Kvalitnější vzdělání, nebo „kvalitnější“ maturita?

Zdeněk Prosek

Návrh na odložení státních maturitních zkoušek vyvolal v parlamentu dvouhodinovou bouřlivou rozpravu. Mnohokrát v ní zaznělo přesvědčení, že zavedením povinných státních maturit dojde ke zvýšení úrovně středoškolského vzdělávání. Kdyby to bylo tak jednoduché, byl bych všemi deseti pro. A hned. Zatím, jak se ukazuje, není jasno ani o podobě zkoušek, ani o způsobu jejich hodnocení, natož jak na ně studenty připravovat. Jak by špatně připravené zkoušky mohly zvýšit úroveň vzdělání si prostě nedovedu představit.

Představivost je ovšem zákonem neomezená a tak mě napadá, že by ke zvýšení úrovně vzdělávání mohlo přispět zavedení některých nových předmětů. Například takových jako Zdravý selský rozum, nebo Samostatné kritické myšlení. Při uvážení obtíží spojených s tvorbou osnov, metodiky, školení, zkoušení a vyhodnocování mě ta představa okamžitě přešla. To nejlepší ale člověka zpravidla nenapadá v poslanecké sněmovně, nýbrž v klidu domova.

Jaký druh vzdělání může být univerzálně užitečný pro život každého z nás? Jaké znalosti se uplatní v jakémkoli oboru lidské činnosti? S čím každý z nás každodenně nakládá? No přece s penězi, s majetkem, s hodnotami. Základy ekonomického myšlení – to je ten užitečný předmět, který je třeba zavést.

Považme, jak potřebné, univerzální a vskutku praktické vědomosti by si z výuky tohoto předmětu mohl například student odnést do života:

K životu jsou nutné zdroje. Zdroje bývají omezené. Proto se o ně soupeří. Čím jsou vzácnější, tím vyšší mají cenu. Cena se v čase a místě mění. Většinu potřeb je ale možné uspokojit jiným způsobem. Jediné, co nahradit nelze, je čas. Jedním z nejcennějších statků je lidský intelekt a tvořivost. Věci mohu měnit a směňovat. Když je tu ovšem někdo, kdo chce měnit. Cena je to, co je ochoten mi někdo zaplatit. Peníze jsou univerzálním nástrojem směny. Když je všechny utratím za jednu věc, nemohu si za ně už pořídit jinou. To, co ztrácím, může být důležitější, než to, co získám. Proto musím pečlivě volit. Svobodu volit si musím vždycky chránit. Mohu si půjčit, dluhy se ale splácí. Smlouvy se vyplatí dodržovat. Peníze nemohu nechal ležet na ulici. Když má někdo hodně, neznamená to, že už nechce víc. Majetek je starost. Snadno se ztratí, těžce se znovu získá. Většina věcí stárne. Údržba a provoz něco stojí. Daně se musí platit. Z cizího se nejlépe rozdává. O to, co patří všem se zpravidla nestará nikdo. Stát je špatný vlastník. Nesmím věřit všemu, co mi kdo říká. Většinou sleduje svůj vlastní zájem. Zájmy bývají často v konfliktu. Nemohu věřit ani tomu, co ukazují v televizi. Naopak všechno, co říkají rodiče, nemusí být špatné. Půjčka padesáti tisíc za pět set měsíčně nemusí být vůbec výhodná půjčka. … …

Vzal jsem do ruky ohmatanou knihu Henryho Hazlitta „Ekonomie v jedné lekci“ jako kdyby to už byla jedna ze seznamu povinné středoškolské četby. Chřipka mě nějak zmohla.


/psáno pro MFD/