oživením debaty o průběhu a následcích druhé světové války začaly hrát národní zájmy významnější roli.

Tento proces Fiala nazývá recidivou minulosti. Diskuse o minulosti nebyla výsledkem svévolného rozhodnutí politické elity, nýbrž vyjádřením zájmů širších společenských vrstev. Formulování a obhajobu národních zájmů na české, rakouské, německé či polské straně není podle autora nutno chápat negativně, ale ve střednědobé perspektivě je lze vykládat jako krok k "definitivnímu" překonání minulosti.


Ohrožení demokracie

O demokracii je třeba stále bojovat. Na přelomu tisíciletí pozoruje Fiala některé rizikové prvky. Aby mohla demokracie fungovat, musí většina přijmout určitý typ hodnot, o nichž se nehlasuje, ale jež jsou předpokladem demokratické společnosti. Jedním z nich je respekt ke svobodnému jedinci.

Fiala kritizuje situaci, kdy požadujeme od státu, aby zabezpečil nejen naše majetky a životy, ale také naše zdraví, osobní vztahy, pracovní úspěchy, aby reguloval sport, kulturu, jakoukoli aktivitu, aby garantoval naše jistoty a pocit štěstí. Evropská unie neumí těmto požadavkům dostát jinak než vytvářením nových a nových zákonů a předpisů a nových úřadů a byrokratických struktur, které kýženou jistotu zdánlivě umožňují.

V zájmu zabezpečení bez odpovědnosti, života bez rizika se necháváme stále více omezovat a regulovat, za bezpečnost a jistotu nabízíme svou svobodu. Ale to už to jednou bylo. Moderní totalitní režimy vznikaly rovněž ze zneužití touhy po spravedlnosti, na základě představy, že lze problémy odstranit lepší regulací společnosti. Sociální a politická apatie jsou pro demokracii nebezpečné.

Opakované posunování hranic prostoru, v němž by se měla vytvářet evropská identita. spolu se zrychlujícím se redefinováním evropského politického řádu vedly k prohlubování demokratického deficitu a především k rostoucímu neporozumění integračním procesům a vzrůstajícímu nesouhlasu (byť dlouho politicky neartikulovanému) u veřejnosti jednotlivých národních států.

Fiala otevřeně kritizuje evropskou ústavu, která podle něj představovala novou kvalitu v evropské integraci - pokus o založení státu. EU však nejenže nemá občany, ale nemá žádný evropský lid ani evropský národ. To je podle Fialy daleko vážnější legitimizační a demokratický problém než často zmiňované otázky byrokracie nebo rozhodovacích mechanismů.

Hodnotový řád

Zatímco v Evropě se náboženství vytratilo z politického prostoru a v rámci liberální demokracie se stalo soukromou záležitostí, Fiala upozorňuje na sílící význam náboženské agendy v politických rozhodovacích procesech. Signálem k tomu byly války na Balkáně z 90. let, ale zejména vzrůstající vliv islámu.

Neschopnost integrovat druhou a třetí generaci přistěhovalců hlásících se k islámu naznačuje, že náboženská identifikace je pro část obyvatel Evropy zásadní natolik, že není připraveni respektovat evropská nábožensky indiferentní pravidla hry. Emancipace evropského islámu je podle Fialy politický problém, jehož dosah nelze podceňovat. Radikální islám dokonce autor přirovnává k totalitní ideologii.

Fiala kritizuje falešnou náboženskou neutralitu francouzského státu, který zakázal náboženské symboly ve veřejném prostoru. Nábožensky neutrální stát, v němž je náboženství soukromou záležitostí, by se o náboženské symboly vůbec neměl starat, protože jsou pro něj z hlediska náboženské indiferentnosti jako soukromý identifikační symbol (šátek, kříž, jarmulka, turban) lhostejné.

Fiala kritizuje naprostou rezignaci na přijetí vlastní náboženské tradice a klíčových formativních prvků současné evropské kultury, jak se to projevilo v diskusi zařazení zmínky o křesťanství a judaismu do preambule evropské ústavy. Nešlo o víru nebo pojetí Boha a světa. Problém se týkal akceptace kořenů, z nichž vycházíme a které nepochybně zakládají evropskou kulturu.

Víra, že zrychlováním a prohlubováním integrace se dosáhne jejího zdokonalení, je iluzorní. Petr Fiala přirovnává Evropskou unii ke kafkovskému zámku. Není výrazem skepse autora, nýbrž důsledkem empiricky doložitelných skutečností, že pokračující integrace se vyznačuje deficity a defekty, které EU ohrožují. Fialova poslední kniha dokazuje, že se od autora máme stále co učit.

Fiala, P.: Evropský mezičas. Nové otázky evropské integrace: Brno, Barrister & Principal 2007, 175 stran.