Ústavní soud neobjevil Ameriku

Zdeněk Jemelík

Ústavní soud ČR rozhodl 28.července o ústavní stížnosti předsedkyně Nejvyššího soudu ČR Ivy Brožové, která doufala, že u něj jako obvykle najde spolehlivé útočiště, tentokrát proti svým podřízeným, členům kárného senátu Nejvyššího soudu ČR, kteří v rozporu s jejím přáním přesunuli kárné řízení proti místopředsedovi Nejvyššího soudu ČR Pavlovi Kučerovi od Vrchního soudu v Olomouci k Vrchnímu soudu v Praze. Ústavní soud jí vyhověl jen částečně tím, že zrušil napadené usnesení kárného senátu Nejvyššího soudu ČR, ale na druhé straně jí způsobil zasloužené příkoří: zakázal jí, aby znova do věci zasahovala jako žalobkyně a současně jako stížnostní orgán proti rozhodnutí kárného senátu. Protože nemůže pravomoc přenést na svého zástupce, který má v řízení postavení obžalovaného, musí ji v tomto případě předat některému z předsedů kolegií soudců Nejvyššího soudu ČR.

Abychom pochopili smysl poselství, které svým rozhodnutím vyslal Ústavní soud ČR veřejnosti laické i odborné, musíme se vrátit do „prehistorie“ vývoje špatných vztahů mezi Ivou Brožovou a jejím zástupcem, Pavlem Kučerou. „Prehistorií“ míním vzpouru paní předsedkyně proti prezidentovi republiky, který ji s odvoláním na svou ústavní pravomoc a tehdy platné znění příslušného paragrafu zákona o soudech a soudcích odvolal z funkce. „Železná lady české justice“ vyložila jeho pokus připravit ji o dobré bydlo jako útok na nezávislost justice na moci výkonné a utekla se pod ochranu Ústavního soudu ČR. Retroaktivním uplatněním právního názoru převažující části ústavních soudců (k nimž se nepřipojil např. jejich předseda Pavel Rychetský) pak došlo k zneplatnění prezidentova rozhodnutí. Ústavní soud pak pomohl Ivě Brožové také proti pokusu „vykouřit“ ji z úřadu zřízením další funkce místopředsedy Nejvyššího soudu ČR a jejím obsazením bývalým ministrem spravedlnosti Jaroslavem Burešem, jehož působení u „jejího“ soudu by paní předsedkyně asi vnímala se stejným potěšením jako liška přítomnost norníka ve svém doupěti. V celém sporu mezi paní předsedkyní a hlavou státu, který vešel jako rarita do evropských dějin vývoje vztahů mezi justicí a mocí výkonnou, místopředseda Nejvyššího soudu ČR Pavel Kučera stál důsledně na straně pana prezidenta, čímž si určitě nevysloužil vděčnost své nadřízené.

Dalším předstupněm situace, posuzované Ústavním soudem ČR v červenci letošního roku, byly důsledky pochybného zásahu Nejvyššího státního zastupitelství na záchranu bývalého místopředsedy vlády Jiřího Čunka před soudním projednáním obvinění z přijetí úplatku. Díky příslušnosti Pavla Kučery k úzkému kroužku osobních přátel exministra spravedlnosti Pavla Němce, k němuž patří také nejvyšší státní zástupkyně Renata Vesecká, ho hlídací podvraťáci demokracie zahrnuli mezi pachatele zákroku a dokonce mu nakonec přiřkli úlohu „ďábla našeptávače“. Ministr spravedlnosti pak obdržel stížnost na jeho chování, kterou vyhodnotil jako podnět ke kárné žalobě. Přestože Jiří Pospíšil měl pravomoc univerzálního kárného žalobce vůči všem soudcům a státním zástupcům, opatrnicky přehodil horkou bramboru řízení proti Pavlu Kučerovi jeho nadřízené, zcela jistě s vědomím, že jí nahrává příležitost k odvetě za jeho loajalitu s prezidentem republiky. Nemýlil se: Iva Brožová hbitě podala na vzpurného podřízeného kárnou žalobu, byť opírající se výlučně o neprokazatelná obvinění. Tím byla zahájena další raritní událost ve vývoji justice, která patrně nemá obdobu nikde v Evropě: předsedkyně Nejvyššího soudu ČR žaluje svého zástupce a při projednávání obžaloby se dějí věci jinde nevídané a neslýchané.
Do kauzy Pavla Kučery zasáhly ozvuky manipulace s trestním řízením proti Jiřímu Čunkovi ještě i jinak. V kolektivu státních zástupců vznikla skupina odpůrců zákroku, proti které stojí žalobci, loajální k nejvyšší státní zástupkyni. Obě skupiny mají své spojence mezi soudci a oba tábory si občas navzájem páchají větší nebo menší zlomyslnosti. Předpokládaným polem jejich střetu by hypoteticky mohlo být kárné řízení proti Pavlu Kučerovi, který by se tak mohl stát jakousi „rituální obětí“ za hříchy svých přátel.

