Obchodník s deštěm aneb o mýtu nadstranickosti

Jan Schwippel

V posledních dnech jsme ze strany příznivců prezidentského kandidáta Jana Švejnara svědky nefalšovaného mediálního ohňostroje. Jiskří to v něm pojmy jako nadstranickost a nezávislost, jako by nejasné a nezřetelné vymezení kandidáta, které je těmito slovy glorifikováno, samo o sobě cokoli garantovalo. Stejně jako provolání typu „nová politická kultura“ (kde už jsme je slyšeli?) a „nová morálka“ (totiž ta pravá). Zlatým hřebem v této rétorické ekvilibristice je pak označování Jana Švejnara za (světlou) budoucnost jako protiklad (temné) minulosti, za jejíž symbol je vydáván Václav Klaus.

Není lehké, ale je o to potřebnější, prodrat se touto džunglí mediálních klišé na čerstvý vzduch a pokusit se nalézt pár opěrných bodů k reálnému hodnocení. Stačí pohled do sousedního Německa na trojici prezidentů von Weizsäckera, Herzoga nebo Köhlera, abychom se přesvědčili, že ani spojení kandidáta s určitou politickou stranou, z níž v minulosti vzešel, nevylučuje, že se takový prezident postupně stane všeobecně uznávanou, nestranickou a suverénní osobností.

V souvislosti s nadcházející volbou prezidenta mi vytane na mysli scéna z filmu „Obchodník s deštěm“. Jeho hrdinka, nehezká a životem otloukaná Lizzie Curry v podání Katharine Hepburnové téměř podlehne charismatickému, zamilovaně se tvářícímu Billu Starbuckovi, o němž nikdy nevíme, zda je více protřelým podvodníkem anebo nenapravitelným snílkem. Nakonec jej však Lizzie zdvořile a realisticky odmítá se slovy, že ona má „takové prosté sny“.

Jaké je z toho poučení? I přesto, že je nám předkládána vize budoucnosti lepší, ať už v jakékoliv oblasti, nepodléhejme příliš líbivým slovům, třebaže se příjemně poslouchají. Vymezme si základní kritéria, podstatné, konkrétní a prosté požadavky - v tomto případě na osobnost prezidenta. Například si přejme, aby byl osobností důstojnou. Aby nezneužíval svého postavení třeba udílením milostí svým známým. Aby neznásilňoval v klíčových momentech dikci ani ducha českého ústavnosti. Aby měl jasné a čitelné názory, které vyloučí, že se bude chovat v jakékoli situaci a za jakýchkoli okolností neočekávaně a nepředvídatelně.

Myslím, že v případě Václava Klause ukazuje jeho minulost – zejména právě končící pětileté prezidentské období – že takovou osobností skutečně je. A Jan Švejnar? Ten je přece onou vzývanou budoucností, tajemnou a lákavou, již věští z křišťálové koule Martin Bursík. Budoucností, jíž se Zelení tak rádi zaštiťují a kterou nezřídka i hrozí. Budoucností ovšem jistě světlou, jen pokud dáme na jejich rady. Budoucností přicházejícího deště Billa Starbucka.

„Předpovídati budoucnost, toť většinou zábava“, napsal před lety Ferdinand Peroutka. „Světlo lucerny, kterou třímáme v rukou, osvětluje jen pár dalších kroků; zbytek již tone ve tmě“. Tento příměr nás nabádá, tváří v tvář vážnosti prezidentské volby, dát přednost osvětlenější, protože osvědčené a známější cestě před krokem do labyrintu tmy a neznáma. Tím spíše že v životě, na rozdíl od cesty labyrintem, většinou nebývá návratu.

Jan Schwippel
Jan Schwippel - poslanec ODS z berounského regionu
Osobní stránky