Podivnosti ve vlastním průběhu tohoto kárného řízení zahájil Jiří Pospíšil, který sice nejdříve vydal Pavla Kučeru Ivě Brožové na pospas, ale pak pocítil potřebu zajistit mu spravedlivý proces. Projevil nedůvěru v nestrannost olomouckých soudců a podal kárnému senátu Nejvyššího soudu ČR návrh podle §25 tr.ř. (použitého také v známé manipulaci s řízením proti Jiřímu Čunkovi) na přesunutí věci k Vrchnímu soudu v Praze. Dříve, než kárný senát jeho návrh zamítl, došlo ke změně v osobě jeho předsedy, kterou svým rozhodnutím ovlivnila Iva Brožová v dvojjediném postavení žalobkyně a odvolacího orgánu proti rozhodnutí kárného senátu. Později podal obdobný návrh obžalovaný soudce Pavel Kučera, vyplašený neprůhledným děním při sestavování kárného senátu olomouckého Vrchního soudu. V čele kárného senátu Nejvyššího soudu ČR již opět stál jeho obvyklý předseda, a Pavel Kučera se svým návrhem uspěl. To ovšem Iva Brožová nemohla strpět, proto rozhodnutí svých podřízených napadla u Ústavního soudu s výše popsaným výsledkem.

Jak je zřejmé z ústavního nálezu, její zasahování do složení kárného senátu, který rozhodoval o ministrově návrhu na přesun věci, bylo protiprávní. Vznikla totiž stejná situace, jako kdyby státní zástupce rozhodoval o tom, kdo bude předsedat soudnímu senátu, u něhož se bude projednávat jím podaná obžaloba.

Ústavní soud ale svými závěry „neobjevil Ameriku“. Již v únoru r.2009 na protiprávní situaci s přesně stejným vymezením upozornil spolek Šalamoun otevřeným dopisem ministrovi a předsedkyni Nejvyššího soudu ČR. Jiří Pospíšil tehdy nevyvodil z prohřešků Ivy Brožové žádné závěry, ačkoli kárná žaloba zde byla na místě, a ani k odpovědi na dopis se již nedostal. Naopak paní předsedkyně odpověděla téměř obratem a hájila zákonnost svého postupu tím, že jí podle zákona o soudech a soudcích jako předsedkyni soudu přísluší postavení žalobce. V tomto směru měla zdánlivě pravdu: zákonodárci nechali v zákoně „díru“, nepočítajíce s tím, že tři mezi všemi předsedy soudů se mohou dostat současně do postavení žalobce a nadřízeného předsedy kárného senátu. Ale ani mezera v zákoně nemění nic na skutečnosti, že současný výkon pravomocí žalobce a stížnostního orgánu proti usnesení kárného senátu je střetem zájmů, a tedy protiústavním a nezákonným jednáním, které by snad mohlo projít předsedovi Okresního soudu v Kotěhůlkách, nikoli předsedkyni Nejvyššího soudu ČR, která má být zářným vzorem pro všechny soudce soustavy obecných soudů.

Jednání ministra spravedlnosti jako pozorovatele jím spuštěné nepřístojnosti, předsedkyně Nejvyššího soudu ČR jako pomstychtivé žalobkyně, místopředsedy Nejvyššího soudu ČR v roli obžalovaného a soudců-členů kárných senátů Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu ČR jako vykonavatelů vůle mocných lze ve světle výše citovaného ústavního nálezu vyložit jako velmi znepokojující svědectví o skutečném stavu mravní integrity, nezávislosti, nestrannosti a profesionality soudců nejvyšších stupňů justiční soustavy. Především ukazuje, že předsedkyni Nejvyššího soudu ČR, která často vystupuje v roli Johanky z Arku, bojující za nezávislost a právní čistotu justice, ani její vysoká funkce nebrání účelově se dopustit protiprávního jednání, chce-li dát průchod své nevoli proti odpůrci. Současně odhaluje trapnost jejího postavení vůči kolektivu podřízených soudců: neznám jiný případ, kdy by se předseda soudu musel proti svým soudcům dovolávat pomoci k prosazení svého záměru u jiného soudu. Všichni tři vrcholoví justiční funkcionáři nám současně vzkazují, že složení senátu může ovlivnit výsledek řízení, což znamená, že mravní integrita soudců, jejich nezávislost a nestrannost jsou faktory, které platí jen podmíněně, takže se na jejich platnost nelze spolehnout. Dokonce v tomto řízení vzniklo optické zdání, že výměna předsedy senátu může vést k zásadně odlišnému rozhodnutí v téže věci: s jedním předsedou kárný senát Nejvyššího soudu ČR zamítl návrh na přesun kauzy soudce Kučery do Prahy, s dalším mu vyhověl (pro přesnost: v argumentaci návrhů ministra spravedlnosti a Pavla Kučery jsou podstatné rozdíly, proto mluvím jen o zdání). Motivy tří „vládců“ justice byly rozdílné: ministr spravedlnosti usoudil, že ohlas „války žalobců“ by mohl příliš posunout vahadla spravedlnosti při rozhodování olomouckých soudců o věci Pavla Kučer, čili že by se mohl dostat do postavení „náhradního potrestaného“ za žalobce, kteří vytáhli Jiřího Čunka z kaše, a chtěl tomu zabránit. Iva Brožová dává otevřeně najevo, že chce dosáhnout potrestání svého zástupce za každou cenu a jako zkušená soudkyně ví, že s obžalobou, postavenou na vodě, se jí to u nepodjatého soudu nemůže podařit. Zatímco žalobce se při usvědčování obžalovaného musí přísně držet zákona, Pavel Kučera je ve zcela odlišném postavení. Jako každý jiný obžalovaný má právo hájit se libovolnými prostředky. Jedná pod tlakem naznačené hrozby, že mu hrozí nespravedlivý proces. Zneklidnit ho musel již návrh Jiřího Pospíšila na odebrání jeho věci olomouckému soudu, k tomu se přidaly tahanice o složení kárného senátu Vrchního soudu v Olomouci i v Praze a také zásahy Ivy Brožové do rozhodování o návrhu na předání věci z Olomouce do Prahy. Vysílá sice také k občanům signál, zpochybňující důvěryhodnost soudcovského stavu, na rozdíl od obou výše uvedených jedná ve stavu ohrožení, takže má mravní ospravedlnění. Horší je, že díky své dlouholeté praxi asi má k pochybnostem věcné důvody.

Na výsledku rozhodnutí Ústavního soudu ČR bude ovšem nejzajímavější, co bude následovat : jak dopadne nové posouzení návrhu obžalovaného soudce Pavla Kučery na předání jeho věci k Vrchnímu soudu v Praze, jaké závěry z „ústavní sprchy“ pro sebe vyvodí Iva Brožová a jak na její prokázaný exces zareaguje ministryně spravedlnosti, která by jej jako hlava státní správy soudů neměla přehlédnout. Dovolím si „justiční věrchušce“ připomenout staré přísloví, podle něhož lejno tím více smrdí, čím více se rozmazává. Tiché stažení nesmyslné kárné žaloby na místopředsedu Nejvyššího soudu ČR Pavla Kučeru by bylo nejméně namáhavým krokem k tomu, aby nechutná aféra přestala otravovat ovzduší. Dobrovolný odchod Ivy Brožové z funkce by situaci zklidnil ještě více. Ovšem vzkaz obyčejným občanům, že mravní integritu, nestrannost a nezávislost soudců lze brát vážně jen s velkou reservou, již nikdo nesmaže. Je to samozřejmě nespravedlivé, protože obraz soudcovského stavu kazí několik jedinců, ale zhanobeni jsou všichni.